Vybrané povídky (Maupassant)/Vlk

Vybrané povídky (Maupassant)
Teta Rosa	Vlk	Šperky

Údaje o textu
Titulek:	Vlk
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Le Loup
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 124–132. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

Englishfrançais

To zde vyprávěl nám starý markýz d’Arville ke konci společného oběda o svatohubertském honě u barona des Ravels.

Za dne štván byl jelen. Markýz byl z hostí jediným, jenž nesúčastnil se tohoto stíhání, neboť nelovíval nikdy.

Po celou dlouhou hostinu hovořilo se téměř výhradně jen o zabíjení zvířat. Samy dámy zajímaly se o krvavé a mnohdy nepravděpodobné výklady a řečníci posuňky naznačovali lovecké útoky a zápasy se zvěří, rozhazovali rukama a mluvili hřmotným hlasem.

Markýz d’Arville líčil příjemně a s jakousi jímavou a vznětlivou poesií. Nepochybně často opakoval historku tuto, neboť vyprávěl ji plynně, nerozpakoval se o vhodné slovo a stále v zásobě měl obrazné slovo.

― Pánové, nebral jsem na honbě nikdy podílu, rovněž ne můj otec, ani můj děd a taktéž ne můj praděd. Tento poslední byl synem muže, jenž více prodělal lovů nežli všickni vy dohromady. Umřel roku 1764. Povím vám jakým spůsobem.

Jmenoval se Jan, byl ženat, otcem dítěte, jež stalo se mým pradědem, a s mladším bratrem svým Františkem obýval zámek náš v Lotrinsku uprostřed lesa.

František d’Arville zůstal svoboden z lásky k honbě.

Oba lovívali spolu od začátku do konce roku bez přestávky, bez oddechu a bez únavy. Milovali jen to, nerozuměli jinému, nemluvili o jiném a žili tomu. V srdci chovali pouze tuto strašlivou nezdolnou vášeň. Ovládala jimi úplně, místa nezanechala pro nic jiného a sžírala je celým horečným svým žárem.

Zapověděli si, aby na honbě nikdy rušeni nebyli a byť sebe důležitější byl k tomu důvod. Praděd můj narodil se ve chvíli, kdy otec jeho stopoval z doupěte lišku. Jan d’Arville nikterak nedal se vyrušiti ze své výpravy, a toliko zaklnul: „U všech všudy! Klouček ten mohl dobře počkati až po lovu.“

Bratr jeho František nepochybně ještě náruživějším je nežli on sám. S ranním úsvitem obhlédl psy, pak koně, na to kolem zámku střílel ptáky až do okamžiku, kdy odjíždělo se do lesa k ukořistění větší nějaké zvěře.

V kraji zváni byli, pan markýz starší a pan markýz mladší. Tehdejší šlechta nevedla si jak obstarožná šlechta nynější, jež sestaviti se snaží titule v sestupném pořadu; neboť syn markýze není už hrabětem, ani syn vikomta baronem jako syn generála rodem není plukovníkem. Malicherná marnivosť dnešních dnů zalíbení však má v takovémto zvyku.

Vracím se ku svým předkům.

Zdá se, že byli neobyčejně vzrostlí, statní, vousatí, silní a rázní. Mladší, větší ještě než starší, měl hlas tak zvučný, že dle pověsti, na niž byl hrd, vzkřikl-li, zachvělo se v lese všechno listí.

A když vyšvihli se do sedla a vyjeli na lov, skvostný byl asi pohled na oba tyto olbřímy, ostruhami pobízející v klus mohutné své komoně.

Nu, prostřed zimy zmíněného roku 1764 dostavily se třeskuté mrazy a vlci stali se divě dravými.

Napadali směle i opozdělé sedláky, pobíhali v noci kol stavení, vyli od západu do východu slunce a pustošili i stáje.

A brzy proskočila podivná zvěsť. Mluvilo se o obrovském vlku, šedé, téměř bílé srsti, jenž pohltil dvě děti, urval ruku jedné ženě, podávil v okolí všecky hlídací psy a bez bázně vnikal do dvorů a slídil pod okny a přede dveřmi. Souhlasně tvrdili veškeří obyvatelé, že pocítili jeho dech, při němž mihotal se plamen světel. A vskutku postrach zmocnil se celé krajiny. Jakmile sešeřil se večer, nikdo neodvažoval se již vyjíti. Tma všude plná se zdála přízraku onoho zvířete.

Bratří d’Arville rozhodli se, že vlka vypátrají a zabijí, a sezvali k velkým honům všecky okolní šlechtice.

Bylo marno. Nechť sebe pilněji projíždělo se lesem, prohledávaly se křoviny, nebylo možno jej nikde spatřiti. Mnoho vlků bylo zabito, ale ne mezi nimi pravý. A každé noci, jež vystřídala se s dnem, jakoby mstít se mínil dravec, buď přepadl kdes osamělého chodce či zardousil nějaké dobytče, a to vždy daleko od místa, kde po něm byl shon.

Konečně jedné noci vplížil se vlk do chlévků v samém arvilleském zámku a zadávil dva krmné vepře.

Oba bratří rozhořčili se prudkým hněvem, považujíce vpád obludy té za vzdor, zpupnost a přímé vyzvání. Sebrali všecky své silné ohaře, zvyklé štvaní dravé zvěře a s brvami zachmuřenými vydali se na lov.

Od ranního rozbřesku až do chvíle, kdy zardělé slunce sklánělo se za vysoké bezlisté stromy, plahočili se lesem bez nejmenšího výsledku.

Nevrle a rozrušeně oba posléze koňmo krokem vraceli se alejí vroubenou hustými křovisky a uchváceni náhle tajemnou jakous obavou, vynadiviti se nemohli, kterak zdařilo se vlku zmařiti veškery jejich lovecké úskoky.

Starší pravil:

„Zvíře to není obyčejné. Podobá se skoro, že má rozum jako člověk.“

Mladší odpověděl:

„Měli bychom dáti snad posvětiti jednu kuli bratrancem svým biskupem nebo požádati některého kněze, aby přeříkal nad ní posvátná žehnací slova.“

Na okamžik se zamlčeli.

Pak ozval se Jan:

„Podívejte se, jak rudé je slunce. Velký vlk spůsobí dnes v noci nějaké neštěstí.“

Neukončil ani větu, když tu kůň jeho se vzepjal a kůň Františkův vyhodil zadkem. Před nimi rozhrnula se široká houšť pokrytá suchým listím, z ní objevilo se ohromné šedé zvíře a přes cestu dále zamířilo v les.

Oběma vydral se z hrdel radostný výkřik; sehnuli se k hřívě mohutných svých koní, povzbudili je vpřed vahou celých svých těl, pobídli, rozehnali a podnítili je hlasem, posuňkem a ostruhou v takový skok, že zdálo se, jako by statní jezdci těžká zvířata zvedli pod sebou a unášeli je v prudký let.

Tak uháněli v divém trysku, proráželi křoviny a přemetali strže, vzhůru pádili stráněmi a dolů přejížděli úvaly a z plných plic troubili na roh, aby přivolali své lidi a své psy.

A v šíleném tomto úprku prapraděd můj pojednou čelem narazil o tlustou větev, roztříštil si o ni lebku a mrtev skácel se k zemi, kdežto splašený jeho kůň dále se hnal a zmizel ve stínu zahalujícím les.

Rázem mladší d’Arville stanul, seskočil se sedla, chopil v náruč svého bratra a spatřil, kterak z rány prýští mozek smíšený s krví.

Pak usedl vedle těla, do klína položil znetvořenou krvavou hlavu a čekal s pohledem upřeným na nehybnou tvář staršího svého bratra. Znenáhla zmocňoval se ho strach, zvláštní strach, jakého dosud nikdy nebyl pocítil, strach přede tmou, strach před samotou, strach před pustým hvozdem a také strach před fantastickým vlkem, jenž právě spůsobil smrt bratra jeho, aby na nich se vymstil.

Večerní stíny houstly a třeskutým mrazem praštěly stromy. Všecek se třesa, František povstal, nejsa schopen déle setrvati na místě tomto, neboť pokoušela se on téměř mdloba. Slyšet nebylo ničeho, ani štěkot psů, ani zvuk rohů a vše zamlklo a němo bylo na neviditelném obzoru. A příšerné toto ticho a studená tato noc do sebe měly cosi podivného a hrůzného.

Uchvátil svalnatými svými pažemi bezvládné tělo Janovo, zvedl je a na příč složil na sedlo, aby dopravil je do zámku; pak se dal zvolna v pochod s myslí zmatenou, jakoby byl napilý a pronásledován posupnými a děsivými přízraky.

Z nenadání přes stezku zahalenou v šero noční mihl se objemný stín. Byl to onen dravec. Lovec zachvěl se leknutím. Studeného cos jak proud vody přeběhlo mu po zádech a všecek zjeven nad náhlým návratem strašlivého nočního zákeřníka, jako mnich pokoušený ďáblem požehnal se velkým znamením kříže. Pak ale v zápětí utkvěl jeho zrak na nehybném před ním spočívajícím těle a mžikem z hrůzy ocitnuv se ve hněvu, zasípěl zuřivým vztekem.

Prudce pobodl koně a vrhl se za vlkem.

Řítil se za ním křovinou, roklí a mýtinou, míjel stráň i les, jejž nepoznával již, stále jen pohled upřený na bílou skvrnu, jež ubíhala před ním ve sklánějící se noci.

Zdálo se, že rovněž kůň jeho roznícen byl netušenou silou a nezdolným ohněm. S krkem napjatým uháněl přímo v před. Hlava a nohy nebožtíka ležícího přes sedlo bily o stromy a skaliska, trny rvaly vlasy, větve narážejíce o tělo smáčeny byly krví a ostruhy s kmenů sdíraly kůru.

A náhle zvíře i jezdec octli se venku z lesa a řítili se do údolí když tu nad vrchy objevil se měsíc. Kamenitý úval odevšad obklopen byl ohromnými skalami, další východ z něho byl nemožný a v tísni své vlk se obrátil.

František vyrazil radostný skřek, jenž ozvěnou opětován byl jako třesk hromu, a tesák v hrsti, mžikem skočil s koně.

Dravec očekával jej se hřbetem skrčeným; oči mu jiskřily jako dvě hvězdy. Prve však nežli přikročil k útoku, statný lovec posadil mrtvého bratra svého na skalinu a kameny podložil jeho hlavu, jež byla jedinou jen krvavou hmotou a vykřikl mu do ucha, jakoby před sebou měl hluchého: „Dívej se, Jene, dívej se!“

Pak vrhl se na vlka. Cítil v sobě sílu, že by byl rozvalit mohl horu a drtit kameny pěstí. Dravec snažil se jej kousnouti a zervati mu břicho; on však, aniž užil by své zbraně, chopil jej za krk a zvolna rdousil jej, chtivě naslouchal sípavému dechu deroucímu se z jeho hrdla a křečovitému tepotu jeho srdce, s chechtem tiskl a svíral víc a více a jásal v šíleném záchvatu rozkoše: „Dívej se, Jene, dívej se!“ Brzy všechen odpor zmizel a tělo vlkovo zůstalo bezvládným — byl mrtev.

Na to pojal jej František v náruč, zvedl jej, mrštil jím k nohám staršího svého bratra a pravil tklivě:

„Hleď, milý Jene, hleď, zde je před tebou!“

Pak jednu přes druhou obě mrtvoly naložil na sedlo a dal se zpáteční cestou.

Do zámku přibyl se smíchem a s pláčem jak Gargantua při narození Pantagruelově, vesele výskal a radostně skákal při vypravování o smrti zvířete a trpce vzlykal a zoufale rval si vous při líčení smrti svého bratra.

A později často hovoříval ještě o onom dni a vždycky míníval se slzami v očích: „Kdyby jen ubohý ten Jan býval mohl mě viděti, jak jsem dravce zardousil, jsem přesvědčen, že byl by umřel s pokojem!“

Vdova po předku mém vštípila osiřelému svému dítěti před lovem hrůzu a ta přenesla se s otce na syna až na mne.

Markýz d’Arville umlkl. Kdosi ze společnosti se tázal:

Historka ta je pouhá pověst, že ano?

Vypravovatel odvětil:

― Ujišťuji vás, že jest pravdiva od začátku až do konce!

A jedna z dam dodala tiše:

― Nechť tak či onak, jisto jest, že přece jen krásné jest, podobnou chovati vášeň.