Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Zlaté dítky

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Modré světlo	Zlaté dítky	Čtyři bratři

Údaje o textu
Titulek:	Zlaté dítky
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 10–14. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Chudý rybář, když jednou lovil ryby, chytil rybku, jež byla zlatá. Když s udivením si ji prohlížel, počala rybka takto mluviti: „Slyšíš, rybáři, hodíš-li mne opět do vody, udělám z tvé malé chýže krásný zámek.“ Rybář odpověděl: „Co mi prospěje zámek, nemám-li čeho jísti.“ Potom však rybka: „O to se také postarám; v zámku bude skříně, ve které budou vždy dle přání tvého nejlepší pokrmy.“ „Jest-li tomu tak,“ pravil rybář, „tož staň se vůle tvá.“ „Ale,“ pravila rybka, „nesmíš nikomu, buďsi kdokoli, říci, odkud tvoje štěstí pochází. Řekneš-li jenom jediné slovo, bude veta po všem.“

Rybář hodil podivnou rybu do vody a šel domů. Kde stávala chýže jeho, byl nyní velký zámek. Divil se tomu nemálo, vešel dovnitř a spatřil ženu svou v nádherném oděvu, sedící v krásné jizbě. Byla vesela i pravila: „Muži, co se to stalo tak náhle. Mně se to líbí.“

„Mně se to také líbí,“ pravil muž, „ale mám hlad, dej mi něco k jídlu.“

Žena odvětila: „Nemám ničeho a nevím, kde bych co nalezla v tomto novém domě.

„Nebude snad tak zle,“ řekl muž, „tamo vidím velikou skříni, otevři ji.“

Když to učinila, uzřela ve skříni koláče, maso, ovoce, víno a všeho v hojnosti. I posadili se chutě a jedli spolu a pili. Když se nasytili, pravila žena: „Ale muži, odkud jest to bohatství?“

„Ach,“ řekl on, „neptej se na to, nesmím ti to říci, kdybych to někomu pověděl, zmizelo by zase štěstí naše.“

„Dobrá,“ odpověděla ona, „nesmím-li toho věděti, tedy to také nechci věděti.“

Ale nedalo jí to pokoje, tak dlouho trápila muže, až v nevrlosti jí řekl, že to vše pochází od zvláštní zlaté rybky, jižto byl chytil a zase pustil.

Nežli toho dořekl, zmizel zámek se vším bohatstvím, oni pak seděli zase v bídné chýži.

Rybář musil znovu chopiti se práce a choditi na lov ryb. Štěstí mu přálo, že zase chytil zlatou rybku.

„Hodíš-li mne opět do vody,“ pravila rybka, „vrátím ti ten zámek se vším, co v něm bylo; ale nesmíš prozraditi, od koho to máš, sice zmizí opět vše.“

„Dám si pozor,“ řekl rybář a hodil rybku do vody.

Doma shledal opět nádheru a bohatství; žena pak měla z toho velikou radosť; ale zvědavosť ji zase trápila, tak že záhy počala se muže vyptávati, kterak to zase dokázal. Muž nechtěl sice z počátku, ale když naň neustále nalehala, sužujíc jej, prozradil v nevrlosti zase tajemství svoje. V tom okamžení zmizel zámek, i seděli opět v bídné chýži.

„Tu to máš,“ pravil muž, „zase můžeme tříti nouzi a bídu.“

„Ach, raději nechci bohatství,“ pravila žena, „nevím-li od koho pochází; jinak nemám pokoje.“

Muž chodil zase loviti ryby a netrvalo to dlouho, chytil po třetí zlatou rybku. „Vidím,“ pravila rybka, „že vždy zase dostanu se tobě do rukou. Vezmi mne s sebou domů, rozděl na šest kouskův a dej dva snísti ženě, dva koni a dva ulož do země: přinese ti to požehnání. Muž uposlechl, vzal rybku domů a vykonal, co mu byla poručila.

Stalo se pak, že z dvou kousků, jež byly vloženy do země, vyrostly dvě zlaté lilie; kůň pak dostal dvě hříbata zlatá a žena rybářova dvě zlaté dítky.

Dítky rostly a dospívaly zdárně; lilie a koně rostli s nimi. Po čase pravily dítky: „Otče, sedneme si na zlaté oře a pojedeme do světa.“ On pak odpověděl smutně: „Stýskalo by se mi velice, kdybyste odešly a já nevěděl, co děláte a jak se vám daří.“ Dítky řekly na to: „Však tu zůstanou obě lilie, na kterých poznáte, jak se nám daří. Pokud budou čerstvé, budeme také my zdrávy; kdyby vadly, znamenalo by to, že stůněme, a kdyby klesly, bude to znamením, že jsme mrtvy.“

Odjely tedy a na cestě zajely na hospodu, v které bylo mnoho lidí, a když tito spatřili dvě zlaté děti, počali se jim smáti a tropiti si z nich šašky.

Když to jeden z nich zaslechl, zastyděl se a nechtěl již jíti do světa, nýbrž vrátil se domů. Druhý pak jel dále, až přijel do velikého lesa. Když tam vjížděl, pravili mu lidé, že je v tom lese mnoho loupežníkův a ti že ho zabijou, poznají-li, že on a jeho oř jsou ze zlata. On však toho nedbal, řka, že musí tím lesem projeti.

Vzal medvědí kůže, pokryl jimi koně i sebe, že nebylo zlato viděti a vjel do lesa. Netrvalo dlouho a zaslechl šumot v křoví a hlasy lidské. Na jedné straně voláno: „Tuť přichází kdosi!“ na druhé pak: „Toť chuďas, nechte jej běžeti.“

Projel tedy šťastně lesem a nic se mu nestalo.

Jednou přijel do vsi, ve které uzřel dívku velmi sličnou. Domníval se, že nemůže již na světě býti krásnější.

Poněvadž pociťoval k ní velikou lásku, šel k ní a pravil: „Mám tě náramně rád, chceš se státi mou ženou?“

Dívce se zalíbil, pročež odpověděla: „Ano, chci býti manželkou tvou věrnou, pokud budu živa.“

Slavili tedy svatbu, a když bylo nejvíce veselí, vrátil se otec nevěstin a divil se nemálo tomu, co se děje; tázal se, kdež jest ženich. Ukázali mu zlaté dítě, které mělo dosud na sobě kůži medvědí. Otec pak se rozhněval i zvolal: „Takový chuděra nesmí dostati mé dcery,“ a chtěl jej zavražditi.

Nevěsta však prosila otce řkouc: „Jest manželem mým a já ho miluji upřímně,“ tak že si konečně dal říci.

Ale přece mu to nedalo pokoje, i vstal druhý den časně ráno, by viděl muže dcery své, zdali to člověk chudý a spustlý.

Avšak uzřel zlatého muže, a medvědí kůže ležely na zemi.

Vrátil se tedy, řka sám sobě: „Jak dobře jsem jednal, že jsem krotil svou zlosť, byl bych se dopustil velikého bezpráví.“

Zlatému dítku pak se zdálo, že jede na hon a že honí krásného jelena, a když ráno procitnul, pravil ženě své: „Půjdu na hon.“

Ona pak majíc oň strach prosila ho, by zůstal doma, řkouc: „Jak snadno mohlo by se ti přihoditi nějaké neštěstí.“

On pak odpověděl: „Musím pryč.“ Vstal, oblekl se a pak jel do lesa i netrvalo dlouho a spatřil krásného jelena, právě jako ve snu. Zaměřil naň a chtěl střeliti, ale jelen utekl. Pustil se tedy za ním a honil jej po celý den; večer zmizel jelen na prosto a zlaté dítko ohlížejíc se spatřilo malou chýži, ve které seděla čarodějnice. Zaklepal, baba vyšla i řekla: „Co tak pozdě hledáte v lese?“ On pak řekl: „Neviděla jste jelena?“ „Ano,“ odvece baba, „jelena toho znám dobře.“ Pes její pak dorážel na cizince, že tento zlostně zvolal: „Budeš mlčet, potvoro; hned tě zastřelím.“ Čarodějnice pak zvolala zlostně: „Mého psa chceš zastřeliti!“ i proměnila jej v kámen. Nevěsta jej doma očekávala úzkostlivě.

Právě tou dobou stál bratr jeho u zlatých lilií i spatřil, jak jedna klesla. „Ach Bože,“ pravil, „bratru mému stalo se neštěstí; musím si pospíšiti, budu-li s to, abych jej zachránil.“

Otec pak řekl: „Zůstaň tu, ztratím-li také tebe, což pak si počnu?“ On pak odvětil: „Musím pryč.“

Vsedl na zlatého koně a jel do lesa, ve kterém ležel bratr jeho v kámen proměněný. Čarodějnice vyšla mu vstříc, oslovila jej a chtěla jej ošáliti, avšak on se nepřiblížil a volal: „Zastřelím tě, jestliže neuděláš hned, by oživl bratr můj.“ Ačkoli nerada, musila svoliti, dotekla se kamene prstem svým, a ten hned oživl. Obě zlaté dítky radovaly se velmi, že se opět uzřely, líbaly se, objímaly a pak se vrátily — jeden k své nevěstě, druhý domů k svému otci.

Ten pak mu pravil: „Poznal jsem dobře, žes vysvobodil bratra; neboť zlatá lilie náhle se vztýčila a kvetla znova.“

I žili vesele a blaženě; štěstí pak jim přálo až do jejich smrti.