Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Otcovská přísaha

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Chromá liška	Otcovská přísaha	Boj archanděla s ďáblem

Údaje o textu
Titulek:	Otcovská přísaha
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 53–57.
Licence:	PD old 70

Byl jeden stařec a měl tři syny a dceru. Když přišel čas, že stařec měl umříti, povolal k sobě své tři syny a zapřisáhl je, aby sestru vdali za toho, kdo první přijde a za ni požádá, budiž kdokoli. Za některý čas po smrti otcově přijel nějaký stařec na voze o dvou kolách a prosil, aby mu sestru dali za ženu. Oba starší bratří nechtěli mu jí hned dáti, proto že byl starý a chudý; ale nejmladší naléhal na to, aby mu ji dali, pamatujíce na přísahu, kterou učinili otci při jeho smrti. A tak ji za toho starce vdali a stařec odvedl si ji s sebou domů. Po některém čase šel nejstarší bratr sestru navštívit; když tam přišel, nalezl dům veliký, nemohl větší býti. Sestra vidouc bratra, velmi se z toho radovala, a když se jí bratr otázal, jak se má, odpověděla: „Dobře, lépe nemůže býti.“ Starce nebylo doma, ale přišel za malou chvilku a vida svého švakra, byl velmi rád, i řekl mu: „Vystrojíme si hostinu a budem veseli; ale přede vším vsedni na mého koně a jeď mu pro trávu; ale nasekej jí tam, kde kůň zahrabe nohou, a ne, kde se tobě bude líbiti.“ Švakr mu odpověděl :„Dobře, pojedu.“ Potom vsedl na koně a jel. Takto jeda, přijel na stříbrný most; a když jej spatřil, že je celý stříbrný, zlakoměl, i skočil s koně a vylomil jednu stříbrnou desku, řka: „Mohu si pomoci.“ Potom nasekal trávy, kde se mu líbilo, nečekaje až kůň zahrabe nohou, a vsedl opět na koně i vrátil se zpátky. Když tam vešel, otázal se ho stařec, ošetřil-li koně a žere-li kůň trávu? a on odpověděl, že ošetřil a že žere. „Dobře,“ řekl stařec, „půjdu se podívat.“ Po té šel do stáje a vidí, že se kůň ani trávy nedotknul. I hned poznal, že tráva není tak nasečena, jak nařídil; a proto hned vyvedl švakra ven, ani ho nevyčastovav, aby šel, odkud přišel. Když tento domů se navrátil, nepověděl svým bratřím, jak se mu u švakra dařilo, nébrž řekl prostřednímu bratrovi: „Pozdravuje tě švakr, abys také přišel k němu na hostinu.“ Po některém čase šel prostřední bratr navštívit sestru; ale dařilo se mu právě tak jako tomu prvnímu: švakr poslal ho také nápodobně pro trávu, a on přijeda na stříbrný most, zlakoměl též tak jako onen, i vylomil jednu stříbrnou desku a nenasekal trávy, jak mu švakr řekl, nébrž jak se jemu samému líbilo. Když pak se vrátil do švakrova domu, postihl ho švakr také ve lži a poslal ho domů, ani ho nevyčastovav, jako toho prvního. A když tento domů přišel, také nikomu nepověděl, jak se mu u švakra dařilo, nébrž řekl nejmladšímu bratrovi: „Pozdravuje tě švakr, abys přišel k němu na hostinu.“ Po některém čase šel i nejmladší bratr, a sestra když ho spatřila, velmi se zaradovala a pak mu řekla: „Jen, bratře, neudělej tak, jako udělali naši bratři.“ On nevěděl, co udělali, a sestra mu také nic více nechtěla říci, než toliko to. Když přišel švakr domů, i on se ze švakra svého velmi radoval, a pak mu řekl: „Vystrojíme si hostinu a budem veseli, ale přede vším vsedni na mého koně a jeď mu pro trávu; ale nasekej jí tam, kde kůň zahrabe nohou, a ne, kde se tobě bude líbiti.“ On vsedl na koně a jel pro trávu. Když přijeli na ten most, podivil se jeho kráse, ale velmi toho litoval, že na něm nebylo těch dvou desk. A potom, když přijel do prostředka, podíval se dolů s jedné i s druhé strany a vidí pod mostem u velikém kotli vařící vodu, a v té vodě hlavy lidské, jež orlové s hůry klovají. Když přejel ten most, přišel do jedné vsi, a jeda tudy, vidí v ní jen samý zármutek a pláč. I podivil se tomu a otázal se jednoho: „Proč pak, bratře, je u vás každý tak zarmoucen?“ A on mu odpověděl: „Kterak nemá býti zarmoucen, když každého roku nám na poli potluče a my ničehož nemáme?“ Když z té vsi vyjel, našel na cestě dva vepře, ani se neustále rvou. I začal je od sebe rozháněti, ale darmo; a nemoha jich od sebe rozehnati, nechal jich a jel dále. Potom přijel do druhé vsi a jeda tudy, slyšel na všech stranách zpívání a veselí, i řekl jednomu: „Jel jsem jednou vesnicí a viděl jsem samý zármutek, i proč je u vás každý tak vesel?“ Sedlák odpověděl jemu: „Proč by nebyl vesel, když každého roku máme úrodu a všeho máme hojnost?“ Konečně donesl ho kůň na jednu překrásnou louku. Když byli uprostřed louky, zůstal kůň státi a zahrabal nohou, a on skočil s koně a nasekl trávy, a pak se vrátil domů. Když domů přijel, uvedl koně do stáje a dal mu trávy, a kůň hned počal žráti. Stařec vida, že švakr mu koně ošetřil, byl tomu velmi rád, a řekl mu: „Tys můj pravý švakr; a nyní budeme jísti a píti a se veseliti.“ Po té sedli za stůl a začali večeřeti. Při večeři řekl mu stařec: „Nyní mi pověz, cos viděl?“ A on mu odpověděl: „Oj, švakře můj! ani vypovědíti se nemůže, co jsem viděl. Nejprvé jsem viděl stříbrný most převelmi krásný, ale je porouchán, neb scházejí na něm desky. Kdo je vzal, ať ho živý Bůh ubije!“ I řekl mu na to stařec: „Ty ukradli tvoji bratři, a jak učinili, tak se jim také zvedlo. Však pověz mi, cos ještě viděl?“ On odpověděl: „Uprostřed pod mostem viděl jsem veliký kotel s vařící vodou, a v něm hlavy umrlých, a orlové je s hůry klovají.“ Na to řekl stařec: „Toto jsou věčné muky na onom světě. Cos ještě viděl?“ A švakr řekl: „Viděl jsem vesnici a v ní samý zármutek.“ Stařec: „Tam není žádné spravedlnosti, ani žádné svornosti, aniž tam Boha znají. A cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem na cestě dva vepře, ani se neustále rvou.“ Stařec: „Toto jsou bratři, kteří nesvorně spolu žijí. Cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem jinou ves a v ní samou veselost.“ Stařec: „Toto jsou lidé Bohu milí; každého příchozího rádi vidí a uhostí, ani chudého neodženou prázdna od svých dveří. Pověz, cos ještě viděl?“ Švakr: „Viděl jsem překrásnou louku. I chtěl bych ti tam tři dni státi, abych se té krásy do syta nahleděl.“ Na to mu řekl stařec: „Takový jest onoho světa ráj; ale těžko přijíti do něho!“ — Potom se ještě dlouho častovali a veselili. Konečně švakr se zdvihl na cestu domů a stařec ho pěkně vypravil od sebe s velikým darem, i řekl mu, že ho hned poznal, že je člověk poctivý, proto že naléhal na to, aby se vyplnila otcova vůle, a že bude šťasten a jeho bratři budou nešťastni.