Vojenský pes pana hejtmana

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vojenský pes pana hejtmana
Podtitulek: Humoreska
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Národní listy roč. 43, č. 286, str. 1
Vydáno: 20.10.1903
Licence: PD old 70

Pan hejtman překvapil společenský stůl v důstojnickém kasině, kde se mluvilo německy a křičelo na číšníka, který neznal ani slova německé řeči, „zahlen“, tak náhle a neočekávaně, až nadporučík Vašatka vykřikl na číšníka: „Pivo, pane Václave,“ místo obvyklého: „Bier, Herr Wenzel!“

Pan hejtman, zarytý nepřítel všech psů, přivedl si totiž toho dne ke stolu psa.

„To je vojenský pes, až z Itálie,“ vysvětloval, když se bylo překvapení poněkud utišilo, „toho psa mně přivezla má neť.“

Nadporučík Vašatka se zatím upokojil a mluvil zase německy: „Prosím, jako to: vojenský pes.“

„To nevíte,“ ozval se pan hejtman basovým hlasem, kterého se celá setnina bála, „ten pes jest jedním ze psů, které v poslední době italská armáda si zaopatřila k vyhledávání nepřátelských hlídek a kteří první službu konali při posledních manévrech.“

„A které,“ dodal nadporučík Křečan, veliký cynik, „piemontští cikáni s velkou chutí pojídali. Inu, vojenský pes.“

Pan hejtman nevšiml si této poznámky a pokračoval: „Má neť byla v Turině a tam se jí podařilo zaopatřiti si tohoto psa. Pane, na něho se musí mluvit italsky, že ano, mio caro?“

Pes vyskočil a zavrčel. Tato příhoda stala se odpoledne. A do večera o ničem se u stolu nehovořilo, než o psech, o vojenských psech, jejichž jeden exemplář ležel zde pod stolem, rozkusuje pomalu bílou rukavici páně hejtmanovu, jež byla tomuto vypadla z kapsy.

Bylo právě sedm hodin večer, když do místnosti vstoupil, salutuje, šikovatel: „Poslušně hlásím, pane hejtmane, do našeho praporu se dali moli.“

Tu byla druhá vzrušující událost toho dne. „Náš prapor!“ To slovo bylo pro vojáky posádky, vlastně mělo být slovem vždy vzpružujícím.

Kudolf Vítek, když přišel na vojnu, sice nemohl pochopit, co proč vlastně se s tím praporem dělá tolik řečí a s ním i mnozí jiní, ale byl na vojně jenom pár dní a již také s povátnou úctou šeptal: „náš prapor“.

Ten prapor byl obestřen jakousi záhadou. Nikdo ten prapor neviděl, jenom kaprál vždy vykládal: „Až půjdete kolem dveří, tam, co stojí dva na stráži, tam jest náš prapor, unsre Fahne, ne fangle, voni, člověče na pravo, ať to zas neřeknou, sic budou sedět, also unsre Fahne, žádná fangle, also!“

A pan šikovatel za to uměl vypravovat tolik krásných věcí o tom praporu. „Už není celý, už je ho jen půl, ostatní nám všechno nepřítel z něho ustřílel, ale naše setnina vždy s ním zvítězila a ten, co ho držel, když pad’, ještě se ho nepustil a křičel: „Ku předu!“ Tak ať si to každý z vás zapamatuje. Prapor je svatá věc, was heiliges, a náš prapor zvláštť. A pamatujte si, kdybychom s ním vytáhli, musíme zvítězit a když nás zastřelí, prapor nepustit a křičet „ku předu!“ pak pobijeme snadno všechno.“ Pan šikovatel se rozohnil.

A do tohoto praporu se dali dne 2. října moli.

Pan hejtman připjal si šavli a provázen psem, opustil kasino, šikovatel šel uctivě za ním.

„Jak se to stalo?" obrátil se venku na šikovatele:

„Stráž viděla dnes lítat z komory, kde je prapor, moly, v komoře ráčí mít paní hejtmanová kožich a rukávníky,“ nesměle pronášel šikovatel.

„Ptám se jich na kožich?“ zlobil se pan hejtman. „Tedy v praporu jsou moli?“

„Ano!“

„Komora se musí dát vybílit, prapor vynést a přenést na chodbu mého bytu, na levou stranu, kam svítí slunce,“ nařizoval pan hejtman; „víte, tam, co visí na věšáku můj vlněný šál, který nosím, když je chladno, kolem krku. Stráž bude stát, než se komora vybílí, před chodbou. Abtreten!“

Uplynulo několik dní. Komora se bílila, prapor, svatá věc, stál vedle věšáku, na kterém visel vlněný šál páně hejtmanův a vojenský pes zatím naučil se několika kouskům, jako na příklad vyrážet vojákům z ruky, když šli s obědem, plechové koflíky, polykat vojenské knedlíky a podobně.

„To je vám chytrý pes,“ vyprávěl pan hejtman v kasině; „každý den se něco naučí. Mé neteři rozkousal několik psaní, až ubohé dítě plakalo. Předešle přines' ke mně do pokoje tobolku s penězi, kterou vzal se stolku mé neteři. A nyní ho učím, když jdu po obědě na procházku do zahrady, že zahvízdnu a on za mnou přinese můj vlněný šál.“

„Vojenští psi mají ve válce velkou budoucnost. Druh těchto psů má velmi jemný čich. To byste, pánové, neřekli, že když má neť zasedne k pianu, ještě než počne hrát, již to můj pes větří a dá se do štěkotu, třebas bychom byli někde za městem.“ Pan hejtman rád vypravoval, co nebylo pravda.

„Ale tomuto byste absolutně nevěřili. Před praporem má velkou úctu a dělá front. Zkrátka, pokračoval pan hejtman, „nikdy jsem psy nemohl vystát, ale tohohle psa mám vskutku rád. Podívejte se, pánové, jen na jeho oči. V těch očích je takový výraz moudrosti, že vidět jen ty oči, člověk by neřek', že jsou to psí oči.“

Za několik dní řekl pan hejtman v kasině vážným hlasem: „Vím, že jste všemu nevěřili, co jsem o tomto psu vypravoval; abych vám podal tedy důkaz, že pes jest vskutku tak chytrý, jak jsem vypravoval, zvu vás všechny, byste přišli po obědě okolo druhé hodiny do mé zahrady. Uprostřed zahrady se postavím, zahvízdnu na mého psa, a za chvíli objeví se, nesa můj vlněný šátek na krk.“

Toho dne odešel dříve ze společnosti a konal několik pokusů se psem, které se úplně podařily, šátek byl však plný prachu. „Ať služka ten šál vyklepe, řekl při večeři ke své manželce.“

Byly dvě hodiny po obědě. Pan hejtman sešel dolů do zahrady a ještě jednou přítomným důstojníkům vykládal: „Postavím se teď do prostřed zahrady a zahvízdnu, za chvíli je tu pes a přinese mně šál na krk. Tak pozor: pffiii!“

Chvíli se nic nedělo.

„Co ta bestie dnes dělá?“ zlobil se pan hejtman.

„Už jde a něco nese,“ poznamenal po chvíli jeden z důstojníků. A vskutku na schodišti objevil se pes, vlek“ cosi dlouhého v tlamě.

„To je dlouhý šál,“ poznamenal opět jeden z přítomných.

Křoví se v tom rozhrnulo a mezi překvapenou společnost položil vojenský pes pana hejtmana svatý prapor, roztrhaný mnohem více, než původně.

Pan hejtman vyskočil, přeskočil křoví, několika skoky přes schodiště byl na chodbě. Tam vedle prázdného věšáku stála žerď se zbytky ušpiněné látky.

„Kde je můj šál na krk,“ vykřikl do kuchyně na neteř.

„Ten šla právě před chvílí služka vyklepat.“

Když pes nenašel šátek na věšáku, strhl prapor se žerdě a poslušně jej přinesl, aby si pan hejtman do svatého praporu zabalil krk.

Vojenského psa odvezl si pak pohodný, který ho prodal mlékařce.