Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských/Cařovic kozlíček

Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských Karel Jaromír Erben
Baba-Jaga	Cařovic kozlíček	Kosoručka

Údaje o textu
Titulek:	Cařovic kozlíček
Autor:	Karel Jaromír Erben
Zdroj:	ERBEN, Karel Jaromír. Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských. Svazek II. Praha : Otto, 1906. s. 91–94.
Licence:	PD old 70

Byl jeden cař a cařová, měli syna Ivánka a dceru Helenku. Cař s cařovou zemřeli, a děti siroty šly do ciziny po širém světě. Přišly k rybníku, okolo něho páslo se stádo krav. „Chce mi se pít,“ řekl Ivánek. — „Nepí, bratříčku! sic budeš telátkem,“ řekla Helenka. Ivánek poslechl a šli dál. Přišli k řece, okolo tam chodilo stádo koní. „Ach, sestřičko! kterak se mi chce pít!“ — „Nepí, bratříčku! sice se uděláš hřibátkem.“ Přišli k jezeru, okolo něho běhalo stádo ovec. „Nepí, bratříčku, byl bys beránkem.“ Přišli k potoku, podlé něhož tam pásli svině. „Nepí, bratříčku! byl bys prasátkem.“ Přišli k vodě, páslo se tam stádo koz. „Ach, sestřičko! já se napiju.“ — „Nepí, bratříčku! sic budeš kozlíčkem.“ Ivánek nemohl se přemoci, napil se a stal se kozlíčkem, skákal před Helenkou a křičel: „Me–e–e! me–e–e!“ Helenka ho uvázala na hedbávný pás, vodila ho s sebou a žalostně plakala. Kozlíček běhal, až jednou zaběhl do cařské zahrady. Lidé ho spatřili a pověděli caři: „V zahradě u nás je kozlíček, drží jej na páse panna, a je velmi krásná.“ Cař poručil, aby se jí zeptali, co je zač? — „Tak a tak,“ odpověděla Helenka, „byl cař a cařová, zemřeli a my děti po nich zůstaly: já cařovna a tu hle můj bratříček cařovic; i nemohl se přemoci, napil se vody a stal se kozlíčkem.“ Lidé vyřídili to všecko caři, cař dal Helenku k sobě zavolat, zalíbila se mu a vzal si ji za manželku. Kozlíček zůstával s nimi, běhal po zahradě a jedl i pil s cařem i s cařovou. Jednou jel cař na lov. Zatím přišla čarodějnice a cařové udělala: Helenka onemocněla, zhubeněla a zbledla. Cař se vrátil a ptal se cařové: „Což nějak stůněš?“ — „Ano, churavím,“ odpověděla cařová. Druhého dne jel cař opět na lov. Helenka stonala; přišla k ní čarodějnice a řekla: „Chceš-li, vyléčím tě; choď tam a tam k moři po tolik dní z rána a pí tam vodu.“ Cařová poslechla a na svítání šla k moři, a čarodějnice tam už na ni čekala, chopila ji, na krk jí přivázala kámen a vhodila ji do moře. Helenka padla ke dnu; kozlíček přiběhl a žalostně plakal. A čarodějnice změnila se v cařovou a šla do dvorce. Cař přijel a radoval se, že se cařová zas uzdravila. I sedli k obědu. „A kde je kozlíček?“ tázal se cař. — „Není ho tu třeba,“ řekla čarodějnice, „nedala jsem ho vpustit, zapáchá kozlovinou!“ — Druhého dne, jak mile cař vyjel na lov, čarodějnice tuze bila kozlíčka i hrozila mu: „Až se cař vrátí, poprosím ho, aby tě dal zařezat.“ Cař přijel a čarodějnice naň naléhala: „Dej, dej kozlíčka zařezat; zošklivil mi se a zprotivil docela!“ Caři líto bylo kozlíčka, ale nemohl si pomoci; dotírala i prosila tak, až cař povolil, aby ho zařezali. Kozlíček viděl, kterak už na něj začali brousit nože, i zaplakal, běžel k caři a prosil ho: „Nech mne, caři, k moři jít, vody se napit, střívka si vymyt.“ Cař ho nechal. Kozlíček přiběhl k moři, stál na břehu a žalostně zavolal:

„Helenko, moje sestřičko!
vyplyň, vyplyň na břeh:
ohně horoucí hoří,
kotly kypící kypí,
nože ocelové brousí,
chtíce mě zařezati!“

A ona jemu odpověděla:

„Ivánku, můj bratříčku!
těžký kámen ke dnu táhne,
lítá zmije srdce vyssála!“

Kozlíček vrátil se smutně domů. V poledne opět prosil caře, aby ho nechal k moři jít, vody se napit, střívka si vymyt. Cař mu dovolil, a kozlíček na břehu zase tak žalostně volal a sestra mu zase tak odpověděla. Potom k večeru kozlíček po třetí caře prosil, aby ho nechal k moři jít. Caři bylo divné, proč kozlíček neustále k moři běhá? I odpustil ho zas, ale šel pak za ním. Přišel k moři a slyší, kterak kozlíček vyvolává sestřičku:

„Helenko, moje sestřičko!
vyplyň, vyplyň na břeh:
ohně horoucí hoří,
kotly kypící kypí,
nože ocelové brousí,
chtíce mě zařezati!“

Helenka vyplula na vrch i ukázala se nad vodou. Cař ji uchopil, odvázal jí s krku kámen a vytáhl Helenku na břeh, i tázal se jí, jak se to stalo? A ona jemu všecko pověděla. Cař byl tomu rád, a kozlíček taky, i skákal radostí. A tu čarodějnici dal cař na dvoře na hranici upálit. Potom cař s cařovou a s tím kozlíčkem byli šťastně živi, a jako prvé pospolu jedli a pili.