Vlastenský slovník historický/z Lobkovic

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: z Lobkovic
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 446–451. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Heslo ve Wikipedii: Lobkovicové

z Lobkovic, někdy pánové, nyní knížata, jeden z nejpřednějších a nejvzácnějších rodů českých až podnes květoucích. První známý předek jeho byl rytíř Mareš z Újezda, okolo roku 1390 držitel tvrze a statku Obřiství. Jeho syn Mikuláš, příjmím Chudý (na rozdíl od Mikuláše Augustinova, též dvořana král., který měl příjmí Bohatý), koupil r. 1409 hrad a statek Lobkovice v někdejším Kouřímsku, a počal se odtud psáti z L. Mikuláš byl od r. 1406 písařem urbarním na Horách Kutných a zvláště oblíben u krále Václava, který se často řídil jeho radou. Když r. 1409 král Václav ve známé při o hlasy na universitě Pražské dekretem Kutnohorským udělil národu Českému tři hlasy a všem ostatním národům dohromady jen jeden, vyslal s ním Mikuláše do Prahy, který jej 9. máje t. r. v Karolíně ve jmenu králově ohlásil, dosavadnímu rektoru Henningovi z Baltenhagen odznaky úřadu jeho odňal a na jeho místo prohlásil za rektora mistra Zdeňka z Labouně. Jakkoli byl Mikuláš osobním přítelem Husovým, nicméně, když strana tohoto příliš daleko zacházela a jmenovitě kalich svým heslem učinila, počal se od ní odvraceti. Roku 1416 jmenován jest Mikuláš nejvyšším písařem zemským. Roku 1418, když král proti odbojným pánům z Risenburka a Spojenci jejich Jindřichovi Rúsovi z Plavna přinucen byl brannou rukou nastupovati, dobyl Mikuláš hradu Hasišteina, tomuto poslednímu náležejícího, načež jej i se zbožím k němu příslušným od krále v zápisné držení obdržel. Po smrti Václavově přidržel se Mikuláš věrně krále Sigmunda, jemuž v poli i v diplomatickém jednání platné služby konal, začež od něhož r. 1424 do stavu panského jest povýšen a mnohými statky obdařen. Mikuláš z L. zemřel 1435 na Hasišteině, zůstaviv dva syny, Mikuláše a Jana příjmím Popela. Oba bratří povýšeni jsou r. 1459 od císaře Fridricha III. do stavu svobodných pánů říšských, a stali se zakladateli dvou větví svého rodu, Hasišteinských a Popelů z L.A) Větev Hasišteinská. Zakladatel její Mikuláš z L., který za svůj podíl mimo jiné statky obdržel též Hasištein, byl, ač katolík, věrný přívrženec Jiřího Poděbradského, a zemřel v červenci 1462. Ze synů jeho vynikli Jan, obzvláště pak Bohuslav. Jan Hasišteinský z L. na Kadani, nar. 1450, stál po smrti krále Jiřího proti Matiášovi Uherskému a účastnil se sněmu Kutnohorského, na kterém zvolen za krále Vladislav Polský. Roku 1493 vykonal s panem Dětřichem z Gutšteina pouť k božímu hrobu a jiným svatým místům v Palestině. Zemřel 8. srp. 1517 a pochován v bosáckém klášteře v Kadani. Jan z L. pozůstavil nám dva spisy obsahem zajímavé a jazykem klasické, totiž popis cesty své do svaté země pod názvem Putování l. P. 1493 k božímu hrobu vykonané (otištěné v České Včele r. 1834) a Zprávu a naučení synu Jaroslavovi, jenž vyšla tiskem v Praze 1796 pod názvem Pravdivý český mentor, a podruhé 1851 správněji péčí prof. Květa. Bohuslav Hasišteinský z L., slavný humanista český, narozený na Hasišteině 1462, nabyl vzdělání svého na vysokých školách cizozemských, jmenovitě v Štraspurku a Bononii, a dosáhnuv hodnosti doktorské v římském a církevním právu vrátil se r. 1485 na svůj hrad Hasištein, kde se vedle hospodářství zabýval studiemi klasickými. Ale brzy přivábil jej k sobě dvůr královský, a r. 1488 stal se sekretářem královým. Roku 1490 vydal se na cesty, a navštívil Italii, Syrii, Palestinu, Egypt, Pelopones a zříceniny Kartaginy v Africe. V Benátkách, kamž na zpáteční cestě 11. srp. 1491 dorazil, došla ho zpráva, že jej kapitola Olomoucká zvolila za biskupa. Bohuslav tedy spěchal do vlasti, ale papež přes všecky přímluvy císaře Fridricha i krále Vladislava nedal se pohnouti, aby volbu tu potvrdil, pročež Bohuslav raději sám se důstojnosti biskupské odřekl. Navrátiv se ke dvoru snažil se Bohuslav všemožně přiměti krále k větší ráznosti a samostatnosti v jednání, ale rejdy a pletichy všelijakých stran u dvora nedaly mu s prospěchem na krále působiti. Zanevřev konečně na život dvorský odebral se Bohuslav r. 1503 opět na svůj Hasištein, kde ostatek života svého vědám a umění zasvětil. Zemřel však již 11. list. 1510 náhle, neženat. Bohuslav Hasišteinský byl pravý šlechtic, nejen rodem, nýbrž i srdcem a duchem. Oblíbiv si za svého pobytu v Italii klasická studia, právě tehdáž obnovená, obvykl psáti latině i také verše latinské skládal, což konal tak výborně, že nejenom jadrná prosa jeho, nýbrž i básně nemnoho odevzdávají podobným plodům spisovatelů staroklasických. Jakkoli však spisy Bohuslavovy latině psány jsou, nicméně jsou naskrze duchem ryze českým prodchnuty, česky psal jenom přípis ku panu Petrovi z Rožmberka, správci království Českého, v němž vykládá důmyslnou a opatrnou politiku a dává na jevo horoucí lásku k vlasti. Za poslední doby života svého pracoval Bohuslav o historických památkách vlasti své, smrt překvapila jej ve vážném tom zaměstnání; pozůstalý zlomek té práce nás nedošel. Prosaické spisy Bohuslavovy tiskem vydal nejprvé Tomáš Mitis r. 1563, básně vyšly pak r. 1570 ve dvou odděleních. V novější době podal Vinařický jádro z listů a básní jeho latinských v překladě mistrném, život Bohuslavův spolu zdařile naznačiv a věk jeho trefně objasniv (Pána Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic věk a spisy vybrané, v Praze 1836). Na svém hradě Hásišteině založil Bohuslav vzácné učené sbírky, jmenovitě kabinet mathematický a bohatou knihovnu, na niž nešetřil nákladu a která se vyrovnávala nejpověstnějším knihovnám tehdejší doby. Tak podobal se Hasištein malé akademii, kde pojednával Bohuslav s učenci o předních otázkách vědy a umění, a čítal jim práce své básnické. Nejen ve vlasti, nýbrž v celém vzdělaném světě tehdejším pokládán byl Bohuslav za jednoho z nejpřednějších mužů svého věku. V XVI. století přilnula větev Hasišteinská větším dílem ku protestantství. Z dalších členů jejich vynikl Bohuslav Felix, statečný vojevůdce Ferdinanda I. On pomáhal při sepsání konfese pod obojí, kterou potom do němčiny přeložil. Byv nejprvé landfojtem v Dolní Lužici stal se r. 1570 nejvyšším sudím a r. 1576 nejvyšším komorníkem zemským, a zemřel 27. srp. 1583, rozmnoživ statky domu svého přikoupením panství Chomutovského a jiného zboží. Posledním potomkem té větve v Čechách byl Krištof Hasišteinský z L., který zemřel r. 1623 anebo málo později. Všickni ostatní příbuzní jeho vystěhovali se po Bělohorské bitvě pro náboženství do ciziny, a potomci jejich žijí dosaváde v Bavořích co svobodní páni z L. a z Hasišteina, přiznávajíce se opět k víře katolické. — B) Větev Popelů z L. Její zakladatel Jan Popel byl co věrný přívrženec krále Jiřího r. 1469 od Zdeňka ze Šternberka na hradě Rožmberku, jejž v zástavě držel, přepaden, zajat a do vězení na Krumlov odveden, kdež r. 1470 zemřel. Hned jeho synové rozštěpili rod na dvě haluze, Bílinskou a Chlumeckou. 1) Bílinské haluze zakladatelem byl Děpolt Popel z L., který v podíl svůj dostal panství Bílinské. Haluz ta zůstala věrna katolickému náboženství, a členové její zastávali vysoké úřady zemské. Památnější z nich jest Vilém Popel z L., který, ač katolík, držel na začátku XVII. století se stavy protestantskými a zvolen byl r. 1609 za jednoho z direktorů defense a r. 1618 za spoludirektora k vedení vlády. Přijav od Fridricha Falckého úřad nejvyššího hofmistra království Českého odsouzen jest po bitvě Bělohorské hrdla i statků; císař daroval mu sice z milosti život, změniv trest smrti v doživotní vězení, ale statky jeho skonfiskovány. František Josef Popel z L. povýšen jest r. 1636 do stavu říšských hrabat, zemřel však bez dětí. Povýšení do stavu hraběcího pro Čechy dosáhli r. 1670 také Václav Ferdinand, Ferdinand Vilém a Felix Popelové z L., roku pak 1681 obdrželi důstojnost hrabat říšských. Hraběcí tato haluz rodu Lobkovického vymřela r. 1722 Oldřichem Felixem v koleně mužském. 2) Chlumecká haluz, květoucí dosud v stavu knížecím, založena jest Ladislavem Popelem z L., bratrem výše zmíněného Děpolta. Matka jejich Anna, roz. z Risenburka, koupila co vdova r. 1474 panství Vysoký Chlumec v někdejším Berounsku, kteréž po ní zdědili synové Ladislav a Václav. Po brzké smrti tohoto stal se Ladislav jediným pánem na Chlumci, a zanechal dva syny, Jana a Ladislava. Z těch vynikal Jan, narozený 1490, nevšedním vzděláním, a r. 1536 stal se sudím dvorským. Roku následujícího sám třetí ustanoven byl za censora kroniky Hájkovy, a později svěřena mu také censura Kosmografie Münsterovy. Roku 1541 povýšen na úřad nejvyššího sudího zemského. Jsa horlivý katolík stál r. 1547 věrně při králi, který jej po bitvě Mühldorfské poslal co komisaře do rozličných odpořilých měst, aby provedl odevzdání zbraně a vyšetřil stav privilegií a jmění jejich. Roku 1554 stal se nejvyšším hofmistrem. Jsa veliký ctitel předka svého Bohuslava Hasišteinského z L. opatřil Tomáše Mitise peněžitými prostředky k vydání jeho spisů. V pozdních letech svých sám se chopiv pera přeložil do češtiny Knihu Erasma Rotterodamského, v kteréž člověku naučení a napomenutí dává, jak by se k smrti hotoviti měl (v Praze 1563 a 1564, podruhé 1786 od Procházky), k niž přidáno Napomenutí ke všem lidem, aby jsouce na světě na věci budoucí se rozpomínali, z učitelův písma sv. vybrané. Mimo to sepsal r. 1550 jakési Domu Lobkovického uspořádání. Jan byl výborný hospodář a rozmnožil znamenitě statky své. V posledních letech života svého držel Zbiroh, Točník, Žebrák, Hazmburk a Libochovice. Jan zemřel 14. čna 1569 na zámku Libochovickém a pochován v chrámě sv. Víta na hradě Pražském. I manželka jeho Anna z Kolovrat byla milovnice knih českých, a vydala r. 1562 svým nákladem sv. Augustina Rukověť (v Praze u Bart. Netolického), připsavši ji zvláštním listem svému choti. Jan měl osm synů, z nichž nejznámějším stal se nešťastným osudem svým Jiří Popel z L., pán na Libochovicích, Chomutově a Červeném Hrádku, horlivý katolík, ale přísný k svým poddaným. On zavedl jesuity do Chomutova, a když tamější protestanti příkoří jim učinili, držel nad nimi přísný soud na Červeném Hrádku (1593). Byv nejprvé 1582—84 nejvyšším sudím zemským stal se r. 1585 nejvyšším hofmistrem království Českého. Dychtě po uprázdněném úřadu nejvyššího purkrabí chtěl donutiti císaře, aby mu jej udělil, zrádnými pikly o sněmu r. 1593 osnovanými, což když se na něj proneslo, císař dal zabaviti jeho statky a jej samého uvrhl do vězení, v kterém 28. kv. 1606 odpraven jest. Bratr a spoluvinník jeho Ladislav utekl do Uher, odkud se však později směl zase navrátiti. Jediná jeho dcera Eva, vynikající nevšední učeností, sepsala obranu svého otce. Potomstvo všech sedmi bratří Jiřího vymřelo v mužském koleně na konci XVI. anebo na samém začátku XVII. století. Janův bratr Ladislav Popel z L. na Chlumci byl maršálkem dvoru krále Ferdinanda I., 1548—70 presidentem nad apelacími, od r. 1570 nejvyšším hofmistrem zemským, a zemřel 18. pros. 1584, maje věku svého 82 let. On rozmnožil statky své přikoupením Jistebnice a v Hořejším Falcku ležících říšských panství Neustadtu a Sternsteinu. Z jeho synů stal se Zdeněk Vojtěch Popel z L. zakladatelem nynější slávy rodu svého a praotcem všech knížat z L. Co vychovanec jesuitův byl horlivý katolík a spolu s Vilémem Slavatou a Jaroslavem z Martinic hlavním odpůrcem stavů protestantských, jimž všemožné překážky v cestu stavěl a tím je konečně ke zpouře dohnal. Od r. 1599 až do r. 1618 byl nejvyšším kancléřem království Českého, kterýžto vysoký a důležitý úřad mu poskytoval hojné příležitosti ku provádění svých zámyslů protestantům nepřátelských. Nepřítomnost jeho v Praze v čas vyhození Slavaty a Martinice s oken hradu Pražského zachránila jej od podobného osudu. Po bitvě Bělohorské navrácen jest k svému úřadu nejvyššího kancléřství, a r. 1624 od Ferdinanda II. do stavu knížecího svaté Římské říše povýšen, zemřel však již 20. čna 1626. On znamenitě statky své rozmnožil, hlavně skrze manželku svou Polyxenu, rozenou z Pernšteina a vdovu po Vilémovi z Rožmberka, která majíc po prvním muži svém panství Roudnici přikoupila potom ještě mnohé jiné, kterýmiž jmenovitě panství Chlumecké jest rozšířeno. Jediný syn těchto manželů, Václav kníže z L., zvýšil ještě slávu a moc rodu svého. Konaje císaři Ferdinandovi III. platné služby ve válce 30leté dosáhl na něm, že panství jeho německá Neustadt a Sternstein r. 1641 povýšena na okněžněné hrabství, r. 1646 koupil vévodství Zahaňské v Slezsku a r. 1654 obdržel právo sedati a hlasovati na sněmě říšském mezi knížaty. U císaře Leopolda I. byl velice v milosti, jsa nejvyšším hofmistrem jeho dvoru, presidentem dvorské rady vojenské, polním maršálkem a t. d. Roku 1674 však upadl z příčin ne dosti objasněných v nemilost císařskou a musil dvoru prázden býti, načež se odebral do Roudnice, kde zemřel 24. dub. 1677. On ze všech statků svých v Čechách, ve Slezsku a v říši zřídil rodinný fideikomis. Z jeho potomků dědic fideikomisu kníže Filip (nar. 1680, † 1734) dostal se svou manželkou Eleonorou, rozenou hraběnkou z L., panství Bílinu, a po vymření hraběcí větve Lobkoviců zdědil i ostatní jejich statky. Od něho pochází starší větev nynějšího knížecího rodu, která jest v držení fideikomisu; bratr jeho, kníže Jiří Kristian, založil mladší větev, též posud květoucí.