Volební úvahy nevoliče

Údaje o textu
Titulek:	Volební úvahy nevoliče
Autor:	František Gellner
Zdroj:	GELLNER, František. Spisy III. Drama, román, fejetony. Carpe diem. Brumovice, 2007, s. 303-305 Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1911
Licence:	PD old 70

Člověk užije málo radostí na světě.

Když jsem v Paříži ve svém pokoji v šestém poschodí shledával po všech koutech límce a jiné representační potřeby slušného člověka, chystaje se na cestu do Prahy, nedoufal jsem příliš v blahodárný vliv domoviny na můj stísněný duševní stav. Když je v nás nejméně naděje, tu nás čekají zpravidla největší příjemnosti.

Mám radost. Ne nějakou velikou radost, jakou člověku mezi šestnácti a dvaceti lety způsobuje dívčí pohled, ale malou, tichou radost.

Upadli byste v omyl, kdybyste příčinu její hledali v naději, že to při volbách vyhraju. Není mi krutou hrou osudu dopřáno zúčastniti se tohoto politického projevu ani pasivně ani aktivně. Mám pouze radost, že nejsem kandidátem.

Slyšel jsem tyto dny v kavárně z úst bodrého občana trpká slova: „Nikdy jsem nevěděl, co je v Čechách darebáků, až nyní jsem se o tom poučil ze schůzí a novin.“

Do schůzí sice nechodím – také gramofonů nemiluji – ale noviny čtu s chutí. Jednak mě nepříliš lichotivé posudky o kandidátech protivných stran utvrzují v misantropickém názoru na svět a lidi, jednak mám, jak jsem již uvedl, tichou radost, že nevězím v kůži uchazečů o důvěru občanstva.

Nemusil bych se ovšem báti výčitky, že jsem vystavění své vily svěřil německému architektovi, taky jsem v žádném finančním ústavu nic nezpronevěřil, neboť důvěra mých spoluobčanů z nevysvětlitelných důvodů mě dosud neposadila k žádné pokladně, ačkoli svou náklonností a talentem bych se k této funkci velice dobře byl hodil. Mám však špatné svědomí, že by došlo k uveřejnění milostných dopisů, které jsem psal jedné sklepnici ještě před zrušením malých vinárniček na Vinohradech.

Mou čistou radost kalí pouze kapka závisti.

Bylo to ovšem zase v kavárně. – Kde pak by se v Praze svobodnému člověku mohlo vůbec něco přihodit?

Můj krajan a přítel Bordovský nechávaje placení útraty na pozdější a lepší časy pravil kavalírsky k černému muži, jehož nevděčným úkolem je výměna nápojů a jiných poživatin za lesklý kov:

„Nemyslete si, pane vrchní, že jsem na tom právě špatně. Jsem majitelem cenného papíru.“ A vytáhl z náprsní kapsy dosud nepopsanou volební legitimaci. „Strana státoprávně-pokroková mi za tenhle lístek – ovšem náležitě vyplněný – nabízela již pět korun. Ale nepřistoupil jsem na to.“

Nebyl jsem ihned mravně vzrušen nad tímto svatokupectvím, neboť uvědomuji si všechno velmi pomalu, a ptal jsem se tedy prostě: „Proč jsi to neudělal?“

„Jednak je mi tato strana nesympatická,“ odpověděl můj přítel volič, „jednak jsem organisovaným sociálním demokratem a ostatně čekám až v den voleb, kdy ceny hlasů stoupnou.“

Dnes, kdy píšu tyto řádky, je právě třináctý červen. Třináctka je nešťastné čislo. Po Praze se snad už prodávají zvláštní vydání novin o výsledku voleb, ale bojím se vyjít na ulici, abych se nedožil nemilého překvapení, neboť mám mezi bývalými poslanci několik dobrých známých. Což kdyby tak nebyli zvoleni?

Jsou to zvláště dva sociální demokrati. Jednoho z nich jsem poznal na Příbramsku. Byl to milý člověk s dobráckýma modrýma očima a chundelatou čepicí. Vydával časopis, který se jmenoval „Otrava Lidu“ nebo tak nějak. Jaké pěkné lokálky v něm bývaly! „Kaplička na cestě z Březových Hor do Staré Lhoty je ve strašně zbídačelém stavu. Tento smutný stav se nezmění, dokud revoluční sociální demokracie nedobude většiny v městském zastupitelstvu na Březových Horách.“

S druhým ex-poslancem jsem se setkal v Mnichově. Mluvíval večer v hospodě o kapitalismu, na němž se krutě mstil nepatřičným prodlužováním prostřední slabiky. Byl krejčím a jeho požehnaný tělesný rozkvět zdál se mi tehdy býti protimluvou vzhledem k jeho řemeslu. Až později jsem přišel na kloub té věci. Byl osudem určen za zástupce dělnictva.

Co záleží na jakosti lidí v politice? Hlavní věcí je program. Zkušenost a dějiny nás síce poučují o opaku, ale bylo by nemístno o tom pochybovat, poněvadž je to pravda, hlásaná realisty. Vlivem programu stávají se ze sociálně demokratických advokátů kulturní veličiny a z analfabetů Táboriti a Sirotci.

Nemá-li českoslovanská sociální demokracie ve svém středu znamenité politiky, obdařil ji milosrdný osud aspoň velikým básníkem.Tím je bez odporu dr. Soukup. Volební provolání, jehož je skromným původcem, zajistilo mu čestné místo na českém Parnasu. Proslýchá se, že když o volbách pohoří, převezme redakci „Moderní revue“. Tím způsobem sociální demokracie i při ztrátách mandátů bude dále plniti svoje kulturní poslání mezi českým lidem.