Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Drak a cařův syn

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Zázračný vlas	Drak a cařův syn	Osud

Údaje o textu
Titulek:	Drak a cařův syn
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek III. Praha : Otto, 1907. s. 64–71.
Licence:	PD old 70

Byl jeden cař a měl tři syny. Jednou šel nejstarší syn na lov, a jak vyšel z města, tu vyskočil z chrastí zajíc a on za ním, a zajíc sem tam, až utekl do nějakého mlýna, a cařovic za ním, a když tam přišel, vyskytnul se tu místo zajíce drak a toho cařovice sežral. Potom po několika dnech, když cařovic domů nepřicházel, začali se diviti, co to, že nejde? Tehdy šel prostřední syn na lov, a jak vyšel z města, tu zase z chrastí vyskočil zajíc, a cařovic za ním, a zajíc mu zas utekl do toho mlýna, a když cařovic tam za ním přišel, byl tu místo zajíce drak a sežral jej. Když potom po několika dnech ani jeden ani druhý cařovic se nevracel, měl celý dvůr o ně starost. Tehdy se vydal i třetí syn na lov, zdali by bratří nenašel. Když vyšel z města, opět vyskočil z chrastí zajíc, a cařovic za ním, a zajíc běhaje sem tam utekl mu zas do toho mlýna. Ale cařovic tam za ním nešel, než jiné zvěře hledal, i myslil si: „Až se vrátím, však já tě tam najdu.“ Potom dlouho chodil po lese, a nic nemohl najíti; i vrátil se do toho mlýna, a nalezl tam nějakou babu. „Pozdrav pán Bůh, babičko!“ řekl cařovic, a baba mu odpověděla: „Dejž to pán Bůh, synku!“ — „Kde je, babičko, můj zajíc?“ — „O, synku, není to zajíc, ale drak, a mnoho lidí už přivedl se světa.“ Cařovic slyše to, zasmušil se a řekl: „Co teď činiti? tu zajisté i moji dva bratři zahynuli.“ A baba mu odpověděla: „Ovšem zahynuli; ale nic není platno, jdi synku domů, abys taky nezahynul.“ A on řekl: „Slyš, babičko! vím, že bys i ty ráda toho zlého se zbavila.“ A baba mu vskočila do řeči: „O, můj synku! kterak bych nerada! i já tak uchvácena byla, ale odtud není pomoci.“ Tehdy on na to: „Dej pozor, co ti řeknu. Až drak přijde, zeptej se ho, kam chodí a kde je jeho síla, a když ti poví, neustále to místo líbej, kde ti řekne, jako z lásky, dokud ho nevyskoumáš, a pak až přijdu, mi řekni.“ Po té odešel cařovic domů a baba zůstala ve mlýně. Když se drak vrátil, počala se ho baba vyptávati: „Kdes to pro Boha byl? kam tak daleko chodíš? nikdy mi nechceš povědíti, kam chodíš?“ A drak jí odpověděl: „Oj, milá babičko! já chodím daleko!“ Tu počala se baba k němu lichotiti: „A proč tak daleko chodíš? pověz mi, kde je tvá síla. Kdybych o ní věděla, nevím, co bych učinila z lásky, já bych to místo celé zlíbala.“ Na to se drak usmál a řekl: „Tu hle je má síla, v tom ohništi.“ Tu baba začala objímati a líbati ohniště, a drak vida to, dal se do smíchu: „Blázínku! není tu moje síla. Moje síla je tam hle v tom stromě před domem.“ A baba začala zas objímati a líbati strom, a drak opět se dal do smíchu i řekl: „Nech toho, blázínku! tu moje síla taky není.“ — „A kde je?“ otázala se baba. A drak jí začal vypravovati: „Má síla je daleko, kam ty nedojdeš. Daleko tam ve druhém cařství u cařského města je jezero, v tom jezeře je drak, a v draku vepř, a ve vepři holub, a v tom holubu moje síla.“ Když baba to uslyšela. řeka: ‚.Ba věru, daleko je to, toho líbati nemohu.“ — Druhého dne, když drak odešel ze mlýna, přišel cařovic k babě a ta mu všecko pověděla, co jí drak řekl. Tehdy on šel domů a převlékl se: vzal na se pastýřskou halenu a do ruky pastýřskou hůl, a šel do světa. I putoval tak ode vsi ke vsi, od města k městu, až naposledy přišel do druhého cařství, a do toho cařského města, pod kterým v jezeře byl ten drak. Tu v tom městě počal se vyptávati, třeba-li komu pastýře? A lidé mu pravili, že cař pastýře hledá. Tehdy šel přímo k caři. I otázal se ho cař: „Chceš-li pásti ovce?“ A on odpověděl: „Chci, jasná koruno!“ Tedy cař ho přijal a počal mu dávati radu a naučení: „Máme tu jezero a podlé něho je pastva velmi pěkná, a jak mile ovce vyvedeš, hned tam poběhnou a kolem jezera se rozejdou. Ale který ovčák tam zašel, žádný se více nenavrátil. A proto, synku, tobě radím, nepouštěj ovec, kam samy chtějí, ale žeň je, kam chceš sám.“ Cařovic jemu poděkoval, a potom se vypravil a vyvedl ovce ven; ale vzal s sebou ještě taky dva silné chrty a sokola, a krom toho dudy. Když ovce vyvedl, hned je pustil k jezeru a ovce se hned okolo jezera rozběhly. Cařovic pak posadil tam sokola na kládu a chrty i dudy uložil pod kládu, sám pak si ohrnul nohavice i rukávy, zašel do jezera a začal volati: „Hej, draku! hej, draku! pojď ven, budeme se dnes spolu měřiti, kdo silnější, ač nejsi-li žena.“ A drak se ozval: „Hned přijdu, cařovici, hned!“ Za malou chvíli drak vyšel, a byl veliký, strašný a ošklivý. Tu se hned spolu popadli za pasy a potýkali se až do poledne. A když nastalo parné poledne, tehdy řekl drak: „Pusť mě, cařovici, ať si svou holou hlavu omočím v jezeře, a pak tě vyhodím do oblak.“ A cařovic mu odpověděl: „Mlč, draku, a netlachej; kdyby mne cařova dcerka políbila na čelo, ještě výše bych tě vyhodil.“ Na to drak od něho hned upustil a ušel do jezera. K večeru cařovic pěkně se umyl a všecko na sobě urovnal, sokola si dal na rameno, chrty za sebe a dudy pod paždí, i hnal ovce domů do města, a cestou si hrál na dudy. Když do města přišel, všecko se sběhlo podívat jako na nějaký div, že se vrátil od jezera, kdežto prvé každý ovčák byl zahynul. Druhého dne cařovic opět se vypravil a vedl ovce přímo k jezeru. I poslal za ním cař pod tají dva jízdné, aby viděli, co dělá, a ti vylezli na nějaký vysoký vrch, odkud bylo dobře viděti. Tehdy ten ovčák, jak tam přišel, uložil chrty a dudy pod kládu a sokola posadil na ni; potom si ohrnul nohavice i rukávy, zašel do jezera a zavolal: „Hej draku! hej draku! pojď ven, budeme se spolu zase měřiti, ač nejsi-li žena.“ A drak se mu ozval: „Hned přijdu, cařovici, hned.“ Za chvilku drak vyšel, byl veliký, strašlivý a ošklivý; i popadli se spolu za pasy a potýkali se až do poledne. A když nastalo parné poledne, tehdy řekl drak: „Pusť mě, cařovici, ať si svou holou hlavu omočím v jezeře a pak tě vyhodím do oblak.“ A cařovic odpověděl: „Mlč, draku, a netlachej; kdyby mne cařova dcerka políbila na čelo, ještě výše bych tě vyhodil.“ Na to drak od něho hned upustil a ušel do jezera. Když bylo k večeru, hnal cařovic ovce domů jako prvé, a hrál cestou na dudy. Tu se opět celé město k němu sběhlo a všecko se divilo, že ten ovčák každý večer domů přichází, kdežto prvé žádný se nemohl navrátiti. Zatím ti dva jezdci už prvé než cařovic do města přišli a caři obšírně všecko vypravili, co viděli a slyšeli. Tehdy cař vida, an ovčák domů se vrací, hned zavolal k sobě svou dceru, a pověděl jí všecko, co a jak, i řekl: „Zejtra půjdeš s ovčákem k jezeru, a políbíš ho na čelo.“ A dcera začla plakati a otce prositi: „Jiného dítěte nemáš nežli mě, a nyní chceš, abych zahynula.“ Tu jí začal otec domlouvati: „Neboj se, má dceruško! vidíš, už měli jsme tolik ovčáků, a který koli šel tam k jezeru, žádný se nevrátil, a tenhle už po dva dni zápasí s drakem a nic mu neuškodí. Dověřuju v Boha, že ten ovčák toho draka přemůže; jen jdi zejtra s ním, bodejž nás zbavil toho zlého, které už zahubilo tolik lidí!“ Ráno když svítalo a slunce vycházelo, ovčák vstal a panna též, i ubírali se k jezeru. Ovčák byl vesel, veselejší než jindy, a dcerka cařova plakala. Ovčák ji těšil: „Neplač, paní a sestro má! jen učiň, co ti řeknu: když bude čas, tehdy přiběhni a polib mne, a nic se neboj.“ I šli tak spolu za ovcemi, ovčák vesele hrál na dudy, a panna vedlé něho jdouc plakala neustále, on pak časem pustil trubku, ohledl se a řekl: „Neplač, zlatoušku, nic se neboj.“ Když přišli k jezeru, ovce hned okolo něho se rozešly, a cařovic posadil sokola na kládu, a chrty i dudy uložil pod ni, potom si ohrnul nohavice i rukávy, zašel do vody a volal: „Hej draku! hej draku! pojď ven, budeme se spolu zase měřiti, ač nejsi-li žena.“ A drak se ozval: „Hned přijdu, cařovici, hned.“ Za malou chvilku drak vyšel, a byl veliký, strašlivý, ohyzdný velmi. Tu se hned spolu popadli za pasy a potýkali se až do poledne. A když nastalo parné poledne, řekl drak: „Pusť mě, cařovici! ať si svou holou hlavu omočím v jezeře, a pak tě vyhodím do oblak.“ A cařovic mu odpověděl: „Mlč, draku, a netlachej, kdyby mne cařova dcerka políbila na čelo, ještě výše bych tě vyhodil.“ A jak to řekl, tu cařova dcerka přiběhla i políbila ho na tvář, na oko i na čelo. Po té on drakem máchnul a vyhodil jej do oblak, a když spadl drak zase na zem, na samé kusy se roztloukl. Ale tu vyskočil z něho divoký vepř a dal se na útěk, a cařovic zavolal na své psy: „Drž ho, nepouštěj!“ a psi vyskočili a za vepřem a dohonivše ho, hned ho roztrhli. Ale tu z vepře vyletěl holub, a cařovic pustil sokola, a sokol holuba popadl a jemu přinesl. I řekl cařovic tomu holubu: „Nyní mi pověz, kde jsou moji bratři?“ A holub mu odpověděl: „Povím, jen mi nic neudělej. Hned za městem otce tvého je mlýn a v tom mlýně jsou tři pruty; uřízni ty tři pruty a uhoď jimi po kořenu; tu se hned otevrou železná vrata do velikého sklepa, a v tom sklepě je tolik lidí starých i mladých, bohatých i chudých, malých i velkých, žen i panen, že jimi můžeš osaditi celé cařství.“ Když holub to všecko pověděl, vzal ho cařovic za krk a zaškrtil. Zatím cař sám taky byl vyšel a vylezl na ten vrch, odkud ti jízdní ovčáka viděli, a sám taky všecko viděl, co se dálo. A když ovčák takto hlavy drakovy dobyl, začalo se už hodně stmívati; tehdy se pěkně umyl; sokola vzal na rameno, chrty za sebe a dudy pod paždí, hrál a hnal ovce domů do cařského dvora, a panna šla podlé něho, ještě plna strachu. Když přišli do města, opět se všecko sběhlo jako na nějaký div. Cař, který hrdinství jeho byl viděl, hned ho k sobě povolal a dal mu svou dceru za ženu, a svatba trvala celý týden. Potom se cařovic projevil, kdo je a odkud, a cař i celé město ještě více se zaradovalo. A když potom cařovic už zase chtěl domů, cař mu dal s sebou mnoho průvodčích a vypravil ho na cestu. Když přišli k tomu mlýnu, zůstavil cařovic celý průvod pozadu a šel tam, usekl ty tři pruty a udeřil jimi po kořenu, a tu se hned otevřela železná vrata, on vešel do sklepa a vidí tu náramné množství lidu. Tehdy cařovic poručil, aby všickni odtud vyšli jeden po druhém, i aby šli, kam komu libo. a sám se postavil mezi vrata. Když tak jeden po druhém vycházeli, tu přišli taky jeho bratři; on je hned objal a oni jeho též, i líbali se. A když už byli všickni venku, děkovali mu, že je vysvobodil a potom šel každý domů. A on se svými bratry a se svou mladou paní taky šel domů k otci svému, a potom tu panoval až do smrti.