Vybouřené smutky/Kondor

Vybouřené smutky Antonín Sova
Smutek Satanův	Kondor	Umění Severu

Údaje o textu
Titulek:	Kondor
Podtitulek:	Příteli Dru. A. Štolcovi
Autor:	Antonín Sova
Zdroj:	SOVA, Antonín. Vybouřené smutky. Praha : Moderní revue, 1897. s. 29–30. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1897
Licence:	PD old 70

Bída sedí v srdci mém.
Zase starší nežli loni,
zas má delší pářata,
zas má oči sinavější,
zvýšila se, shrbila.

(Kolem oken protáhly se
mlhy prosincových nocí.)

Zase starší, děsnější,
moudřejší zas, pomalejší,
studenější, beze slov
rozdírá mé srdce drápem,
jak zelený drahokam
zimničné jí oko hoří,
sychravá je, monotonní…

Chvíli usne, nehne se,
jenom tíží a jen bolí.
Pak se vztýčí, protáhne
kondor starý, slepý, dravý,

zdvihne křídla popelavá,
otřes jejich vzkřísí vzduch,
vzkřísí echa, pluje těžce
nad městy a rovinami,
nad Horami šerých věků,
pod hvězdami prochladlými
v obzoru jak přízrak tmavý,
vzdaluje se, vzdaluje.

Vzdaluje a vzdaluje — — —

Zas se vrací; zase tíží;
hladovější, zkušenější,
novou bolest přináší
chycenou na lidských prazích
a své drápy krvavé
ustydlé tou dlouhou cestou
hřeje si v mém horkém srdci…

Zase sedí v srdci mém,
podřimuje, hlavou kývá,
zase starší nežli loni.

Jen když prosté duše přijdou
se smíchem tak bouřlivým,
jen když řinkne číše s vínem,
žena láskou zapláče,
divoce mé čelo zlíbá: —

tu se vztýčí v srdci mém,
zdvihne křídla, vzbudí echa,
odletí…

              A nepřekáží. —

Ale když se vrátí zas,
hladovější, zkušenější,
hněvnější je, ponurejší,
a má drápy krvavější…