Vrchlický v Domažlicích

Údaje o textu
Titulek:	Vrchlický v Domažlicích
Autor:	Zdeněk Bořek-Dohalský
Zdroj:	Lidové noviny, roč. 40, č. 456. str. 1 Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	09. 09. 1932
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Jaroslav Vrchlický
Související články ve Wikipedii: Jindřich Jindřich, Antonín Steidl

Jednoho dopoledne začátkem prázdnin zapadl tenký list do bachraté schránky na dopisy skladatele Jindřicha Jindřicha v Domažlicích a poležel si tam čtrnáct dnů. Když se Jindřich vrátil s cesty, našel v kupě nashromážděné korespondence psaní neumělého písma, jakým hospodyně před třiceti léty zaznamenávaly stav prádla anebo kupecké účty. Takový rukopis oznamoval, že Jaroslav Vrchlický je v městě a rád by mluvil s mladým přítelem. Roztřesený podpis psaný namáhavě oběma rukama ověřoval obsah a prozrazoval, že všechno, co ještě přijde v životě básníka, bude už jenom diktát.

Pod opadávajícími květy kaštanů v zahradě hotelu Na Šumavě setkal se Jindřich s Jaroslavem Vrchlickým — a ještě s někým, kdo doplňoval a vysvětloval zkratky prázdného hlasu, když těžký a malátný jazyk vypovídal občas usilovné vůli. S paní Dvořákovou — ošetřovatelkou. Přijeli z Opatie, pan profesor prý tak často vzpomínal, vždyť také nadiktoval pár veršů na písničky a pořád chtěl sem, do Domažlic. »Víte, pražské dámy mně hledají už dva roky byt blízko Prahy…, ale pořád marně. Tak jsem přijel k vám.«

Ještě nějaký čas bydlel Vrchlický v protější dependanci hotelu. Ale domažličtí přátelé hledali už byt pro něho a ovšem na náměstí, kudy chodí slavnostní průvody a kde se vyžívá malé město v promenádách po korse a v tichém povídání klidného života. V spolku Boženy Němcové šila se přikrývka, paní se staraly o prádlo a nábytek, paní Regálová měla to v evidenci. Potom se v starém Prunarově domě na náměstí uvolnil byt: profesor Fikejs s radostí a nadšením svých sextánů se přihlásil, že vypomůže velikému Mistru. Sám se odstěhoval k sladu do pivovaru a od té doby sedával básník v slunečných dnech na lavičce pod podloubím, nohy opřeny na vystlané stoličce, v zažloutlých prstech unavené ruky věčnou cigaretu. Na té lavičce, kterou Domažličtí pozdravovali z dálky tak uctivě a srdečně, vystřídalo se za den mnoho lidí. Pan lékárník Lichtenberg, soused nejvěrnější, přišel každodenně se skleničkou dobrého vína z apatyky; a chlapci, kteří náhodou věděli, že tenhle po prsa vousatý a hodný starý pán to byl, v jehož kuse viděli na živém šimlu paní ředitelku Tutrovou zabalenou jenom v dlouhém, bujném zlatu krásných vlasů Godivy — opřeni zadkem o kočičí kameny a pilíř podloubí — povídali si se svým autorem, ovšem v nepřítomnosti nějaké vznešené návštěvy.

Takovou návštěvou byl krásný starý pan doktor Steidel, o němž se vypravovalo, jak byl žalářován po revoluci v osmačtyřicátém a jak zachránil cizí princeznu Oldenburskou. To bylo vypravování na dlouhé večery, v kterém pověst krášlila pravdu z lásky k tomuto zasloužilému patriarchovi města. Nikdo nemohl vyléčit nebohé princezny. A mladý lékař s okovy na rukou zachránil ji a tenhle zázrak otevřel mu nejen brány vězení, ale i vrata velkého panského dvoru beldovského, který trůní nad městem. Starý lékař byl dlouho staročeským poslancem na radě říšské a protikandidát Masarykův, kterému podlehl s distinguovaností odpůrce, jehož frakovému obleku tolik slušel vysoký pruský řád černého orla. Tak tady nyní vysedával v podloubí s členem panské sněmovny a někdy za zvlášť pěkných dnů odpočívali na přenosných sedátkách v městském parku — dr. Steidel zahloubán v romantiku svého života a v přemýšlení politické, a Vrchlický v tčžko vyzpytatelnou mlhu snů, které jistě nezavadily o panskou sněmovnu.

Do bytu chodívaly návštěvy intimnější. Žena ředitele gymnasia, paní Dvořáková, která pečovala o zamilovanou pochoutku — švestkové knedlíky a ryby; skladatel Jindřich s vínem a slivovicí; někteří staří přátelé z dob, kdy básník tu býval hostem u okresního hejtmana Kraffera; a spolužák profesora Pelnáře, ošetřující lékař dr. Krahulík. — Pražské hosty a spisovatelské přátele neměl Vrchlický rád. Říkával: »Vidíte, přinesli kytici, zdrželi se tři hodiny a dali se vyfotografovat. Bude to v některém časopise: Mistrovi přátelé…«

Taková slova padala v jasnějších chvílích, kdy v pomněnkových očích bylo víc melancholie než oné tupé vytřeštěnosti naprostého bezvládí, věčně otevřených úst. Jindy však strašné chvíle zoufalého sbírání paměti a dětské radosti z nenadálého objevu zapomenutého vlastního díla, radosti, která zapadla dřív, než zavadila o mlhavou skutečnost, zmrazily přátele Vrchlického.

Měl jich hodně v městě. A chtěli ho uctít také něčím jiným, než osobní pozorností. A tak se přemýšlelo, až přišli na nápad, že mu sehrají jeho Hippodamii. Měsíc, dva se cvičilo. Jindřich měl v bytě denní defilé pokorně zkoušejících členů Literární jednoty, kterým s rozhořčením a nervosou člověka uctivého k rytmu Fibichovy hudby trpělivě vyťukával hudební doprovod. Konečně bylo všechno připraveno. Malý sál, tkerý ještě voněl šminkou kočovné divadelní společnosti, byl nabit a ve společné atmosféře trémy a úcty z přítomnosti mistrovy spustil klavír pod rampou a verše za ním. Z první řady poslouchal Vrchlický recitaci své Hippodamie. Škubnutí rukou, pohlazení stříbrného vousu do prázdna a nachýlení hlavy dopředu prozrazovaly zájem. Hodně se s tím nadřeli. A tak právem se ho mohli v přestávce zeptat, jak se mu to líbí. Odpověděl v silném rozechvění: »Bože, jak je to krásné! — Pošeptejte mně, prosím — kdo pak tu věc napsal?« Šetrná upřímnost a láska zmohla i toto těžko splnitelné přání. »Tak — tak — vidíte… vidíte…« A rozevřená ruka malátně dopadla na nohu, která v poslední době tolik bolela, marně vyhřívána na dopoledním slunci.

Dny na lavičce bývaly vystřídány projížďkou v městském kočáru. Voněla sena, skladatel Jindřich jel s Vrchlickým vysokou černou smrkovou alejí kubickou. Dvě bílé skvrny letních hostů zmizely v lese a Vrchlický, který nahýbal se za nimi z kočáru, propadl najednou rozčilení, jež stupňovala nemožnost promluviti rychle. Za křečovité námahy celého těla nakloněného prosebně k sousedovi, vyrazil dvě slova: »Prosím — zastavte!« A po chvilce: »Leží tam… na cestě… růže, ať ji koně nepošlapou. Měla ji v ruce…« A v klínu s bledou růží, kterou ztratila neznámá krásná žena, vracel se k nočnímu odpočinku.

S letními večery chodily studentské výlety z cizích měst, vracely se z čerchovských lesů a přály dobrou noc Vrchlickému v okně nachýlenému.

Koncem druhého léta Vrchlického pobytu v městě, v teplém večeru 9. září 1912, po 9. hodině, vyšel z augustiniánského kláštera převor páter Řehoř Vaněk s kostelníkem a v chvatu vklouzl do podloubí. Kdo si všiml lépe kněze vyhýbajícího se úzkostlivě lidem zahlédl pod dlouhým převlečníkem okraj sutany. Sutana pod převlečníkem? Každý věděl, že kam ta půjde, v tom domě je zle. A sutana zmizela v domě u Prunarů. Vrchlický! Po půl hodině smrt vyslyšela umírání. A černý prapor z radnice shromáždil na náměstí domácí lidi, kteří měli tolik rádi svého básníka. Za několik dnů vytlačila je ze zasedací síně obecního zastupitelstva spousta oficiálních osobností, které se u veliké slávě daly naposled fotografovat s Vrchlickým.