Voltaire v životopise

Údaje o textu
Titulek:	Voltaire v životopise
Autor:	Jindřich Vodák
Zdroj:	VODÁK, Jindřich. Cestou. Praha : Melantrich, 1946. s. 261–266. Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno:	České slovo 1. IV 1931
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Voltaire

Aventinská nová „knihovna Plutarchos“ bude jen vítána, bude-li přinášet obšírné dobré životopisy velkých lidí, aby stále udržovala vědomí, že záleží vždy na celé jedné osobnosti a netoliko na její literární nebo jiné umělecké činnosti. Na první místo dostal se rozsáhlý ilustrovaný „Voltaire“, jak ho Viktor Thaddeus vylíčil ve čtyřech dlouhých oddílech s doslovem; „Notářův syn“ obsahuje mládí a počátky, „Přehrada“ znamená narážení na rodové předsudky, „Královská ruka“ líčí osobní přátelství pruského Bedřicha Velikého, „Voltairův bitevní pokřik“ vztahuje se na ferneyské boje proti hrůzám soudního a církevního barbarství, „Paříž roku 1778“ vyvrcholuje vypravování posledními oslavami a smrtí. Že z mnoha a mnoha voltaireských životopisů vybrán zrovna tento Thaddeusův, stalo se zřejmě pro jeho beletristický ráz, jenž v tomto případě silně připomíná dějepisecký dramatický způsob Carlylův. Také Thaddeus jako Carlyle vidí v každou chvíli své lidi živé a přítomné před sebou, miluje vzrušivé a napínavé scény z ulic, z kaváren, z paláců, ze zámků, z ložnic, z vojenských parád, nahrazuje a zpestřuje plynulé vypravování různými náhle vsunutými úryvky z dopisů, ze soukromých zápisků a pamětí, z časopisů, z listin, z rozmluv, přetrhuje proud na pohnutých místech vzněcujícími nápověďmi a poukazy. Dějový tok, ačkoli do široka rozlit, neumdlí a nezastaví se ani na okamžik, nese v sobě všecko množství účastníků pořád jako v jediném společném proudu a podává i Voltairovy myšlenky, názory, úsudky, projevy, výpady jako pouhou část rozvíjeného životního pásma. Literární dílo básníkovo a filosofovo je v něm vždycky jen jako výsledek a jako popud, jako vlna, která se spojuje s ostatními mocnými vlnami, aby naléhavým tlakem spěla s nimi k témuž vytčenému cíli. Snad právě úzký styk s Carlylem způsobil též to, že u Thaddeusa postava Bedřicha Velikého vzrostla v popředí do tak převažujících rozměrů a že se dvojnásobně klade tak rozhodný důraz na uznání Goethovo.

Základní pojetí Thaddeusovo směřuje k tomu, aby plně vysvitlo, jak ve Voltairovi básník, pamfletista a filosof záhy byl doprovázen výborným a bdělým obchodníkem, jenž stále myslil na nashromáždění značného majetku a chápal se směle každého prostředku, aby toho dosáhl. Otec notář, zarytý odpůrce literárních snah synových, veleopatrný při odkazu své závěti, mohl umírat klidně bez nejmenší obavy o hmotnou budoucnost tohoto svého dědice, jeho syn měl všecky potřebné vlastnosti, aby se stal kapitalistou „ve větším měřítku, než jak on o něm snil ve svých nejodvážnějších snech.“ Má v té Věci Voltaire už zásady jako příští Zola: „Viděl jsem tolik literátů chudých a pokrčených, že jsem si pevně předsevzal nerozhojňovat sám jejich počtu. Člověk musí od mládí hospodařit a shánět, aby k stáru shledal, že je vlastníkem kapitálu, jenž ho překvapí — v tom období života potřebujeme peněz nejvíce.“ A tak pilně sledoval Voltaire ministerské operace se státními financemi v nedoplatcích a v kursu, prováděl výnosné hromadné spekulace na losy vládní loterie, opatřoval si tučné zisky nakupováním a prodáváním cizozemských peněz, uměl vydělávat na dluhopisech vévody lotrinského, zajišťoval si podíly z výtěžků lodní dopravy, ze zásobovacích smluv francouzské armády. „Abbé Monssinot sbírá Voltairovy důchody, kupuje a prodává pro něho obrazy, ukládá mu peníze podle jeho příkazů, většinou do šestiprocentních papírů vyděračného svazu statkářů, poskytuje půjček Villarům, Richelieuům, Guisům a jiným vznešeným pánům na doživotní roční splátky.“ Propouštěl-li Bedřich Veliký v březnu 1753 Voltaira od sebe v hněvu, bylo to v nemalé míře zaviněno také tím, že filosof přes výslovnou zápověď královu snažil se tajně kořistit z pokleslých peněžních hodnot saských. Ale ovšem Voltaire měl k svému obohacovacímu podnikání podstatný důvod ten, že jen velkou zámožností mohl si dobýt tolik společenské moci, nezávislosti a svobody, aby směl psát a dělat, co si zlíbil. Ti, kdož ho na počátku jeho dráhy ponižovali a obmezovali nadnášením své společenské povýšenosti, měli se dožít toho, že se on nebude musit na nikoho ohlížet a ničeho dbát ve svém útočném, průbojném vystupování.

Byl by Voltaire Voitairem, kdyby se toho byl tak usilovně nedomáhal? Nechtěl být myslitelem, básníkem, kritikem už jen pro psaní knih, brožur, divadelních kusů, nýbrž podnikavým a mohutným veřejným činitelem, který bije vyzývavě do starých zlořádů, neřestí a mrzkých násilností, aby se všichni konečně musili vzpamatovat a vzepřít proti dalšímu jejich trvání. Všem odhora až dolů se měly otevřít oči, kdož je měli dotud zalepeny, u všech mělo zasvitnout pochopení, jaká strašná soustava zla, klamů, bídných šaleb, bludů a surové krutosti vládne lidstvem, všichni měli být vyburcováni k odvaze, která necouvne ani před královskými korunami, kardinálskými klobouky a úředními tituly, když běží o zahnání dusivých temnot a staletých křivd. Ven na tržiště, filosofe, provolávej jména hlavních vinníků, usvědčuj hlavní lháře a násilníky a volej do zbraně! Thaddeus klade pod nadpis „Voltaire“ přívlastek „genius výsměchu“. Ale tento výsměch Voltairův byl takový, že se za něj musilo pykat v žalářích, platit ztrýzněným tělem, prchat do vyhnanství, trpět vyloučením, neboť byl to výsměch břitkého, nesmluvného důvtipu, který podrobně odkrýval bezednou podlost a šejdířství pod rouškami posvátnosti a nedotknutelnosti. Zprvu mohlo se to pokládat jen za opovážlivou svévoli, která porušuje všecku ustálenou úctu a poslušnost, ale právě prudký boj, který se vedl proti Voltairovi s nejvyšších míst, a vývoj Voltairova evropského významu ukázaly, že tento filosof přišel revolučně před tváří všech třást trůny, církevními chrámy, starými zřízeními a zákony, aby to brzy jiní a jiní dělali zároveň s ním a po jeho boku. Byla doba, kdy se Voltaire služebnicky vlichocoval doma v panovnickou přízeň, a byla dokonce doba, kdy se přímo doprošoval papežského požehnání, u něho však i to obé bylo jen pokusem, zjednal-li by si takto lépe potřebné volnosti a potřebného vlivu, aby mohl s větším, kladnějším účinkem konat svou veřejnou očistnou práci. Jaký byl cíl a smysl jeho života objevilo se nejzřejměji, když jako bohatý ferneyský velkostatkář, zvelebovatel průmyslu hodinářského, punčochářského, tkalcovského, osvěcovatel a dobrodinec kraje pozdvihoval nový a nový veřejný pokřik v oněch slavných několika případech sveřeposti, zlotřilosti a soudní libovůle, na nichž bylo tak úžasně vidět všecku příšernost udržovaného církevního a státního úřadu. V kterém životopise by smělo chybět zevrubné jejich vylíčení? Bedřich Veliký byl filosof-válečník, Voltaire byl rovněž filosof-válečník a Thaddeus je úmyslně stále až do posledních stran spojuje, aby nebylo lze pominout otázku, kdo z nich zasáhl hlouběji v přetvoření Evropy, zda válečník vojenský či duchovní.

Arci, životopis Thaddeusův nechává Voltaira bez pozadí, kterým by jeho zjev dokonale osvětlil teprve obraz celého francouzského osmnáctého století, a rovněž zdržuje se Thaddeus všelikých psychologických rozborů, jež by zpytovaly povahu a celé složení filosofovy bytosti. — Předpokládá dojista, že to osmnácté století je jinak dostatečně známo, a své výsledné stanovisko naznačuje oslavnou řečí, kterou Viktor Hugo pronesl k stému výročí Voltairovy smrti.