Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Bílý had

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Skleněná rakev	Bílý had	Mlynářova dcera

Údaje o textu
Titulek:	Bílý had
Autor:	Bratři Grimmové
Původní titulek:	Die weiße Schlange
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 57–60. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Před dávnými časy živ byl král, jenž se byl proslavil velice svou moudrostí. Nic nebylo ho tajno, a zdálo se, že dostává z povětří zprávy o nejtajnějších věcech. Mělť při tom zvláštní obyčej. Každý den v poledne, když sklizeno bylo vše s tabule, a nebylo tu nikoho, přinesl mu sluha, důvěrník jeho, zvláštní mísu, přikrytou, tak že sluha sám nevěděl, co jest v ní. Také nikdo jiný to nevěděl, poněvadž král jí neodkryl dříve a nepožil pokrmu v ní obsaženého, pokud nebyl samoten.

Tak se dálo dlouhý čas; tu jednoho dne služebník nebyl s to, aby odolal prudké zvědavosti, donesl mísu do své komory. Když byl pečlivě zavřel dvéře, pozdvihl poklici a spatřil, že v míse leží bílý had. Nemohl se zdržeti, by neokusil toho jídla; uříznuv kousek, vstrčil jej do úst. Sotva se to sousto doteklo jeho jazyka, zaslechl za oknem podivné šveholení. Přistoupil k oknu i poznal, že to vrabci, kteří spolu hovořili, vypravujíce, co viděli v lese a na poli.

Požitím hada nabyl schopnosti rozuměti řeči zvířat.

Stalo se pak, že právě toho dne ztratil se králové nejkrásnější prsten, a poněvadž onen důvěrný sluha měl všude přístup, padlo naň podezření, že jej ukradl. Král si ho dal zavolati, domlouval mu a hrozil, nebude-li do zítřka zloděj udán, že bude sám za zloděje považován a souzen.

Hájení se jeho a tvrzení, že jest nevinen, nepomohlo mu pranic. Trápen starostí a strachem, odebral se do dvora přemýšleje, kterak by vyvázl z této nehody.

Tu spatřil na vodě kachny, jež zobáky svými peří své rovnaly, hovoříce při tom důvěrně. Sluha se zastavil a naslouchal.

Vypravovaly si, kde ráno chodily a co měly k snídaní, i pravila jedna z nich nevrle: „Mne tlačí něco v žaludku; spolkla jsem ve spěchu prsten, jenž ležel pod okny královny.“

Sluha nemeškal a chopiv kachnu donesl ji kuchaři, řka: „Zab tuto kachnu, jest řádně vykrmena.“

„Ano,“ pravil kuchař, potěžkávaje kachnu, „ta už dávno zasluhuje, by byla upečena.“

Uřízl jí krk a při kuchání nalezl v žaludku jejím prsten královnin. Sluha nyní mohl snadno dokázati svou nevinnosť a král, aby napravil chybu svou vyzval jej, by si vyprosil milosť a slíbil mu nejvyšší důstojnosť při svém dvoře.

Ale sluha to všecko zamítl prose jen, by mu dán byl kůň a peníze na cestu, by se mohl podívati trochu do světa.

Když pak vyplněno jeho přání, vydal se na cestu; jel jednou kolem rybníka i spatřil tři ryby, jež chytily se v rákosí. Ačkoli se říká, že jsou ryby němy, slyšel on přece jejich nářek, a poněvadž měl srdce citlivé, slezl s koně, vyprostil je a hodil do vody. Ryby radostně šplouchaly se ve vodě, vystrčily hlavy a volaly: „Nezapomeneme nikdy, že jsi nás vysvobodil a chceme se ti za to odsloužiti.“

Jel dále i zdálo se mu po chvíli, že slyší v písku šumot. Naslouchal i slyšel, jak si naříká král mravenců, že kůň jeho ničí mravenečky malé. Jezdec zakročil v jinou stranu a král mravenců volal naň: „Odměníme se ti za tvůj čin.“ Přijel do lesa i spatřil, jak dva krkavci vyhazují mláďata z hnízda volajíce: „Nemůžeme vás déle nasytit; jste velcí dosti, živte se sami.“

Mláďata pak na zemi bědovala: „Kterak se můžeme uživiti, když neumíme létati; zahyneme bídně.“

Mladík slezl s koně, zabil jej, a ponechal za potravu krkavcům, jižto volali naň: „Odsloužíme se ti za to.“ I bylo mu jíti pěšky, až přibyl do města, ve kterém panoval čilý ruch, poněvadž hlasatel na koni veřejně ohlašoval, že dcera králova hledá muže, a kdo se o ni ucházeti chce, že musí vykonati úkol jakýs, a nedokáže-li toho, že pozbude života.“

Mladík oznámil, že se chce o princeznu ucházeti. Král ho dal vésti k moři a do toho byl hozen prsten, který měl vynésti z vody, jinak že bude utracen.

Ubohý jinoch zůstal jak omráčen na břehu nevěda si rady. Tu spatřil tři ryby plovoucí; byly to ony, jež zachránil nedávno. Jedna měla v hubě škebli, jižto položila na břeh, a když ji mladík otevřel, nalezl v ní králův prsten. Radostně donesl králi prsten, doufaje, že obdrží slíbenou odměnu. Ale hrdá princezna, uslyševši, že rodem jí není roven, vyzvala jej, by vykonal opět jiný úkol. Šla do zahrady a rozházela do trávy deset pytlů prosa.

„Toto proso musíš sebrati do rána,“ pravila, „a nesmí chyběti ani jediné zrno.“

Mladík usedl v zahradě přemýšleje, kterak by vykonal úkol ten a nevěda si rady, seděl zarmoucen očekávaje, že bude usmrcen příštího dne.

Když svítalo, uzřel deset pytlů naplněných — ani zrnko nescházelo. Král mravenčí s tisíci poddanými svými pracovali po celou noc sbírajíce zrnka. Princezna přišla sama do zahrady a podivila se, vidouc, že mladík vykonal, co mu uložila.

Ale hrdosť její posud nebyla překonána; pravila, že si ho nepojme za chotě, pokud jí nepřinese jablko se stromu života. Jinoch vydal se na cestu nevěda, kde má hledati strom života, i chtěl putovati až na konec světa. Když byl prošel již mnohé krajiny, dostal se do velkého lesa, kde usedl pod stromem, by si odpočinul. V tom zaslechl podivné šelestění — a hle, zlaté jablko mu padlo do ruky. Zároveň sletěli k němu tři krkavci, kteří volali: „Jsme mladí krkavci, jež jsi zachránil před smrtí hladem. Slyšeli jsme, že hledáš zlaté jablko, i letěli jsme přes moře až na konec světa, kde stojí strom života, i přinesli jsme jablko toto.“

Mladík pocítil nemalou radosť z toho, a hned se vrátil s jablkem k princezně, které ho odevzdal. Nezbývalo jí potom jiné výmluvy, i musila svoliti, že stane se chotí jeho. Rozdělili jablko života i snědli je spolu, načež v srdci princezny uhostila se láska k jejímu manželi.

Potom žili spolu blaženě a dosáhli vysokého stáří.