Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Macecha a dcera nevlastní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Macecha a dcera nevlastní
Autor: Karel Jaromír Erben
Zdroj: ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 196–199.
Licence: PD old 70

Jeden vdovec maje dvě dítky, synka a dcerku‚ oženil se na novo se vdovou, která také měla dceru. Ta žena dceru svou nade vše milovala a dětí mužových nenáviděla. Konečně přemluvila svého muže, aby je zavedl do lesa a tam jich nechal. Děti srozuměvše tomu, co se s nima obmýšlí, nabraly si do kapes popele a po cestě jím za sebou trousily, a když pak otec je v lese opustil, vrátily se po té stopě zase domů. Na doléhání macešino vedl je potom zas otec do lesa; ale poněvadž nyní macecha popel schovala, nabraly si děti do kapes měkkyň a těmi po cestě trousily. V lese nanosil otec na hromadu dříví a zapálil; pak dělaje, jakoby šel pro vodu, nechal dětí v lese u ohně a šel domů. Děti nemohouce se ho dočkati, chtěly se potom po měkkyních zase domů vrátiti; ale zvěř zatím měkkyně sežrala. a děti musily zůstati v lese u ohně. V tom přišli nějací židé a odvedli s sebou děti do svého domu; doma zavřeli chlapce na krmení, a děvčete nechali, aby jich matce sloužilo. Když byl chlapec dobře vykrmen, poručili židé své mateři, aby jim ho upekla: až domů přijdou, že ho snědí. Baba v peci zatopila, přivedla chlapce a chtěla, aby si vsedl na lopatu. Děvče vidouc, co zamýšlí, řeklo: „Matičko! on je ještě mladý a slabý; neví, jak se to musí udělati; sedněte vy si napřed, aby viděl.“ A jak mile si baba na lopatu sedla, děti vstrčily ji do peci, a pak ze stavení utekly. Přišly k nějaké vodě a po mostě běžely na druhou stranu, i skryly se v lese. Když večer židé přišli domů a matku svou v peci našli upečenou, pustili se za dětmi; ale zatím příval odnesl most, a židé nemohouce přes vodu, vrátili se domů. Děti pak bloudíce po lese, přišly konečně k nějaké studánce a našly tu nějakou ženu. „Pomáhej Pán Bůh!“ řekly a sedly si ke studánce. Tehdy ta žena řekla děvčeti: „Nech, dceruško, abych si položila hlavu do tvého klína, a povískej mi.“ A děvče odpovědělo: „Pojď, matičko!“ Žena položila hlavu děvčeti na klín a vyptávala se, odkud jsou? a děvče plačíc vypravovalo, co a jak, a pak jí řeklo: „Matičko, kterak ti pěkně hlava voní!“ Žena vstala a řekla děvčeti: „Kudy budeš choditi, ať jsi šťastná; když budeš plakati, ať perly ti padají z očí místo slz, a když budeš mluviti, ať zlatá růže z úst tobě vyroste!“ Potom pověděla dětem, kudy přijdou na cestu domů a sama zůstala při studánce. Když děvče spatřilo macechu a otce svého, počalo plakati a macecha vidouc, že jí perly padají z očí, objala ji a řekla: „Dobře, že jsi přišla! a kde’s tak dlouho byla?“ Děvče počne vypravovati, a hle! zlatá růže jí z úst vyrostla. S podivením tázala se macecha, kde takového daru nabyla? a děvče jí řeklo, že v lese u studánky od nějaké ženy. Tu hned macecha taky svou dceru vypravila do lesa ke studánce, aby jí ta žena taky dala takový dar. Když ta její dcera ke studánce přišla, neřekla: „Pomáhej Pán Bůh!“ nébrž myslila si: „Hleďte tu babu, bodejž ji hrom zabil!“ Pak se napila vody a sedla si podlé studánky. Tehdy ta žena přistoupila k ní a řekla: „Nech, dceruško, abych si položila hlavu do tvého klína, a povískej mi.“ Ta pak jí odpověděla: „Tak pojď! ďas ví, jakou to palici máš;“ a tu začala plakati: „Však bych sem nebyla přišla, kdyby mne byla matka nepřinutila.“ A ta žena jí řekla: „Ať krvavé slzy tobě z očí padají, když plakati budeš; a když promluvíš, ať se ti jazyk zavazuje i koktej, aby lidé nemohli tebe posIouchati!“ Když pak to děvče přišlo domů, matka se zhrozila, kterak koktalo; a když počalo naříkati: „Však vy jste tím vinni!“ krvavé slzy jí tekly po lících. Potom se pověsť o té chudé dívce, nevlastní dceři, až k caři donesla, a ten pro ni poslal i vzal ji za ženu svého syna; ona pak vzala s sebou svého bratra a byli šťastně živi. Druhá pak dívka se svou mateří a s otčimem zůstala v zármutku.