Vlastivěda

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Vlastivěda
Autor: Jaroslav Hašek
Zdroj: Humoristické listy, roč. 55, č. 31, str. 368
Vydáno: 19.07.1912
Licence: PD old 70

„Jsou okamžiky v lidském životě, že i vůl pláče,“ pravil kdysi jeden neznámý filosof po dvanácté hodině noční u „Fleků“.

„Veselost hraničí se sentimentalitou,“ řekl, řekněme, škarohlíd Schopenhauer.

Uváživ význam těchto dvou vět, jel jsem svůj bol, smutek, zármutek vyplakat do Vejvodova Městce. Tak jezdili kajícníci na poušť. Ostatně Vejvodův Městec jest něco tak opuštěného, že by zdejší okolí napravilo i Máří Magdalenu.

Sem jel jsem tedy plakat nad sebou. Přišel totiž světlý okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem lotr a litoval jsem ubohou zemi, že mne nosí. Co lidí už se mnou zkusilo trápení. Ale nechme toho, ať se nerozpláči poznovu. Vejvodův Městec jest záludná obec. Jaktěživ jsem něco podobného neviděl. Jmenuje se to Městec a je to nepatrná obec o 18 číslech, z nichž je 7 na spadnutí. Patřilo to patrně dřív nějakému vévodovi, který dle toho všeho o sobě asi tvrdil, že je chudý jako kostelní myš. Tato spustlá obec, do jejíhož okolí jsem se výborně hodil, je úplně mezi lesy, jaktěživ jsem o ní ničeho neslyšel. Tři hodiny za obci je v lesích hájovna. Hajný má poetické jméno Pampeliška, pije kořalku a nadržuje pytlákům.

Když jsem se o něm dozvěděl, přistěhoval jsem se k němu. Svůj k svému. A oddal jsem se lítosti, bloudil jsem po lesích, utíral si oči velkým červeným kapesníkem, chodil jsem bos, živil se kořínky, kobylkami a uzeným masem s knedlíky se zelím a neholil se. Za týden vyhlížel jsem jako spustlý cowboy z divokého západu. Abych pak ještě víc trýznil své tělo, objednal jsem si z Prahy poslední ročník „Moderní revui“, kterou jsem pročítal leže v té lesní pustině na břiše, maje před sebou psí lebku, kterou jsem vyšťáral na hnojišti hájovny a v kapse láhev obyčejné pusté kořalky.

A když ani potom neobjevila se u mne účinná lítost, vydal jsem se na pouť do Vejvodova Městce, kdež jsem vypil pět sklenic nějakého strašného venkovského piva, v každé sklenici s tuctem pivních mázder. Pak byla má lítost úplná.

Jednoho dne seděl jsem v hlubokých lesích na oroseném balvanu a přemýšlel, co dělají asi v Dejvicích, když v tom z mého klidu mne vyrušil hlasitý hovor na jedné z těch ztracených cest v této pustině a přede mnou objevil se pán, provázený dvěma staršími dámami. Jedna z nich měla v ruce velký zápisník a na nose brejle. Druhá měla v ruce mapu a rozhlížela se, jakoby chtěla spolknout celou krajinu.

Pán vypadal strašně utahaně, byl tlustý a na první pohled bylo vidět, že mu cestování nesvědčí. Potil se a na konci hole sušil si dva kapesníky, které promočil stálým utíráním potu. Na holi měl ještě dva plaidy a jeden havelok.

Když uviděl před sebou bosého, spustlého mladého zarostlého muže, totiž mne, otázal se: „Poslouchají, člověče, je daleko ještě do Vejvodova Městce?“ „I je, milostpane,“ řekl jsem. „A jak asi?“ „Přijde na to, milostpane.“ „Dvě nebo tři hodiny?“ „Tak nějak, milostpane.“ Pán se zamlčel a ta s brejlemi řekla k němu německy: „Zeptej se toho sprosťáka, zdali není tu v okolí něco památného, nebo zdali se nevypravuje zde nějaká pověst.“

Pán mně to přetlumočil a já zdlouhavě odpověděl:

„I chvála pánu bohu, památek tady máme dost a pověstí taky.“

Dáma s brejleni připravila si tužku, zápisník a já pokračoval: „Tak ku př., milostpane, tadyhle na tom balvanu, co sedím, seděl před dávnými léty svatý Cyril a Methoděj, vlastně ne, babička říkala, že jo, takhle to bylo, sv. Methoděj tady seděl, kdežto svatý Cyril stál támhle na tom kameni vedle, nebo k sakru, počkejte, jak to bylo, támhle na tom kameni seděl sv. Cyril, kdežto sv. Methoděj na tomhle, co sedím, stál, ale ne, když já mám slabou paměť a ono to už je dávno. Nebožtik otec zas říkal, že oba stáli na jednom kameni, ale že neví, na kterém, na tomhle prý seděl Napoleon a tam stál pruskej Bedřich. Čert ví, co je na tom pravdy, ale náš starosta říká, že zde ležel Krištof Kolumbus z Uhlířských Janovic.“

Sotva jsem to dořekl, první na útěk se dala dáma s brejlemi, upustivši zápisník, za ní běžela druhá s mapou a za všemi klusal uděšený pán s plaidy a havelokem a já volal za nimi:

„Nebojte se, já vám povím, jak jsme tady zamordovali knížete Sama.“ Byli však již pryč.

Zvedl jsem zápisník a tam jsem četl na deskách: „Vlastivědné poznámky z potulek po českých vlastech.“

Toho dne se mně ulevilo.