Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Erbenova předmluva z Matice Lidu

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Erbenova předmluva k Slovanské čítance	Erbenova předmluva z Matice Lidu	Jeník a Hanička

Údaje o textu
Titulek:	Erbenova předmluva z Matice Lidu
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek I. Praha : Otto, 1905. s. 9–18.
Licence:	PD old 70

Není tomu dávno, ještě na počátku tohoto století, pokládány byly prostonárodní báje, pohádky a pověsti vůbec za věc pošetilou, za ničemný výmysl starých bab a chův, aby jimi ukrátily lidem nerozumným dlouhé zimní večery a neb ukonejšily nepokojné děti v sen. Kdo koli se hlásil pod korouhev domnělé vzdělanosti, kterou doba Josefínská vztyčila, pokládal za potřebu nevyhnutelnou i za svatou povinnost, všech takových, jak za to jmíno, jalových plodů hrubé, nevzdělané fantasie z hloubi srdce svého nenáviděti a podlé nejvyšší možnosti jich potlačovati.

Ale když v průběhu času z té samolibé strojené vzdělanosti z rienáhla se vyvinula skutečná, pravá snaha po vědě a po pravdě, počali mužové, kteří se obírali s poznáním svého národa, přemýšleti a vyšetřovati, jsou-li skutečně takové báje a pověsti nahodilý, neužitečný a nedávný výmysl prostého lidu, a nebo mají-li v sobě jaké starší a hlubší jádro? a konečně který jest jich původ a počátek?

Co se první otázky dotýče, shledalo se, že tytéž báje a pověsti, ač v rouše mnohdy velmi rozličném, nalézají se na místech nejedněch a často na sta mil od sebe vzdálených, ano i u rozličných národů, kteří však buď jednoho jsou plemene, a neb aspoň spolu sousedí nebo sousedili, tak že nelze jest, aby se ta shoda přičítati mohla pouhé náhodě, nébrž že tyto věci mají nějaký společný, ale daleký a prastarý pramen a původ.

Dalším skoumáním, a zvláště když se za tou příčinou bedlivěji přihledlo ke známým bájeslovím jiných národů pohanských, starých i pozdějších, totiž Indův, Řekův, Germanův a Čudův, nabylo se přesvědčení, že ty prostičké naše pohádky a pověsti jsou zbytky prastarých bájí náboženských, jimiž pohanští předkové naši zobrazovali sobě neodolatelné působení vidomé přírody, které vzdávali úctu božskou, její zjevně působící síly, ježto jsou příčinou blahodárných i zhoubných účinků, léta i zimy, dne i noci, života i smrti; a že takto pod chatrnou a v průběhu snad několika tisíc let neustálým přecházením s pokolení na pokolení často velmi zpotvořenou rouškou báje mnohdykrát se ukrývá hluboká pravda přírodní i vážná národní mravouka náboženská.

Bylať báje hlavní formou předhistorického života národa každého, pronikajíc celé ústrojí někdejšího jeho bytí: jeho náboženství, jeho veřejné i domácí zřízení, jeho zaměstnání, zábavy, zpěvy i všecko jeho smýšlení. V mlhovité říši starých bájí ztrácejí se počátkové obecného dějepisu národního. Soudce Krok se svými dcerami a Přemysl oráč, první v domácím dějepisu našem vystupující osoby, zahaleny jsou mlhou starých bájí národních. A však i v pozdějších pověstech historických, jako ku př. o lljovi Muromci, o Markovi královici, o Zdenkovi Zásmuckém a jeho Blanických rytířích a t. d. ještě také báje se skutečností tak sloučena jest, že nelze s jistotou jednoho od druhého odmísiti. Bájemi pohanskými protkáno i náboženství křesťanské ve spůsobě mnohých legend i obřadů. Tak ku př. svatý Jiří, mládenec dvanáctiletý, jenž zabíjí draka a vysvobozuje pannu královskou od smrti, jest táž osoba staré báje národní, kteráž i ve mnohých našich pohádkách, ač v obleku rozdílném, se vyskytuje: jestiť to slunce jarní, jež po dvanácti měsících výroční pouti své ubíjejíc draka čili běsa zimního, vysvobozuje panenskou přírodu.

Ano prastaré báje pohanské projímají potud ještě, přese všecko působení novověké osvěty, národní život náš ve spůsobě pověr, předsudkův, obyčejův, přísloví a jiných návykův, v kterých jsme se zrodili a vyrostli. Nechtíce a nevědouce jsme všickni bájemi pohanských předků našich proniklí. Tak ku př. dávajíce někomu „dobré jitro“ neb „dobrý den“ a p., totiž žádajíce slovem, aby se tak stalo, jakož pravíme, ani netušíme, že tento spůsob pochází ještě z pohanství a vysvětluje se bájí, která slovu přičítá tvůrčí moc. Když díme v přísloví, že „čert vtrhl na svého Boha,“ chtíce říci, že přišel rovný na rovného, ani zdání nemáme o tom, že jsme vyslovili základní učení náboženské pohanských předků našich o dvou sobě rovných bozích, dobrém a zlém atd.

Přistupujíce k otázce druhé: odkud mají prostonárodní báje a pověsti svůj původ a počátek? jakými skrytými příčinami za časů předhistorických u každého národu nevyhnutelně vznikaly a se rozvíjely, přenášejíce prostotu skutečného života v podivnou říši nemožností? musíme vyznati, že potud ještě se nepodařilo, tuto otázku s jistotou a konečně rozřešiti.

Jest trojí spůsob, kterým mužové učení starého i nového věku hledí vysvětliti původ bájí národních a dopátrati se jich jádra, totiž:

historický, jejž zastávali staří řečtí Epikurejové a někteří novější francouzští i němečtí učenci, dovozujíce, že bájesloví jest zbožněná historie, t. j. že bohové pohanští byli někdy skutečnými lidmi, žijíce na zemi, a že časem a přimyšlením zázračných příběhů povýšeni jsou na bohy.
symbolický, jenž pokládá báje za plod bujné obraznosti, která síly v přírodě působící přiodila podobenstvím a je zbožnila. Jestiť to symbolické oživení působící přírody. Náhled tento, k němuž i řečtí Stoikové se přiznávali, za časů novějších zvláště od německých učencův mnoho byl pěstován a nyní v Evropě vůbec za pravý panuje. Původ pak takových bájí symbolických přičítají někteří buď dávným mudrcům, kteří jich užívali při vyučování, nebo básníkům s úmyslem zábavným, a nebo kněžím s úmyslem náboženským; jiní pak mají za to, že báje vyšly z národu vůbec, jenž smělou mlhovitou symbolikou vyobrazoval sobě zbožněné síly přírodní.
filologický čili jazykový. Původ báje připisuje se tuto pouhému působení řeči ústní a jejím změnám, nechť toho příčinou jest nedokonalost a nebo přílišné bohatství prvotního jazyka. Dle náhledu tohoto není báje nic jiného, nežli mylně pojaté podání, které pošlo z předhistorických osudů jazyka nedorozuměním. Báječné podání zplodilo potom báječnou víru a zázračné příběhy. Výkladu tohoto zástupcové jsou: Němec Heine a Rus Šepkin.

Máme za to, že žádný z těchto výkladů sám o sobě k vysvětlení všech bájí národních kteréhokoli národa nepostačuje, ale že každý jich na svém místě a v jistých okolnostech může býti pravý a platný. V bájesloví však slovanském jen druhý a v jisté míře i třetí ten spůsob prospěšně posloužiti může, ale první snad dokonce se nehodí. Nemajíce nyní ještě úplné jistoty, odkud národní báje naše vzaly svůj původ, musíme se zatím spokojiti s vědomím, že pocházejí z časů předhistorických, a že podstatou svou vztahují se k náboženství pohanských předků našich, k úctě všepůsobící přírody:

Ostatně netřeba široce dokládati, že není všecko pravou starou bájí národní, co si prostý lid tím jmenem vypravuje a nebo snad i ve sbírkách tištěných za to se vydává; ano že i mezi skutečnými bájemi národními rozdíl jest nemalý podlé toho, neodchyluje-li se báje příliš od prvotní prostoty a průhlednosti své, a nebo byla-li časem v ústech lidu pokažena, s jinými bájemi smíšena, a neb od nerozumných neb i nesvědomitých sběratelů a písálků z úmysla předělána i zpotvořena. V příčině té potřeba jest, aby ten, kdo se s bájeslovím slovanským obírá, duchem kritickým uměl rozeznati pravé od nepravého, podstatné od nepodstatného, věcné od formálního a nahodilého.

Od té doby, co Slované počali sobě těchto svých památek národních všímati, neuplynulo ještě ani plných 40 let, a již shledáno jich i tiskem vydáno množství veliké; avšak potud ještě žeň u všech větví kmene slovanského není dokonána, ano u některých sotva se počala. V Čechách vydali Jakub Malý a Božena Němcová sbírku jich pod názvem „Báchorky a pověsti“ (v Praze 1855), potom J. K. z Radostova „Národní pohádky“ (v Praze 1856). — Na Moravě vyšla „Sbírka pověstí moravských a slezských“ od M. Mikšíčka (v Brně 1843), pak „Pohádky a pověsti“ z okolí Rožnovského, jež sebral B. M. Kulda (v Brně 1854), a pokračování jich od J. St. Menšíka z okolí Jemnického (v Brně 1856); konečně „Pohádky z Moravy“ od Fr. Stránecké (v Praze 1868). — Na Slovensku: „Slovenskje pověsti“ od J. Rimavského (v Levoči 1845), a jiná sbírka od A. H. Škultetyho a P. Dobšinského (v Rožnave 1858); konečně také „Slovenské pohádky a pověsti“ od B. Němcové (v Praze 1857). — V Lužici: několik pohádek a bájek zároveň s písněmi vydaných od L. Haupta a J. E. Smoléře (v Budyšíně 1841), pak „Sagen und Märchen“ od Ed. Willkomma (v Hannovru 1845) a „Sagenbuch der Lausitz“ od K. Haupta (v Lipsku 1862). — Polské: K. W. Wóycického „Klechdy, starożytne podania i powieści ludu Polskiego i Rusi“ (ve Varšavě 1837); „Powieści ludu spisane z podań“ od K. Baliňského (ve Varšavě 1842), a „Bajarz Polski“ od A. J. Gliňského (ve Vilně 1853). — Velikoruské sbírky: I. Sacharova (v Petrohradě) a A. N. Afanasjeva „Narodnyja russkija skazki“ (v Moskvě 1858); I. A. Chudjakova „Velikorusskija skazki“ (v Moskvě 1860). — Maloruské skazky některé z Haliče obsaženy jsou ve spise „Věnok“ od Ivana B. Hołovackého (ve Vídni 1847) a z Jižní Rusi v díle „Zapiski o Južnoj Rusi“ od P. Kuliše (v Petrohradě 1857); posléze vydal J. Rudčenko „Narodnyja Južnorusskija skazki“ (v Kyjevě 1869). — Srbské pod názvem „Narodne Srbske pripovědke“ vydali A. Nikolić (v Bělehradě 1842) a Vuk Štef. Karadžič (ve Vídni 1853). Charvatské z okolí Varaždinského vyšly též pod názvem „Narodne pripovjedke“ od Mat. Kračmanova Valjavce (ve Varaždíně 1858) a Krajinské báje o stvoření světa a o Kurentovi v „Nevenu“ (v Lublani 1858). — Z bájí a pověstí všech větví slovanských učinil K. J. Erben jistý výbor pod titulem „Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních“ (v Praze 1865), mezi něž pojaty jsou také některé bulharské, kašubské i dolnolužické, ježto před tím nikdež ještě nebyly vytištěny. — Toto však jsou jen sbírky čelnější, pokud nás došly; o pohádkách, pověstech atd., ježto po různu ve mnohých časopisech roztroušeny jsou, tuto nelze jest se šířiti.

Z těchto nadřečených sbírek, vyjmouc toliko sbírky českoslovanské, vybrali jsme věci některé, ježto v bájesloví slovanském mají zvláštní důležitost nebo zanímavost, pak některé pověsti o báječných recích slovanských, a konečně také několik povídek mravoučných i žertovných, kteréž tuto čtenářstvu našemu podáváme z největšího dílu v úplném jich přeložení na jazyk náš mateřský, a jen z malé části, pokud se za dobré vidělo, ve spůsobu více méně zkráceném. Pohádek českých, moravských a slovenských, ježto jsou vůbec přístupny, z úmysla jsme pominuli. Nejdůležitější zajisté báje slovanská, ve sbírce této obsažená, jest „o stvoření světa“, kteráž sice u nás potud se nenalezla, ale Slovanům jiným, totiž v Krajině, v Srbsku, v Haliči, v Jižní i Veliké Rusi povědoma jest, ano až do Asie k pohanským ještě Burétům se dostala. Důležita jest i také zvláště proto, že do nedávna ještě s jisté sousední strany se pravilo, že Slované k této báji základní o počátcích všeho bytí, k tomuto vrcholu národního důmyslu, ani se nikdy nepovznesli!

Mezi bájemi a pověstmi nepovědomými najde tuto náš čtenář také mnoho, totiž celou třetinu, dobrých starých známých, ač někdy v kroji u nás neobyčejném, a to ze všech zemí slovanských, ješto hlasité vydávají svědectví, že přese všecky hráze, příkopy i jiné překážky politické jsme i zůstaneme dětmi jedné veliké slovanské rodiny. Některé z našich domácích pohádek a pověstí, od prvotní formy své se odchýlivše, nabývají teprvé příbuznými podáními jiných Slovanův určitého smyslu bájeslovného. Tak ku př. vůbec povědomá naše pohádka „o pernikové chaloupce“ sama o sobě zatmělá jest, a nesnadno lze se domysliti, jaký smysl se skrývá v báji té; ale když ji srovnáme se skazkou velikoruskou „Špalíček“ (č. 16), kdež Ivánka husy letíce berou na křídla svá a donášejí domů, tuť i hned prosvitne, že Ivánkem míní se jaro čili jarní slunce, s nímž husy divoké se navracují z krajin jižních, a že česká lidojedná baba, ruská vědma a Jaga-Bura (č. 37), lužická Vjera i slovinská židovka (č. 82) jsou jedna a táž bytost bájeslovná, znamenajíce zimu, která všecko stvoření hubí a požírá, a která také tím Ivánkem — jarem béře svůj konec. Vše ostatní jest jen nahodilá úprava, kterou si každá krajina zřizuje dle své chuti.

V Praze, v únoru 1869.

Vydavatel