Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Malý kadi

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Pastevcův sen	Malý kadi	Věrný sluha

Údaje o textu
Titulek:	Malý kadi[1]
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 112–118. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

V Bagdadě žil za panování slavného Haruna-Al-Rašida kupec jménem Ali-Kodja, který sice nebyl bohat, ale spokojen, maje tolik, čeho potřeboval k výživě své a poněvadž neměl ani ženy ani dítek, neznal velkých starostí.

Jednou v noci zdálo se mu, že do jeho krámu vešel vážený stařec, jenž oslovil jej takto: „Nevíš, Ali, že každý pravý musulman jest povinen jednou ve svém živobytí putovati do Mekky, odsud pak k mému hrobu. Proč staráš se pořád jen o zisk a obchod? Myslíš, že nahradíš nedbalosť svou tím, když dáváš almužnu a vyšleš jiné lidi do svatého místa.“

Ali v tom procítl a přemýšlel pak celý den o podivném snu. Druhého dne se opětovalo totéž, a rovněž i třetího dne zdálo se mu totéž.

Nebylo pochybnosti, že Mohamed sám jej vyzývá k pouti té. Proto jal se prodávati svoje zboží, nářadí a vše, co zdálo se mu zbytečným. Potom pronajal svůj dům a chystal se s karavanou na cestu. Avšak zbylo mu tisíc dukátů, jež vložil do hrnce, pokryl olivami, načež hrnec svázal a donesl k příteli svému, jenž byl též kupcem.

„Víš, příteli, že odjedu do Mekky,“ pravil; „tuto mám nádobu s olivami, jež bych rád dobře uložil.“

„Netřeba mnohých slov,“ odvětil kupec, „tu jest klíč od mého skladiště. Ulož si tam hrnec a nikdo se ho nedotkne, kdybys byl sto roků pryč.“

Ali tedy uložil olivy v místě, které se mu zdálo k tomu nejpříhodnějším.

Odebral se do Mekky, vykonal modlitbu svou u hrobu prorokova, a pak jal se prodávati zboží, jež byl s sebou přivezl.

I přišli k němu dva cizinci, kteří mu radili, by zboží svoje vezl do Kahyry, tam že je odbude rychle a draze.

Uplynulo několik dní a prodej zboží Aliho vskutku se nedařil; laciné věci a potraviny měly kupce, poněvadž právě nejvíce chudého lidu přicházelo do Mekky.

Ali tedy sebral svoje zboží, drahocenné látky tkané a vezl je do Kahyry, kde vskutku záhy a dobře je prodal.

Z Kahyry ubírala se karavana do Damašku. Ali, nakoupiv nového zboží, ubíral se přes Jerusalem do Damašku. Odtud navštívil město Hilleh, pak měl v úmyslu z Mosulu po Tigridu plaviti se do Bagdadu. Druhové pak jej přemluvili, by s nimi šel do Širasu, odkud pak dostal se až do Indie, kde pobyl delší čas.

Uplynulo sedm roků nežli se vrátil domů.

Přítel jeho v Bagdadě naň téměř již zapomněl. Také na jeho hrnec nikdo nevzpomněl.

Jednoho dne dostala žena kupcova chuť na olivy a poslala pro ně sluhu. Ale nikde nebylo oliv.

„Aj,“ pravil její muž, „v skladišti mém stojí plný hrnec oliv, jež tam uložil přítel Ali.“

„Snad bys nechtěl sáhnouti na věc, kterou ti svěřil přítel,“ pravila žena jeho rozhorleně.

„Proč ne?“ tázal se kupec. „Ali již mešká v cizině sedm roků. Z Mekky odebral se do Egypta, odkud nemám o něm zprávy. Zemřel nepochybně a proto směle můžeme snísti jeho olivy.“

„Ty budou dávno zkaženy,“ zvolala žena, „nechci oliv, jež po sedm roků stály v hrnci v ledajakéms koutě. Chci olivy čerstvé, letošní.“

„Na tom nezáleží,“ řekl muž, „prohlednu hrnec onen, bych viděl, zdali bude ještě k potřebě něco z toho, co v něm bylo.“

„Ne tak,“ odmlouvala žena, „jaká byla by to hanba, kdyby Ali se vrátil, a nemohl bys mu dáti hrnec, jak jsi jej přijal. Olivy ty byly by ti drahy. Prosím tě, nemluv o tom; tuším zlý konec.“

Ale kupec neuposlechl výstrah ženy své, šel do skladu a vyhledal hrnec onen. Olivy byly shnilé. „Snad dole jsou ještě zachovalé,“ myslil si kupec a vysypal vše z hrnce, při čemž vypadly peníze.

„Olivy byly zkaženy,“ pravil ženě své, když se byl vrátil.

„Neměl jsi se jich ani doteknouti,“ řekla ona.

Večer šel kupec do skladu nesa v ruce koš čerstvých oliv. Vyprázdnil onen hrnec a dal do něho olivy čerstvé, postavil jej na předešlé místo a šel po svých.

Asi za měsíc po té vešel náhle Ali do jeho krámu a požádal hrnec s olivami.

„Tu jest klíč,“ pravil kupec, „jdi do skladu a vezmi hrnec svůj, jejž nalezneš tam, kam jsi jej postavil. Nikdo se ho nedotknul za ten celý čas.“

Ali šel, vzal hrnec a poděkoval příteli. Přišed domů, otevřel hrnec a shledal, že v něm není peněz, že jest okraden. Vrátil se k příteli a vypravoval mu, že v hrnci bylo tisíc dukátů, jež zmizely.

„Nemohu ti pomoci,“ odvece kupec. „Dal jsi mi k uložení hrnec oliv a postavil jsi jej na místo bezpečné, odkud jsi jej zase vyzdvihl. Za celých sedm roků nedotekl se nikdo tvého majetku.“

„Snad jsi potřeboval peněz těch,“ pravil Ali, „a jest-li tomu tak, nech si je i dále; dej mi pouze úpis na ně.“

„Jaký to požadavek divný,“ zvolal kupec. „Mohl bys také říci, že byly v hrnci tom drahé kameny. Nevím ničeho o tvých penězích a žádám tě, bys odešel.“

Povstala hádka prudká, jež přivábila mnoho zvědavých, a konečně ubírali se soupeři k soudci (kadimu).

Ten vyslechnuv obě strany, tázal se Aliho, má-li svědky. Ali^{[red 1]} přísahal, že o penězích nevěděl a je nevzal. Kadi jej tedy vyhlásil za nevinna.

Ali šel domů a napsal list kalifovi a čekal druhého dne v poledne, až kalif se vracel do paláce i podal mu spis. Kalif měl v obyčeji, čísti hned spisy, jež obdržel, pročež zůstal Ali před palácem státi. Hnedle přišel vezír, oznamuje mu, že druhého dne v určitou hodinu kalif rozhodne jeho spor.

Za večera toho šel kalif, jako činíval často, přestrojen po městě provázen vezírem a velitelem otroků. V odlehlé ulici zaslechli lomoz dětí, jež si hrály, a kalif uzřel skulinou ve vratech houf chlapců ve dvoře.

„Budeme si hráti na soudce!“ zvolal jeden.

„Ano,“ volal jiný.

„Já budu soudcem,“ pravil zase onen, „tys Ali a ty kupec, jenž mu ukradl tisíc dukátů.“

Malý kadi usadil se a hoši dva předstoupili, aby přednesli svůj spor.

Kupec nabízel přísahu.

„Oho, tak daleko nejsme posud,“ zvolal malý kadi, „nežli pronesu úsudek, chci viděti, kde jest hrnec s olivami.“

Ali pravil, že jej má doma.

„Přines jej.“

Hoch tvářil se, jakoby přinesl nádobu.

„Jest to tentýž hrnec, který ti odevzdal k uschování Ali?“ tázal se kadi kupce.

„Ano.“

„Ukažte přece,“ pravil malý kadi, odkryl hrnec domnělý, jakoby chtěl okusiti ovoce.

„Pěkné olivy, krásné,“ pravil vážně, „není možno, by olivy sedm roků staré měly takovou dobrou chuť? Zavolejte sem z trhu několik obchodníků s olivami.“

Hoch jeden odběhl a přivedl dva hochy — obchodníky.

„Okuste ovoce toto, a rcete pak, jak asi jest staré.“

„Toť olivy čerstvé, letošní.“

„Jakže?“ zvolal mladý kadi ke kupci obrácen, „a ty se osměluješ tvrditi, že olivy ty ležely sedm roků v hrnci, jejž jsi odevzdal Alimu po jeho návratu?“

Kupec poklekl a prosil za odpuštění.

„Ne tak,“ řekl vážně hoch, „jsi ničema, podvodník, budeš oběšen.“

Chlapci všickni jásali a tři číhalové za vraty šli dále.

Ráno potom vešel vezír do domu, k němuž náležel dvůr, ve kterém byli si hoši hráli. Chtěl mluviti s majitelem, jenž nebyl doma. Vezír tázal se ženy jeho: „Máte dítky?“

„Ano, tři syny.“

„Zavolejte je.“

Žena pocítila strach, ale zavolala přece hochy a vezír tázal se nejstaršího: „Byl jsi ty včera večer sudím při hře?“

„Ano,“ pravil hoch ostýchavě.

„Náš pán, kalif, chce tě viděti.“

Žena ulekla se řkouc: „Ó, pane, kalif snad mu neublíží, ani si ho nenechá?“

„Ne,“ pravil vezír, usmívaje se, „chce pouze, by hoch soudil opět a ručím za to, že se mu nic nestane.“

Matka propustila syna, davši mu čistý oděv a požehnání svoje na cestu.

Když přišli do paláce, pravil kalif hochovi: „Neboj se ničeho. Slyšel jsem, jak jsi včera soudil, a měl jsem z toho radosť. Jenom se neostýchej, až přijde pravý kupec a též Ali; dostane se ti pochvaly za tvou moudrosť.“

Velel hochovi, by se posadil na trůn vedle něho a pak poručil, by obě strany byly předvedeny. Také dospělý kadi povolán.

Ali přednesl žalobu a kupec odpověděl konečně a nabídl přísahou stvrditi výrok svůj.

Kalif pokynul a mladý kadi zvolal pronikavým hlasem: „Tak daleko ještě nejsme!“ jak večer před tím.

„Ali, máš s sebou onen hrnec?“

„Ano.“

„Přines jej.“

Když hrnec postaven před kalifa, pravil hoch dále: „Poznáváš hrnec tento a jest to onen, který jsi před sedmi lety přijal k uschování?“

„Bezpochyby,“ odpověděl kupec, jenž netušil, kam zaměřeno má hoch touto otázkou.

„Zavolejte sem obchodníky s olivami,“ pravil malý kadi vážně.

Poněvadž kalif již dříve je dal povolati do paláce, dostavili se hned.

„Jak dlouho vydrží olivy uložené, na příklad v takovémto hrnci?“ tázal se malý kadi.

„Dva roky,“ odvětili obchodníci, „ve třetím roce zkazí se najisto.“

„Jak to možno?“ zvolal hoch s dobře líčeným udivením. „Onen muž dal před sedmi lety hrnec plný oliv příteli svému k uložení, a ty jsou jako čerstvé dosud. Podívejte se na ně a okuste je.“

Obchodníci zkoumavše olivy, prohlásili, že jsou čerstvé, letošní.

„Co tomu říkáš?“ tázal se hoch kupce, jenž byl zaražen a měnil barvu.

„Možná,“ zakoktal, „že Ali zkažené olivy vyňal a dal tam čerstvé.“

„Proč byl by tak učinil,“ pravil vážně hoch. „Potřebí jen vypátrati, zdaž Ali, vrátiv se z cesty, kupoval čerstvé olivy nebo zahodil zkažené. Potom svolali by se všickni zdejší prodavači oliv, by se zjistilo, kde a kdys kupoval olivy.“

Kupec zbledl na smrť a poklekna před kalifem, prosil za milosť.

Kalif pohledl na hocha řka: „Nuže.“

„Ó, pane,“ zvolal hoch, „včera to byl žert a hra; utratit člověka není úloha pro dítě; právo nad životy lidí má jediný vladař věřících.“

Harun-Al-Rašid povstal řka: „Odveďte nectného podvodníka a pověste jej na šibenici.“

„Dříve ať udá, kam dal peníze a vrátí je Alimu. Ty pak,“ pravil hněvivě dospělému kadimu, „uč se konati spravedlnosť od děcka, jinak postihne tě rámě moje velmi přísně. — Ty, chytrý hochu, obdržíš značný dar; ale já se postarám též o tvoje vychování, bych měl časem svým v tobě věrného a moudrého služebníka.“

---

1. Soudce.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Zde je patrně chyba a správně má být kupec.