Vybrané povídky (Maupassant)/Před smírčím soudem

Vybrané povídky (Maupassant)
Řád	Před smírčím soudem	Relikvie

Údaje o textu
Titulek:	Před smírčím soudem
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Tribunaux rustiques
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 225–231. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

Jednací síň smírčího soudu georgevilleského plna byla venkovanů, kteří nehybně podél stěn čekali na zahájení úřadního aktu.

Pohromadě byli velcí a malí, tlustí s lící zardělou do ruda a hubení, jejichž tvář jako by vyřezána byla z jabloňového pařezu. Košíky své složili na podlahu a státi zůstali klidně, tiše, zcela jsouce zaujati svými záležitostmi. Přinesli s sebou zápach stáje, potu, zakyslého mléka a hnoje. Mouchy bzučely při bílém stropě. Otevřenými dveřmi slyšeti bylo kokrhání kohoutů.

Na jakémsi vyvýšeném podiu prostíral se dlouhý stůl, pokrytý zeleným kobercem. Na levém konci jeho sedě psal starý vrásčitý muž. Na konci pravém strnule na židli do vzduchu zevloval četník. A na bílé zdi velký dřevěný Kristus, shroucen v bolestné své posici, posud věčnou mukou svou trpěti se zdál za neotesance ty se zvířecím přídechem.

Pan smírčí soudce konečně vešel. Byl tělnatý, zardělý, a v rychlém kroku tlustého chvátajícího muže nadtřásal široký svůj černý soudní oblek; usedl, čepici svoji položil na stůl a po přítomných rozhlédl se s výrazem hlubokého pohrdání.

Byl to venkovský učenec, okresní krasoduch a jeden z těch, kteří překládají Horáce. libují si ve veršících Voltairových a z paměti znají „Vert-Vert“ jakož i bodrou poesii Parnyho.

Pravil:

― Nu, pane Potele, vyvolejte pořadem věc.

Usmál se a zamumlal.

― „Quidquid tentabam dicere versus erat. Zvednuv lysé svoje čelo, písař zabreptal hlasem nesrozumitelným: „Paní Viktorie Bascule-ová contra Isidor Paturon.“

Vpřed pokročila objemná žena, venkovská dáma z hlavního místa okresu v klobouku se stuhami, s řetězem od hodinek obloukem rozestřeným po břiše, s prsteny na prstech a s náušnicemi zářícími jak hořící svíčky.

Soudce pozdravil ji pohledem značícím, že ji zná, jímžto probleskl lehký úšklebek, a pravil:

― Paní Bascule-ová, předneste svoji žalobu.

Strana protivná nalézala se na druhé straně. Skládala se ze tří osob. Uprostřed mladý asi pětadvacetiletý sedlák, buclatý jak jablko a červený jak vlčí mák. V pravo mladičká jeho žena, hubená, malá, podobná cayennské slepici, s drobnou a uhlazenou hlavou, na níž jako hřeben seděl růžový čepec, oči měla kulatě udivené, a zlobné, jež stranou se dívaly jako oči drůbeže. Po levém boku mladíkově stál jeho otec, starý shrbený muž, jehož schoulené tělo mizelo v naškrobené jeho blůze jakoby pod zvonem.

Paní Bascule-ová jala se vykládati:

― Pane smírčí soudce, je tomu patnácte let, co ujala jsem se tohoto mladíka. Vychovala jsem ho a milovala jsem ho jako matka a všecko učinila jsem proň, abych udělala z něho člověka. Slíbil mně, přísahal mně, že nikdy mě neopustí, ba přiměl mne dokonce k tomu, že podepsala jsem mu listinu, na jejížto základě postoupila jsem mu malou chalupu, usedlost svoji v Bec-de-Mortinu, která stojí za šest tisíc. Nu a pak taková malá, nepatrná, nicotná, bezvýznamná usmrkánka…

Smírčí soudce: ― Mírněte se, paní Bascule-ová.

Paní Bascule-ová: ― Nepatrná… nepatrná… rozumím, spletla mu hlavu, udělala mu, nevím co, ne opravdu, nevím co… a on hlupák, arcipitomec s ní se oženil a do hospodářství s ní přinesl si moji chalupu v Bec-de-Mortinu… Ah! ale ne, ah! ale ne… Mám ještě úpis, zde jest… Ať vrátí mi tedy moji chalupu. Uzavřeli jsme jednu smlouvu u notáře v příčině usedlosti a druhou tajnou smlouvu v příčině přátelství. Jedna platila jako druhá. Každému po právu, pravda-li?

Se slovy těmi podala smírčímu soudci rozbalený kolkovaný papír.

Isidor Paturon. ― To není pravda.

Smírčí soudce. ― Mlčte. Budete mluvit až na vás dojde. (Čte.)

„Já podepsaný Isidor Paturon zavazuju se tímto paní Bascule-ové, své dobroditelce, že nikdy, pokud budu živ, ji neopustím, a že sloužiti jí budu s věrností.

Gorgeville, 5. srpna 1883.“

Smírčí soudce. ― Místo podpisu jest zde křížek; což neumíte psáti?

Isidor. ― Ne. Neumím psát.

Soudce. ― Vy jste udělal sám tento křížek?

Isidor. ― Ne, já ne.

Soudce. ― Kdo jej tedy udělal?

Isidor. ― Ona.

Soudce. ― Jste hotov odpřisáhnouti, že jste křížek tento neudělal?

Isidor (kvapně). ― Při spáse otce mého, matky mé, děda mého, báby mé a při samém vševědoucím Bohu, který slyší mě, přísahám, že já jsem ho neudělal. (Zvedl ruku a stranou na dotvrzení přísahy si odplivl.)

Smírčí soudce (se smíchem). ― Jaký tedy byl poměr mezi vámi a zde přítomnou paní Bascule-ovou?

Isidor. ― Měla mne za galána. (Smích v posluchačstvu.)

Soudce. ― Mírněte se ve svých výrazech. Chcete říci, že poměr váš nebyl tak bezúhonný jak ona tvrdí?

Otec Paturon (ujav se slova). ― Nebylo mu ani patnáct let, ani patnácte let, pane soudce, když s ním počala…

Soudce. ― Chcete říci začala?

Otec. ― Což vím? Nebylo mu ani patnáct let. Dobře počítáno byl to už čtvrtý, co si ho vypiplala, co vykrmila si ho jako vepříka, až samým jídlem a pitím praskal, s odpuštěním že tak se vyjadřuju. A pak. když nadešel čas, který zdál se jí příhodným, zkazila ho…

Soudce. ― Zkazila, tak?… A vy jste tomu připustil?

Otec. ― Ta nebo jiná, jednou přihoditi se to musilo.

Soudce. ― Nač si tedy stěžujete?

Otec. ― Na nic! Oh! nestěžuju si na nic, já, pro svou osobu, na nic, ale on toho už má dost a chce mít konečně pokoj. Dovolávám se ochrany zákona.

Paní Bascule-ová. ― Lidé ti kydají lež na lež, pane soudce. Udělala jsem z něho člověka.

Soudce. ― Kýho kozla!

Paní Bascule-ová. ― A on zapírá mě, opouští mě a okrádá mne o můj majetek…

Isidor. ― Není pravda, pane soudce. Odejíti chtěl jsem od ní už před pěti lety, poněvadž nesmírně stloustla a jelikož nebylo mi to vhod. Nelíbilo se mi to, nuže, co na tom? Řekl jsem jí tedy, že odejedu. Ona cedila slzy jako děravý žlab u okapu a slíbila mi chalupu svou v Bec-de-Mortinu, zůstanu-li několik ještě let, nic více nežli čtyry nebo pět let. Řekl jsem „ano“, k ďasu! Co byste byl dělal vy? Zůstal jsem tedy ještě pět let, na den a na hodinu. Byli jsme vyrovnáni. Každému, co jeho. Stálo to za to!

(Žena Isidorova, až dotud mlčelivá, vzkřikla nyní pronikavým hlasem papouščím:)

― Ale podívejte se, podívejte se, pane soudce, na tu káď a řekněte mi, stálo-li to za to?

Otec (potřásá hlavou s přesvědčivým výrazem a opakuje:) ― K ďasu, ano, stálo to za to. (Paní Bascule-ová sklesne na lavici za ní se nacházející a dá se do pláče.)

Smírčí soudce (otcovsky). ― Což naplat, milá paní, dělati se tu nedá nic. Odevzdala jste mu svoji chalupu v Bec-de-Mortinu smlouvou dokonale závaznou. Je jeho, úplně jeho. Měl nepopíratelné právo učinit, co učinil, a do hospodářství přinésti ji své ženě. Nelze mně míchati se do záležitostí… tak… tak delikátních… Nesmím ohled bráti na skutečnosti, nežli se stanoviska zákonného. Zde dělati se nedá nic.

Otec Paturon (hrdě). ― Můžeme se vrátit domů?

Soudce. ― Zajisté. (Odcházejí provázeni blahopřejnými pohledy sedláků jako lidé, jejichž pře jest vyhrána. Paní Bascule-ová vzlyká na své lavici.)

Smírčí soudce (s úsměvem). ― Vzpamatujte se, milá paní. Nu, nu, vzpamatujte se… a… mohu-li vám poraditi, vyhledejte si jiného… schovance…

Paní Bascule-ová (v slzách). ― Žádného už nenajdu… nenajdu…

Soudce. ― Lituju. že nemohu vám nějakého odporučiti. (Paní Bascule-ová zoufale pohlédne k bolestnému Kristu na kříži, pak vstane a zvolna za smutných stonů odejde, skrývajíc tvář v kapesním šátku.)

Smírčí soudce (obrátiv se ke svému písaři šprýmovně): ― Calypso utěšiti se nemohla nad odchodem Odysseovým. (A doloží vážně:)

― Vyvolejte věc následující.

Písař (breptavě). — Celestin Polyt Lecacheur. — Posper Magloire Dieulafait…