Voláme Hurst… voláme Hurst…

Údaje o textu
Titulek:	Voláme Hurst… voláme Hurst…
Autor:	Otakar Batlička
Zdroj:	Mladý hlasatel, ročník IV. č. 13. str. 8-9
Vydáno:	28. ledna 1939
Licence:	PD old 70
první vydaná Batličkova povídka

Pavel došel konečně na své působiště, to jest k hangárům West Airways Comp. Byl již rok zaměstnán jako učeň na opravě leteckých motorůu jmenované společnosti a dnes připadala na něho noční služba. V leteckých dílnách byla pracovní pohotovost dnem i nocí, a to vždy několik zkušených mechaniků a jeden nebo dva učni.

Pavel dnes jako každodenně věnoval první svůj „odborný“ pohled vzdušnému pytli, umístěnému na věži nejvyššího hangaru, aby zjistil směr větru. Jeho zrak spočinul na velkých hodinách — půl šesté — to mám ještě půl hodiny času — a zamířil k nízké budově, ve které byla umístěna radiová vysílací stanice.

Na letišti u malého města Hurst poblíže mexických hranic, kde byl náš Pavel zaměstnán, byli celkem čtyři radiotelegrafisté a Pavel věděl, že dnes má noční službu pan Warner, proto chtěl, jako obvykle, ztráviti příjemnou čtvrthodinku u vysílací stanice! Kolikrát už Pavel dostal od starších mechaniků! Jinde nebyl k nalezení, než v domku radiostanice, jinde netrávil každou svoji volnou minutku, než tam! Ťukot telegrafního klíče, pískání Morseových značek a záření elektronových lamp přitahovalo Pavla silou přímo magnetickou! A pak, dobrý a laskavý radiotelegrafista, pan Warner, Pavlovi vždy tak věcně a důkladně vše vysvětloval. Napsal mu i Morseovu abecedu a leteckou telegrafní šifru. Netrvalo dlouho a Pavel dovedl Morseovy značky zpaměti tak rychle, že i sluchem zachycoval bezvadně různé ty signály, obvyklé při letecké dopravě. A což teprve to kouzlo vysílacích přístrojů a krátkovlnné přijímačky!? Ty přístroje byly často příčinou, že zmeškal svůj autobus do města po zaměstnání. Radiotelegrafista pan Warner měl chápavého Pavla rád a proto jej zasvěcoval do tajů radiotechniky při každé příležitosti.

Není tedy divu, že i nyní Pavel zamířil své kroky k vysílací stanici. Nikterak mu nevadila v chodbě umístěná tabulka: „Cizím vstup přísně zakázán!“ Vždyť šel ke svému známému, panu Warnerovi. Prošel chodbou a zaklepal tiše na dveře:

„Dále!“ ozvalo se ostře z místnosti. Však co to? To přece nebyl hlas pana Warnera, to byl hlas toho protivného dlouhána Bakera. Pavel otevřel nesměle dveře se slušným oslovením. Skutečně, nemýlil se, před ním stál telegrafista Baker!

„Co tu chceš, kluku pihatá!“ oslovil Pavla. Pavel se nejistě optal po panu Warnerovi. „Máme přehozenou službu, pihoune, a hleď odtud zmizet,“ zabručel Baker v odpověď. Pavel se nenechal dvakrát pobízet, znal velmi dobře Bakera a věděl, že s nim nejsou žádné žerty…

Nad letištěm se již dávno setmělo. Všechna očekávaná letadla byla již „doma“ a více jich málokdy na toto malé pohraniční letiště přilétávalo, tím spíše v noci. Život na letišti ustal, jen v kantině sedělo několik zaměstnanců. Pavel již dávno uklidil celou mechanickou dílnu, když byl zavolán nejstarším mechanikem, aby přinesl z kantíny ovocnou limonádu. Pavel uchopil podávaný mu peníz a hbitě nastoupil cestu ke kantině. Kterak by však mohl odolati, aby na své cestě, která stejně vedla kolem radiostanice, nenahlédl alespoň oknem do místnosti vysílačky? Na letišti byla již dokonalá tma, netřeba se tedy báti, že bručavý Baker mě uvidí, pomyslil si Pavel a přistoupil k oknu. Však co to? Baker nikde!

V místnosti byl klid a ticho, jen slabý šumot v přijímacím přístroji naznačoval, že jest zapjat na příjem. Pavel přemýšlel, co to vše znamená! Věděl, že pan Warner nikdy od svých přístrojů neodešel ani na vteřinu. Věděl, že jest to konečně i přísně zakázáno…! Pojednou se přijímací přístroj rozezvučel hlasitěji a z reproduktoru se ozval pronikavý pískot Morseových značek…

Pavel napjal pozornost, zapomněl, že někdo čeká na limonádu. Jeho sluch byl ve střehu, zachycoval Morseovy značky… Voláme Hurst… Voláme Hurst…. Někdo volá letiště Hurst!… Pavel rychle přemýšlí, co podniknout. „Pane Bakere! pane Bakere!“ křičí do tmy. Však odnikud žádná odpověď… Zatím z reproduktoru stále naléhavěji pískají morse-značky své jednotvárné: Voláme Hurst… Voláme Hurst…!

Pavel jest rozhodnut k odvážnému výkonu. Vyskakuje na okno, rozsvěcí v místnosti… jedním skokem je u vysílacího přístroje… otočí vypínačem, lampy se rozžehnou … pokládá ruku na telegrafní klíč a s tlukoucím srdcem odklepáva: „Zde Hurst, kdo volá? Vysílejte, přepínám na příjem…“ Ano, tak to vždy ukazoval pan Warner. Nyní rychle papír, tužku a již plynou značky z reproduktoru. Pavel sotva dýchá, celá jeho bytost jest soustředěna na to, aby správně zachytil zprávu: „Hurst… zde letoun KW5 …raněný na palubě… objednejte ambulanci… osvětlete letiště… přistanem za 20 minut… přijal jste?“ Pavel třesoucí rukou zapojuje vysílačku a jeho ruka odklepává: „KW5… přijal… stane se…“ Nyní rychle ke stěně, kde visí tabulka s důležitými telefonními čísly … tady nemocnice … M234-15 A již volá: „Haló, nemocnice? Zde letiště Hurst, pošlete sanitní auto, letadlo přiváží raněného.“ A nyní ještě světlomety… volá místní strojovnu: „Osvětlete letiště pro nemocniční letoun KW5.“

Pavel si zhluboka oddychl, co tomu ale řekne pan Baker, to bude zlé! Zhasl světlo v místnosti a rychle oknem zmizel ve tmě letiště. Doběhl do kantíny, koupil ovocnou limonádu. Bylo třeba čekati, byla teplá. Bože, jak vše dlouho trvá. Pavel netrpělivě čeká. Pojednou, kdo se to tak hlučně směje? Otočí se, v rohu místnosti sedí při sklence vína pan Baker! Pavel rychle rozhodnut přistupuje ke stolu, chce zpraviti telegrafistu o tom, co se právě přihodilo, když vtom zaplanou na ploše letiště mohutné světlomety, na silnici, vedoucí k letišti, zanaříká siréna ambulance, vše vybíhá z kantíny. Co se děje?

Nad letištěm jest v tu chvíli slyšet hukot motoru, který nyní umlká a po několika málo vteřinách přistává letoun u hlavní budovy letiště. Vše spěchá k letadlu, k němuž současně za stálého houkání sirény dojíždí sanitní auto. Ambulanční zřízenci vytahují z vozu nosítka a spěchají k letadlu. Tu již přichází pilot letadla KW5 a podávaje ruku svému známému telegrafistovi Bakerovi, praví: „Příteli, tobě se bude nucen poručík Elis poděkovati za svůj život. Přivodil si pádem s koně těžké zlomeniny a značnou ztrátu krve, rozhodují u něho minuty za účelem transfuse krve. Děkuji ti prozatím za něho, že jsi vše tak rychle zařídil podle naší radiozprávy. Už jsem měl strach, že se něco zde u vás přihodilo, když jsi se tak dlouho nehlásil.“

Baker nebyl schopen slova. Nevěděl, co odpovědět, neměl ani tušení, co se za jeho nepřítomnosti přihodilo. Pavel se nenápadně přitočil k Bakerovi a se slovy: „Pane Bakere, prosím, nezlobte se na mne,“ počal mu vypravovati tiše celou událost. Baker se zaťatými zuby poslouchal Pavlovo vyprávění. Pak, uchopiv jej pod paži, sděloval mu, že si odskočil do kantíny pro cigarety, které mu došly, tam se zapovídal se známými a při rozhovoru nepostřehl, kterak čas rychle plyne. „Víš, Pavle, znám své povinnosti, ale kdo by byl tušil, že zrovna v této chvíli… právě, že nevíme, v kterou chvíli může nás osud přistihnouti při opominutí povinnosti,“ povzdechl pan Baker. „Tys zachránil situaci, pihoune!“ S těmito slovy přitáhl Baker Pavla pod zářící elektrickou svítilnu. „Pavle, budeme odedneška dobrými přáteli! Jsi správný chlapec a děkuji ti! Bylo dobře, že kolega Warner tě zasvětil do našich přístrojů, chlapče, sbohem!“ A stisknouce si pravice, přátelsky se rozcházeli. „Pavle!“ zavolal za odcházejícím Baker, „přijď mě pozítří navštíviti, budu mít opět ‚večerní‘!“

Pozítří skutečně přišel Pavel do radiostanice. Telegrafista Baker seděl pilně u svých aparátů a vida přicházeti Pavla, otočil se na své otáčivé židli a ukázal Pavlovi do kouta místnosti se slovy: „Tam jsem ti, pihoune, něco přinesl a když máš o rádio takový zájem, snad se ti bude můj dárek líbit. Pavel otevřel objemnou krabici a jeho zraku objevil se pěkný krátkovlnný přijímač. „Měl jsem jej doma, tak jsem jej dal do pořádku. Vezmi si jej a pilně odposlouchávej. Že umíš „chytat“ z éteru, to jsi už dokázal!“