Vybrané povídky (Maupassant)/Denis

Vybrané povídky (Maupassant)
Relikvie	Denis

Údaje o textu
Titulek:	Denis
Autor:	Guy de Maupassant
Původní titulek:	Denis
Zdroj:	MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 240–250. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel Projsa
Licence překlad:	PD old 70

français

I.

Pan Marambot otevřel list, jejž byl mu odevzdal sluha jeho Denis, a usmál se.

Denis, který dvacet let nacházel se v domě, malý zavalitý a rozmarný muž, jenž v celém sousedství kladen byl za vzor služebníka, tázal se:

― Milostpán je spokojen… dostal snad dobrou zprávu?

Pan Marambot nebyl bohat a jako bývalý neženatý maloměstský lékárník žil z důchodu skrovného jmění, vyzískaného z prodeje léčivého zboží venkovskému lidu. Odpověděl:

― Ano, milý hochu. Otec Malois je na ústupu před procesem, kterým mu hrozím. Zítra obdržím své peníze. Pět tisíc franků nebude škoditi pokladně starého mládence.

A pan Marambot zamnul si ruce. Byl muž letory mírné, spíše zasmušilé nežli veselé, neschopný valného namáhání a liknavý v každém ohledu i ve vlastních záležitostech. Mohl nepochybně nabýti značnějšího majetku, kdyby byl býval včasně použil úmrtí toho či onoho soudruha svého v lidnatější obci a usadil se na jeho místě a přejal jeho živnosť, ale svízel se stěhováním a myšlénka na všeliká jednání, jimž býval by se musil podrobit, pokaždé jej zdržely; i spokojoval se tím, že po dvoudenním uvažování vždy k sobě pravil:

― Eh, až podruhé. O nic nepřijdu, sečkám-li, kdo ví, zda nenahodí se mi příležitost lepší?

Denis vůči tomu neustal povzbuzovati pána svého k podnikavosti a jsa povahy čilé, neustával opakovati:

― Eh, kdybych já byl býval měl dost skrovný kapitál, teď mohl býti ze mne boháč! Jenom tisíc franků, a štěstí býval bych si už našel!

Pan Marambot usmál se bez odpovědi a odebral se do malé své zahrádky, kdež v zamyšlení procházel se s rukama složenýma za zády.

Denis z vesela naladěn zpíval celý den písně a melodie národní. A jinak zabral se v neobyčejnou činnost, neboť jal se zametati podlahy a cíditi okna v celém domě, prozpěvuje z plna hrdla své popěvky.

Udiven tolikerou horlivostí, pan Marambot několikráte prohodil k němu s úsměvem:

― Budeš-li tak pospíchati, milý hochu, nezbude ti nic na zítřek.

Nazítří kolem deváté hodiny ranní doručil listonoš Denisovi pro pána jeho čtyry psaní, mezi nimiž jedno velmi objemné a těžké. Pan Marambot neprodlenně uzamkl se do svého pokoje a nevyšel až pozdě odpoledne. Pak odevzdal svému sluhovi na poštu čtyři listy. Jeden z nich adresován byl panu Maloisovi a obsahoval bezpochyby kvitanci.

Denis dnes ani nepoložil pánu svému žádnou otázku a zdál se tou měrou zádumčivým a smutným, jak den před tím byl rozmarným a hovorným.

Nadešla noc a pan Marambot, obvyklou chvíli ulehnuv, usnul klidným spánkem.

Pojednou probuzen byl ze snění podivným šramotem. Rázem vzpřímil se na svém lůžku a napjatě naslouchal. Pojednou otevřely se dvéře a na prahu objevil se Denis se svící v ruce jedné a s kuchyňským dlouhým nožem ve druhé, oči strnule vytřeštěny, rty a líce skřiveny, jako člověk, jímž zmítá strašlivé rozčilení, a tak bledý a zsinalý, že podobal se strašidlu.

Zaražen, domníval se pan Marambot, že stal se náměsíčným, a hotovil se z peřiny, aby pospíšil mu vstříc, když sluha shasl svíci a vrhl se k posteli. Pán jeho nastavil ruce, aby zadržel úder, jenž překotil jej naznak, a snažil se uchopiti paži svého sluhy, o němž měl nyní za to, že minul se svými smysly, aby odrazil mu ránu, jíž po něm se rozpřáhl.

Zasažen byl nožem poprvé do ramene, podruhé do čela a potřetí do prsou. Bránil se zoufale ve tmě, mávaje rukama a vzpíraje se nohama, a křičel zděšeně:

― Denisi! Denisi! Vždyť šílíš! Denisi!

Leč onen zuřivě a vztekle bodal dále, odkopnut brzo patou a brzo odražen pěstí, a opět zuřivěji rozháněl se k útoku. Pan Marambot raněn byl ještě dvakráte do ruky a jednou do břicha. Leč náhle bleskem kmitla mu hlavou myšlénka a jal se křičeti:

― Ustaň přec’, ustaň, Denisi! Vždyť peníze jsem nedostal!…

Sluha mžikem stanul a pán jeho ve tmě zaslechl sípavý jeho dech.

Pan Marambot pokračoval v zápětí:

― Nedostal jsem nic. Pan Malois se rozmyslil a proces se povede… právě proto nesl jsi na poštu dopisy. Přečti si došlé mne listy na mém psacím stole…

A s poslední námahou shledal na nočním stolku sirky a rozsvítil svíčku.

Byl pokryt krví. Několik rudých skvrn třísnilo i stěnu. Peřiny, záslony a vše bylo rudé. Denis, rovněž zakrvácený od hlavy k patě, stál vzpřímen uprostřed jizby.

Při pohledu tom pan Marambot mněl se ztraceným a pozbyl vědomí.

Z mrákoty probral se s raním úsvitem. Chvíli trvalo, nežli přišel k sobě, nežli vzpamatoval se a nežli pochopil. Leč náhle vrátila se mu vzpomínka na vražedný útok a na krvavý zápas a schvátil ho tak trnoucí strach, že zavřel oči, aby ničeho neviděl. V několika minutách úzkost jeho se utišila a on přemítal. Nebyl na ráz mrtev a mohl se snad z bědy své pozdraviti. Cítil se slabým, velmi slabým, ale valnou bolestí netrpěl, ačkoliv na různých místech svého těla znamenal značnou palčivost, jakoby od zejících ran. Cítil se rovněž skřehlým a všecek mrtvým a stísněným, jakoby ovinut byl obvazky. Měl za to, že vlhkost ta pochází z prolité krve, i pronikl jím záchvěv zděšení při kruté myšlénce, že rudá tato tekutina, jíž zaplaveno bylo lůžko, vytekla z jeho žil. Pomnění spatřit hrozný tento zjev ohromilo jej, že úsilně víc a více přimykal oči, jako by proti vůli se mu otvíraly.

Co stalo se s Denisem? Prchl nejspíše — co mohlo se s ním stát jiného?

Co však nyní počne si on, Marambot? Má vstáti… volati o pomoc? Kdyby učinil jediný pohyb, rány jeho by se opět nepochybně otevřely, i zahyne vykrvácením.

Náhle zaslechl vrznouti u ložnice své dvéře a srdce jeho přestalo téměř tlouci. Byl to Denis, který nejspíše přicházel jej dobit. Zatajil dech, aby útočník měl jej za mrtvého a dílo své tak za dokonané.

Cítil, kterak zvedá se z něho peřina a že ruka dotekla se jeho břicha. Zalomcovala jím prudká bolest v kyčli. Nyní zvolna a zlehka omýván byl čerstvou vodou. Byl tudíž zločin odhalen a léčili ho a ošetřovali jej. Zmocnila se ho úzkost bolestná, leč s poslední opatrností nechtěl dáti na jevo, že nabyl paměti, a pootevřel oko, jedno pouze oko a to s největší obezřetností.

Poznal Denise stojícího vedle postele — samotného Denise a kvapně znovu přimhouřil oko.

Denis! Milosrdné nebe! Denis! Denis! Co zde chtěl? Co zamýšlel? Jaký ještě strašlivý měl záměr? Co s ním učiní a jak s ním naloží?

Nu, omýval jej, aby zahladil po skutku každý sled. A zakopá jej pak v zahradě šest stop pod zemí, aby nezůstalo po něm potuchy? Či snad ve sklepě jej ukryje mezi lahvemi a sudy s vínem?

A pan Marambot počal třásti se tak silně, že trnul na všech údech.

Mínil u sebe: „Jsem ztracen, jsem ztracen!“ A zoufale zatínal víčka, aby neviděl, jak stihne jej poslední bodnutí. Leč to nepřicházelo. Denis posléz jej nadzvedl a oblékal jej do nové košile. Pak pečlivě jal se obvazovati mu ránu na noze, jakž naučil se tomu, pokud pán jeho byl ještě lékárníkem.

Dále pro muže zkušeného pochybnost nebyla možná: sluha jeho, jenž prve chtěl jej usmrtiti, nyní snažil se jej zachrániti.

Tu pan Marambot mroucím hlasem dal mu vhodnou radu:

― Vymyj rány a namoč obkladky v dehtovém louhu.

Denis odpověděl:

― To už jsem udělal, milostpane.

Pan Marambot otevřel obě oči.

Nebylo stopy krve víc ani na lůžku, ani v jizbě, ani na úkladníku a raněný spočíval v bílých peřinách.

Oba mužové na okamžik zadívali se jeden na druhého.

Konečně pan Marambot ozval se tiše s přizvukem jemné výčitky:

― Spáchal jsi veliký zločin!

Denis odpověděl:

― Hledím jej napraviti, milostpane. Neudáte-li mne, budu vám věrně sloužit jako dříve.

Nebyla chvíle příhodná zavdati sluhovi příčinu k nespokojenosti, a pan Marambot zamručel, přimykaje opět oči:

― Přísahám, že tě neudám!

II.

Denis pána svého zachránil; bděl po celé noci a dny u jeho lůžka a krokem neopouštěl ložnici, připravoval mu léky, podával chladící nápoje a přikládal obvazky, ohledával mu tepnu, úzkostlivě čítal její údery a zacházel s ním s pečlivostí obratného ošetřovatele a s oddaností vlastního syna.

Co chvíli pronášel otázku:

― Nu, milostpane, jak se vám daří?

Pan Marambot odpovídal slabým hlasem:

― Poněkud lépe, milý hochu, děkuju ti.

A když nemocný v noci procitl, začasté spatřil strážce svého, an ve křesle pláče a tiše stírá si s očí slzy.

Starý lékárník nikdy nebyl tak svědomitě opatrován a hýčkán. Z počátku v duchu přemítal:

― Až se vyhojím, ničemy toho musím se sprostiti.

Posléze pozdravoval se a den ode dne odkládal okamžik odloučení se od posavadního svého sluhy. Na paměti tanulo mu, že nikdo neměl by proň tolik ohledů a pozorností, k nimž přidržoval chlapíka tohoto strach. A oznámil mu, že uložil u notáře svoji závěť, obsahující passus, jímž v případě nějaké násilnosti označen byl jako pachatel.

Toto opatření zdálo se mu býti zárukou před každým novým úkladem, i uvažoval pak, zda nebylo by snad prozřetelnějším nechati muže toho u sebe, aby bedlivěji mohl nad ním bdíti.

A jako jindy, kdy váhával před převzetím té či oné výnosnější lékárny, nebyl s to odhodlati se k nijakému rozhodnutí.

― Eh, vždyť jest času dost! mínil u sebe.

Denis snažil se ve všem osvědčiti horlivost vzorného služebníka, Pan Marambot zotavil se úplně a podržel si jej i na dále.

Jednoho jitra mezi snídaní zaslechl náhle v kuchyni velký hluk. Neprodleně přikvapil, aby shledl, co se děje. Denis bránil se dvěma četníkům, kteří z každé strany pevně svírali jej v pěstech. Opodál činil si strážmistr vážně poznámky do své zápisní knihy.

Jedva že spatřil svého pána, sluha dal se do pláče a dodal:

„Vy jste mě udal, milostpane! Není to šlechetné od vás, přislíbil-li jste mně, že mě ušetříte. Porušil jste své čestné slovo, pane Marambote, není to šlechetné od vás, není to šlechetné!…“

Ustrnut a zarmoucen nad podezřením tímto, pan Marambot zvedl ruku.

― Přísahám před Bohem, hochu, že jsem tě neudal! Nevím, naprosto nevím, jak páni četníci mohli se dověděti o pokusu vraždy, který’s na mně…

Strážmistr sebou trhl.

― Pravíte, že vás chtěl zavraždit, pane Marambote?

Lékárník koktal zmateně:

― Nu, ano… ale já jsem ho neudal… nezmínil jsem se o ničem… přísahám… od těch dob věrně mi slouží…

Strážmistr ozval se přísně:

― Zaznamenám si vaši výpověď. Soud uváží, pane Marambote, tuto novou okolnost, o nížto neměl vědomí. Bylo mi uloženo zatknouti vašeho sluhu pro krádež dvou kachen, odcizených panu Duhamelovi, o čemž provedeno bude dostatek důkazů. Prosím za prominutí, pane Marambote, o seznání vašem podám na příslušném místě zprávu.

A obrátiv se ke svým lidem, velel:

― Vzhůru, v před!

A četníci odvlekli Denisa.

III.

Obhájce v plaidoyeru svém zamířil k otázce duševní nepříčetnosti a opřel oba delikty jeden o druhý, aby posílil své vývody. Dokázal jasně, že krádež dvou kachen vyplývá z téhož studia normálního poblouzení jako osm ran bodených nožem v tělo pana Marambota. Podobně rozebral každou fási tohoto nahodilého stavu porušenosti smyslů, jež beze vší pochyby pominula by několikaměsíčným léčením v některém znamenitějším ústavu pro choromyslné. Mluvil vřelými slovy a položil důraz na ustavičnou oddanost tohoto řádného sluhy a na nevystihlou péči, s jakou ošetřoval svého pána, zraněného jím samým v okamžiku šíleného záchvatu.

Vzpomínkou touto vzrušen v hloubí srdce, pan Marambot cítil, že zvlhly mu oči.

Advokát postřehl třpytivé zamžení v řasách starcových, rozevřel široce ruce, rozepjav dlouhé svoje rukávy, černé jak netopýří křídla, a zvolal tonem rozechvělým:

― Pohleďte, páni porotcové, pohleďte jen, pohleďte na tyto slzy! Co zbývá mi doložiti ještě na obranu svého klienta? Jakou řečí, jakým výkladem a jakou námitkou mohl bych vyvážiti tyto slzy jeho pána? Ony mluví hlasitěji nade mne a důrazněji zákona a volají: milost slabomyslnému pobloudilci!… Slzy ty prosí, odpouštějí a žehnají!

Skončil a usedl.

Předseda obrátil se k Marambotovi, jehož výpověď svědecká příznivá byla sluhovi, a tázal se:

― Ostatně, lze-li připustit, že pokládal jste muže toho za šílence, okolnost ta nikterak nevysvětluje, proč jste jej podržel ve službě, neboť pak nebyl méně nebezpečným.

Marambot otřel si oči a odpověděl:

― Co měl jsem si počít, pane předsedo? Nynější doby tak těžko sehnati lze jakého sluhu… a sotva byl bych býval našel lepšího…

Denis sproštěn byl žaloby a dodán na útraty svého pána do ústavu choromyslných.