Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./Šest labutí

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Co jest hrůza?	Šest labutí	Pohár víly

Údaje o textu
Titulek:	Šest labutí
Autor:	Bratři Grimmové
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 141–145. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

DeutschDeutschEnglishEnglishEnglishpolskiportuguêsрусский

Král jeden honil ve velikém lese a hnal se za zvěří tak dychtivě a rychle, že mu z jeho lidí nikdo nestačil. Byl od nich naprosto odloučen, a když nastal večer, ohlížel se kolem a poznal, že zbloudil. V tom uzřel stařenu, jež blížila se k němu; byla to čarodějnice.

„Milá ženo,“ oslovil ji král, „ukaž mi cestu z lesa!“

„Učiním tak, pane králi,“ odvětila ona, „avšak za jednou podmínkou, a nedostojíte-li té, nevyjdete z tohoto lesa a umřete v něm hladem.“

„Která pak jest ta podmínka?“ tázal se král.

„Mám dceru,“ pravila stařena, „která jest tak krásna, že sotva naleznete sličnější, a proto zasluhuje státi se ženou vaší, a chcete-li ji učiniti královnou, ukáži vám cestu z lesa.“

Král v nesnázi své svolil a baba jej dovedla k domku, v němž seděla dcera její u ohně. Vítala krále, jakoby jej byla čekala: on pak viděl, že jest velmi krásna, avšak přes to nemohl na ni pohlednouti, by se hrůzou neotřásl. Když byl dívku posadil k sobě na kůň, ukázala mu stařena cestu z lesa, načež král záhy dospěl do svého zámku, kde se odbyla hlučná svatební slavnosť.

Králi před tím již zemřela žena, která mu zanechala sedm dítek, šest hochů a jedno děvče, jež miloval otec velice.

Poněvadž se obával, že by macecha je neměla ráda, a že by jim třeba ubližovala, dopravil je do osamělého zámku uprostřed lesa. Zámek ten byl ukryt tak, že cestu k němu nebylo možno téměř ani nalézti. Král sám nebyl by ani zámek nalezl, kdyby mu nebyla jakási moudrá žena dala zázračné klubko, jež mělo tu vlastnosť, že se koulelo a rozvíjelo, když je hodil na zem, ukazujíc mu tak cestu.

Král pak vycházel tak často k dítkám svým, že to královnu mrzelo, jež byla žádostiva věděti, co samoten činí v lese. Uplatila jeho služebníky, kteří jí to vyzradili i s tajemstvím klubka, které samojediné bylo s to, aby cestu ukázalo. Neměla klidu, dokud nevypátrala, kam král ukládá klubko a poněvadž naučila se od své matky čarovati, našila bílých košil očarovaných.

Když potom jednou král se odebral na lov, vzala košilky a šla do lesa, při čemž jí klubko ukazovalo cestu. Dítky pozorovaly, že někdo se blíží a myslíce, že to otec, běžely mu vstříc. Ona pak hodila na ně košilky a tu dítky proměnily se v labutě a odletěly. Zlá macecha vesele vracela se domů domnívajíc se, že zbavila se dítek, ale dívka nešla jí vstříc s bratry, ona pak ničeho nevěděla o ní.

Druhého dne přišel král navštíviti dítky svoje, ale nalezl pouze dívku i tázal se jí: „Kdež jsou bratři tvoji?“

„Ach, milý otče, jsou pryč, a já tu zůstala sama,“ odvětila dívka i jala se vypravovati, jak bratři, v labutě proměněni, uletěli, ukazujíc mu peří, jež pustili do dvora, a jež ona byla sebrala.

Král se zarmoutil velice, ale nepomyslil sobě, že by tento hanebný čin byla spáchala sama královna, a poněvadž se bál, by také dívka nebyla začarována, chtěl ji vzíti s sebou. Ona však bála se macechy a prosila krále, by ji aspoň ještě tu noc nechal v zámku.

„Nemohu tu déle dlíti,“ myslilo si děvče ubohé, „vzchopím se a půjdu hledat bratrů svých.“

Když pak nastala noc, odebrala se do lesa. Kráčela celou noc dál a dále, i celý druhý den, až klesla unavením. Uzřela před sebou chýžku, vešla tam, i nalezla tu jizbu se šesti malými postelemi, avšak netroufala si lehnouti do některé, nýbrž vlezla pod jednu, majíc v úmyslu ztráviti noc na tvrdé podlaze. Když zapadalo slunce, zaslechla jakési šustění a spatřila, že šest labutí přiletělo oknem. Usadivše se na zemi, foukaly na sebe, tak že peří z nich spadalo, a také i kůže, jako kdyby svlekly košili. Dívka poznala bratry své, vylezla i těšila se s nimi. Ale radosť ta netrvala dlouho. „Zde nesmíš zůstati,“ pravili, „toť peleš loupežníkův; kdyby přišli domů, zabili by tě.“

„Nemůžete mne ochrániti?“ tázala se sestra.

„Ne, poněvadž každý večer jenom na čtvrt hodiny smíme svleknouti kůži labutí a vzíti na se podobu lidskou, načež opět proměníme se v labutě.“

Sestřička plačíc pravila: „Ach, což nelze pomoci vám, spasiti vás?“

„Ach ne,“ odvětili smutně bratři, „poněvadž podmínky jsou příliš kruté. Šest roků nesměla bys mluviti, ani se smáti, a za ten čas musila bys pro nás ušíti šest košil z hvězdnic. Kdybys pak promluvila pouze jediné slovo, byla by marna všecka práce.“ Když to byli bratři pronesli, uplynula zatím čtvrt hodina, oni pak proměněni zase v labutě, uletěli.

Dívka pak si umínila vysvoboditi bratry své, kdyby na to měla život nasaditi. Opustivši chýži šla do lesa, kde usadila se na strom a tak ztrávila noc. Ráno druhého dne šla sbírati hvězdnice a jala se šíti košile. Mluviti neměla s kým a do smíchu se jí nechtělo. Sedíc hleděla si jen práce své. Když takto ztrávila delší čas, přihodilo se, že král té země v lese tom honil a jeho myslivci přišli ke stromu, na kterém seděla dívka.

Volali na ni: „Kdo jsi?“ Ona neodpověděla.

„Pojď k nám, neublížíme tobě,“ pravili zase oni. Ale dívka neodpovídajíc vrtěla pouze hlavou.

Když déle ji sužovali otázkami, hodila jim zlatý řetěz, jejž měla na hrdle, myslíc, že bude míti pokoj, ale když nepřestali, hodila jim pás, potom podvazky a tak dále vše, co měla, že jí konečně zbyla jen košile.

Myslivci neupokojili se tím, vylezli na strom, snesli ji dolů a přivedli ku králi, jenž se jí tázal: „Kdožpak jsi a co děláš na stromě tom?“ Ona pak neodpověděla. Předložil jí touž otázku ve všech řečích, jež znal, avšak marně; dívka zůstala němá jako ryba. Poněvadž byla velmi krásná, zalíbil si ji král. Zahalil ji ve svůj plášť, posadil ji k sobě na koně a jel s ní do svého zámku.

Poručil, by dívce udělali krásné šaty a tím zvýšena krása její, že se leskla jako slunce na nebi, avšak nepromluvila; nikdo nebyl s to, aby z ní slova dostal.

U stolu posadil ji vedle sebe a její skromnosť i mravnosť zalíbily se mu tak velice, že pravil: „Tu chci míti za manželku a žádnou jinou na světě.“

Za několik dní po tom oženil se s ní také.

Ale král měl zlou matku, jíž nelíbil se tento sňatek i pomlouvala mladou královnu řkouc: „Kdože jest tato děvka, jež neumí mluviti; není hodna krále.“

Po roce, když porodila královna první dítě, odňala jí je stařena i natřela jí ve spaní ústa krví, načež šla ku králi a žalovala mu na ženu, že snědla svoje dítko. Král tomu nechtěl věřiti a nedopustil, by jí bylo ublíženo. Ona pak seděla stále, šijíc košile a nedbajíc ničeho, co se dělo kolem ní.

Po druhé, když měla zase hezkého chlapce, vykonala tentýž podvod matka králova, ale král přes to jí neuvěřil řka: „Jest příliš nábožna i dobra, by něco takového spáchala; kdyby nebyla něma a mohla se hájiti, vyšla by na jevo její nevinnosť.“

Když pak stařena po třetí ukradla dítě, žalovala na královnu, jež ani slovem se nebránila, nemohl král jinak učiniti; vydal ji soudu, který jí určil trest smrti.

Když nastal den, v který měl nález býti vykonán, byl to zároveň poslední den oněch šesti roků, kde nesměla mluviti ani se smáti, a vysvobodila bratry své. Šest košil bylo ušito; jenom U poslední scházel levý rukáv. Když ji vedli na hranici, vzala košile na ruku, a když stanula nahoře, a již měla zapálena býti hranice, ohlédla se kolem i spatřila, jak v povětří letí k ní šest labutí. Z toho pocítila velikou radosť. Labutě sletěly k ní, tak že mohla na ně hoditi košilky, a jakmile tyto se dotkly labutí, nabyli bratří podoby lidské i stanuli před ní v plné síle a kráse; pouze nejmladšímu scházela levá ruka; místo té podržel labutí křídlo.

Objímali se a královna pak šla ku králi a řekla: „Nejmilejší manželi, nyní smím mluviti a říci, že jsem nevinna a křivě obžalována.“ Vypravovala mu, jakého podvodu dopustila se matka jeho, vzavši ji a schovavši dítky. Ty byly pak přivedeny a král měl z toho velikou radosť; zlou pak tchýni hodili na hranici a spálili na prach.

Král pak a královna se svými šesti bratry žili dlouhá léta v míru a blaženosti.