Vlastenský slovník historický/ze Šternberka

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Šternberk	ze Šternberka	Štilfrid

Údaje o textu
Titulek:	ze Šternberka
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 808-812. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Šternberkové

ze Šternberka, hrabata, jeden z nestarších a nejznamenitějších panských rodů staročeských, který se dá stopovati až do druhé polovice XII. století, maje v erbu hvězdu zlatou osmirohou v poli modrém. Za původce neb alespoň za jednoho z nejstarších předků pánů ze Š. pokládán byl od starších rodopisců Jaroslav (v. t.), vítěz na Tatary u Olomouce r. 1241, který dle bratří Jirečků jest totožný z Jarošem ze Slivna (v. t.), avšak pánové ze Slivna byli stejného původu i erbu s pány ze Š. Skutečný, listinami stvrzený praotec těchto co zvláštního rodu jest Zdislav, syn Diviše z Divišova, který vystavěv v Čechách hrad Šternberk od něho se nazval. Ochrániv r. 1253 Olomouc proti králi Uherskému Bélovi postavil ještě druhý hrad téhož jména na Moravě, nynější město Šternberk. Potomci jeho měli statky v Čechách i na Moravě a v obou zemích zastávali veřejné úřady, jmenovitě moravský Šternberk drželi až do r. 1397. Z nich Albrecht ze Š. věnoval se stavu duchovnímu, r. 1358 stal se biskupem Skviřínským, zdržoval se však nejvíce při dvoře Karla IV., k jehož nejdůvěrnějším rádcům náležel; r. 1364 obdržel biskupství Litomyšlské, a 1369 stal se arcibiskupem Magdeburským, v kterémž důstojenství zemřel 14. ledna 1480. Na Moravě udrželi se pánové ze Š. až do druhé polovice XVI. století, vládnouce hojným zbožím pozemským a zastávajíce důležité úřady zemské; po roce pak 1574 nečiní se v zemi té o nich žádné zmínky více. V Čechách drželi páni ze Š. co hlavní statky Šternberk a Konopiště, kteréžto poslední zboží Tobiáš z Benešova daroval r. 1311 příbuznému svému Zdislavu ze Š.; k tomu nabyly v druhé polovici XIV. století ještě Holic. Petr ze Š. hned od počátku rozbrojů husitských opřel se rozhodně všem novotám. Již roku 1414 doprovázel do Kostnice biskupa Litomyšlského Jana Železného, po smrti krále Václava pak co služebník Sigmundův obořil se 4. list. 1419 se 1300 jezdci u Knína na poutníky do Prahy se ubírající, nemálo jich pobil a 94 zajatých v Kutné Hoře do šachet vmetati dal. Roku 1420 dne 25. bř. měřil se bojem se Žižkou u Sudoměře a nedlouho potom u Benešova, zahynul však ještě téhož roku 1. listopadu v bitvě před Vyšehradem. Vdova jeho Perchta přistoupila nyní zároveň s Alšem ze Š., strýcem a poručníkem jejích dětí, ke čtyřem artikulům Pražským. Tento Aleš držel se pak vždy mírnější strany mezi Husity a jmenovitě v bitvě u Lipan měl platné účastenství. Jmenován r. 1437 od Sigmunda nejvyšším komorníkem zemským, setrval v úřadě tom až do smrti. Po smrti Sigmundové byl hlavním obhájcem vdovy jeho císařovny Barbory, drže se strany Ptáčkovy proti Albrechtovi Rakouskému. Po smrti Ptáčkově byl věrným pomocníkem Jiřího Poděbradského, jmenovitě pří opanování Prahy, a napotom účastnil se veškerých důležitějších jednání zemských. Aleš zemřel 19. bř. 1455. Listy jeho k Oldřichovi z Rožmberka, politickému odpůrci, ale osobnímu příteli svému, důležité pro dějiny onoho věku, chovají se v Třeboni a tiskem vydány jsou od Palackého v Archivu Českém (díl II.). Ještě mocněji než Aleš zasahoval v osudy země a národu Českého Zdeněk ze Š. na Konopišti, (dle některých, s nimiž i Palacký souhlasí), syn Petrův, který v Čechách i na Moravě držel rozsáhlé statky, a nejenom pro bohactví, nýbrž i pro věhlas svůj náležel mezi přední pány české a účastnil se všech důležitých jednání veřejných. Ačkoliv katolík, přilnul ke straně Jiřího Poděbradského, který jej r. 1448 po dobytí Prahy učinil nejvyšším purkrabím, začež on po celý čas jeho zemského správcovství jemu věrně po boku stál. Roku 1456 byl s králem Ladislavem na polním tažení v Uhřích, a 1457 byl předním poslem do Paříže pro nevěstu královu. Při volbě nového krále po smrti Ladislavově (2. bř. 1468) dal Zdeněk co nejvyšší purkrabí první hlas Jiřímu z Poděbrad, poklekna nenadále před nim a volaje hlasem nadšeným: „Živ buď Jiří, král a pán náš milostivý!“ Oddanost Zdeňkova k Jiřímu značně přispěla k tomu, že katolíci čeští a většina katolíků moravských ke králi utrakvistickému přilnuli. Zdeněk míval napotom co přední rada králův platné účastenství ve všelikých jeho jednáních a řízeních, provázel jej k sjezdům s jinými knížaty a býval od něho k důležitým poselstvím užíván. Když však r. 1462 papež odepřel potvrditi kompaktáta, počal Zdeněk ochabovati ve své oddanosti k Jiřímu, až r. 1465 následkem nějaké urážky od krále utrpěné zjevně od něho odpadl, zanevřev naň nenávistí neukojitelnou. Jeho hlavně působením vzala počátek svůj jednota panská, která stížnosti své na krále nejprve na sněmě v Praze ku konci září 1465 držaném přednesla, a potom na sjezdě na Zelené Hoře 28. list t. r. odbývaném pevněji se ustrojila. Duší Její byl napotom Zdeněk, který všecky pokusy o smíření s králem činéné mařil. Když pak r. 1466 král Jiří od papeže Pavla II. do klatby dán jest, vypukla válka zjevně a započal osudný boj. Vojsko královské dobylo několik hradů Zdeňkových, mezi nimiž byl i Šternberk, ale za to vpadl Zdeněk z hradu svého Vítorazi v Rakousích do Čech, a když také přední města moravská, Olomouc, Brno, Znojmo a Jihlava, k Jednotě panské se přidala, puštěn jest Zdeněk s vojskem svým do Jihlavy, kterou napotom sídlem svým učinil. Odtud všemožně zasazoval se proti králi Jiřímu, jemuž, nemoha mu sám podstatně škoditi, hleděl vzbuditi nepřátele v knížatech okolních, avšak s malým prospěchem. Konečně dal se ve vyjednávání s Matiášem králem Uherským, který na to (1468) skutečně pod jménem ochránce katolíků v koruně České válku proti Jiřímu pozdvihl, ve kteréž mu Zdeněk se spojenci svými v Čechách i na Moravě platně pomáhal. Válka vedena se štěstím střídavým. Marně usilovav hrad svůj Konopiště osvoboditi od král. vojska jej oblehajícího byl opětně s velikou ztrátou poražen, ale za to zmocnil se v lednu 1469 úkladem hradu Rožmberka na němž zajal Jana Popela z Lobkovic se synem jeho Děpoltem a znamenitý poklad ukořistil. Zamítnuv ruky od Jiřího jemu ke smíření podávané spůsobil Zdeněk, že strana jeho 3. kv. 1470 zvolila v Olomouci proti Jiřímu za krále Matiáše Uherského, jehož on i po smrti Jiřího proti Vladislavu Jagailovci se přidržel. Zdeněk zemřel 4. pros. 1475 v Novém Městě za Vídní. V běhu války s králem Jiřím přišel skoro o všecky statky v Čechách, které však po konečném vyrovnání se králů Vladislava a Matiáše r. 1479 synům jeho s větší části zase jsou navráceny. Aleš a Zdeněk ze Š. stali se zakladateli dvou rozličných větví svého rodu, z nichž potomci Alšovi psali se Holičtí ze Š., potomci pak Zdeňkovi Konopišťští ze Š. Z větve Holické Petr, syn Alšův, spolu s Přibíkem Klenovským vyslán byl r. 1448 za kardinálem Karvajalem, který byl s kompaktáty z Prahy ujel, jehož v Benešově dohonivše vzácnou listinu tu mu odňali. Petr zemřel ještě před otcem r. 1454, zanechav jediného syna Petra, který dospělosti došed věnoval se službě veřejné. Král Vladislav jmenoval jej členem komise k sepsání nového zřízení zemského, roku 1507 jmenován jest Petr nevyšším sudím, 1510 nejvyšším komorníkem zemským, a zemřel 4. čna. 1514. Větev Holických ze Š. dosáhla r. 1687 v osobě Václava Jiřího povýšení do stavu hraběcího, a vyhynula po meči hrabětem Janem Václavem, jenž zemřel 12. dub. 1712. Z větve Konopišťské, doposavad květoucího, požíval Ladislav, jeden ze čtyr synů Zdeňkových, pro svou obzvláštní spůsobilost u vedení záležitostí zemských veliké vážnosti v zemi; v letech 1507—10 byl nejvyšším komorníkem, od roku pak 1510 nejvyšším kancléřem zemským, 1515 jmenován od krále Vladislava místodržícím, 1519 byl co vyslanec český v Mohuči při volení císaře Karla V., a zemřel 18. list. 1521 bezdětek. Ze všech čtyř bratří, pokud známo, zůstavil pouze nejstarší Jaroslav potomky, kteří moc a slávu rodu svého dále rozplozovali, vládnouce hojnými statky pozemskými a zastávajíce důležité úřady v zemi. Ku konci XVI. a na začátku XVII. století vynikli bratři Adam a Štěpán Jiří ze Š. mezi hlavními účastníky tehdejších sporů náboženských a politických. Adam byl nejprv hejtmanem Nového města Pražského, 1597—99 nejvyšším sudím dvorským, 1603 nejvyšším sudím zemským, 1602—8 nejvyšším komorníkem a 1608-19 a po utlačení povstání stavovského opět až do smrti nejvyšším purkrabím. Co horlivý katolík zachoval věrnost domu Rakouskému, avšak náležel mezi mírnější své strany, pročež i u politických odpůrců svých požíval veliké vážnosti. Nepřijav povýšení do stavu hraběcího zemřel 10. dubna 1623, zanechav četné potomstvo. Ze synů jeho Jaroslav Volf, povýšen r. 1629 na hraběte, zemřel okolo r. 1635 co cís. rada a komoří, František byl nejvyšším sudím zemským a zdržoval se právě v Praze, když 27. čce 1648 Švédové na Malou Stranu se dostali, při čemž výhledna z okna postřelen jest a od rány té zemřel. Z dcer Adamových stala se Maria Eusebia manželkou známého Jaroslava Bořity z Martinic. Štěpán Jiří ze Š. byl 1603—23 německých len koruny České hejtmanem, 1603 též podkomořím lenných měst, později presidentem České komory, jakož i po mnohá léta hejtmanem kraje Žateckého, a zemřel okolo r. 1625. Ve sporech náboženských na začátku XVII. století držel stranu starých podobojích a často činil prostředníka mezi katolickými a evangelickými stavy, od kterýchžto posledních byl nejednou z neupřímnosti podezříván; po bitvě Bělohorské však přestoupil na víru katolickou. Též on zanechal syny a dcery. Václav Vojtěch ze Š., syn Františkův, r. 1662 zároveň s bratry Janem, Norbertem a Ignácem do stavu říšských hrabat povýšený, byl rytířem zlatého rouna, cís. tajným radou a komorníkem, král. místodržícím, 1690—96 presidentem nad apelacími, 1696—1704 nejvyšším sudím zemským, a konečně od r. 1704 nevyšším hofmistrem zemským, vynikal učeností a oblibou v umění, vystavěl s velikým nákladem velikolepý zámek v zadním Ovenci (v Tróji), zřídil z panství Zelenohorského a jiných statků rodinný fideikomis, a zemřel 25. led. 1706 bez mužských potomků. Adolf Vratislav ze Š., vnuk Štěpána Jiřího, byl r. 1662 též do stavu říšských hrabat povýšen a stal se praotcem všech nyní žijících hrabat ze Š. Zřídiv z panství Zásmuckého a Častolovického druhý rodinný fideikomis zemřel 4. září 1703. Též on byl rytířem zlatého rouna, cís. tajným radou a komořím, od r. 1678 nejvyšším sudím zemským a od r. 1685 až do smrti své nejvyšším purkrabím.