Vlastenský slovník historický/z Žerotína

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Želivo	z Žerotína	Židé v Čechách

Údaje o textu
Titulek:	z Žerotína
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 931-936.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Žerotínové

z Žerotína (Žirotína), jméno dvou panských rodů, spolu ani erbem ani krvi nespřízněných, jednoho českého a druhého moravského. 1) Čeští pánové z Ž. byli větev rodu Janoviců, užívajíce v erbu orlice černé v poli stříbrném, a psali se dle hradu Žirotína druhdy v Žatecku ležícím. Rodina tato vynikala záhy v XIII. století zámožností, a mimo jiná zboží v Žatecku a Litoměřicku držela také král. město Louny, jež však r. 1254 musila komoře král. navrátiti. Oblíbeným v rodině té bylo osobní jméno Plichta. Jeden Plichta z Ž. táhl r. 1228 s jinými pány českými a moravskými v průvodu císaře Fridricha II. proti nevěřícím do Palestiny a později do Prus, a založil dle pověsti klášter klarisek ve Vysokém Mýtě. Dcera jeho Kunka provdala se za Jaroslava ze Šternberka, slavného vítěze nad Tatary. Syn jeho Plichta II., pán slavný a hrdinský, měl účastenství ve všech výpravách válečných za králů Václava I. a Přemysla Otakara II., založil klášter panenský v Týnci u Loun, a zahynul v bitvě na Moravském poli 26. srp. 1278. Plichta III. z Ž., nejslavnější válečník český času svého; porazil r. 1307 krále Albrechta, když nepřátelsky vtrhl do Čech do krajiny Litoměřické a Žatecké, stál napotom věrné při králi Janu, a padl slavně v bitvě Mühldorfské dne 28. záři 1322. Synovec jeho Plichta IV. provázel krále Jana na jeho výpravách a padl s ním u Kreščaka. Jaroslav z Ž. konal.r. 1440 poselství k vévodovi Albrechtu Bavorskému v příčině volby jeho za krále Českého, pomáhal r. 1450 Jiřímu z Poděbrad proti Oldřichu Rožmberskému a r. 1452 účastnil se volby jeho za správce zemského. Qd těch dob zhusta ještě se připomíná na sněmích a při jiných veřejných jednáních, seděl na soudu zemském, a zemřel, jak se zdá, r. 1467 co poslední muž svého starožitného rodu. Dcera jeho Ofka, provdaná za Mikuláše Hasišteinského z Lobkovic, převedla orlici Žerotínskou do erbu pánů z Lobkovic, v němž posud se spatřuje. — 2) Moravští pánové z Ž. dají se stopovati až do první polovice XIII. století, ale příjmí z Ž. přijali teprva ve XIV. století od hradu Žerotína neb Žirotína v Olomoucku. V poslední čtvrti XV. století přijati jsou bratří Jan a Bernard z Ž. do stavu panského a stali se praotci dvou hlavních větví svého rodu. a) Větev Bernardova květla po celých sto let, a členové její vládli rozsáhlými statky jak na Moravě tak i v Čechách. Nad jiné z ní vynikl poslední mužský potomek Bernardův Fridrich z Ž., který vzdělán v literním umění nabyl nevšední zkušenosti na cestách a stal se jedním z nejrozšafnějších státníků a nejstatečnějších válečníků svého času. Slouživ císařům Karlu V., Ferdinandu I. a Maximilianu II. ve vojště i v radě spravoval i ve vlasti důležité úřady zemské, jmenovitě byl od r. 1594 až do své smrti nejvyšším hejtmanem na Moravě. Zemřel 31. kv. 1598, rozděliv před smrti hojné statky své mezi příbuzné, z Přerova pak učiniv majorat rodu Žerotínského. b) Větev Janova. Zakladatel její Jan koupil od synů krále Jiřího r. 1475 město, hrad a klášter Fulnecký, odkudž tato větev také Fulneckou jest nazvána, za to však prodal r. 1480 rodinné sídlo Žerotín; dále získal mimo jiné statky zápisná panství Strážnici a Šumberk. Z potomků jeho vynikli: Bernard z Ž. na Fulneku, pán bohatý, statečný a rozšafný, jenž míval účastenství v důležitých jednáních politických a vojenských výpravách, a zemřel bezdětek nejspíše r. 1531. Karel z Ž., na slovo vzatý válečník, narozen 1509, bojoval již za krále Ludvíka v Uhřích, provázel císaře Karla V. do Tunisu a Algíra, pomohl r. 1547 rozhodnouti vítězství u Mühlberka, později bojoval opět v Uhřích, a za své služby odměněn byl od císařů Karla V. a Ferdinanda I. mnohými milostmi a statky. Karel zemřel r. 1560 při dvoře císařském. Jan z Ž., pán na Brandejse, Rosicích a Náměstí, vychovanec Jana Blahoslava, staršího bratrského, zastával rozličné zemské úřady a účastnil se důležitých veřejných jednání, při tom byl jedním z nejhorlivějších příznivců Jednoty bratrské, jehož působením knihtiskárna bratrská přenesena z Evančic na zámek jeho Kralice, kdež pomocí jeho vydávána jsou napotom nábožná i jiná vzácná díla a skvostná (bible Kralická, kancionál a j.). Jan založil i slavnou školu v Evančicích, vystavěl nádherný zámek v Náměšti, r. 1582 přijat za obyvatele království Českého, a zemřev 13. ún. 1583 pochován jest v Brandejse nad Orlicí. Nejslavnější z celého rodu byl syn jeho Karel z Ž., jeden z nejváženějších mužů, jež odchovala země Moravská. Narozen 14. září 1564 v Brandejse nad Orlicí položil první základ svému vzdělání na škole Evančické, vyšší studie pak konal v Štraspurce, Basileji a Genevě. Po odbytých studiích konal cesty po Francii, Anglii, Nizozemsku a Německu. Roku 1588 uvázal se ve správu zděděných statků a rok na to pojal za manželku Barboru Krajířovnu z Krajku, která však již po dvou letech zemřela. Mezi tím byl Karel po dvakráte navštívil Francii, kdež propůjčoval se králi Jindřichovi IV. pomocí svou v jeho bojích proti odporné straně katolické, nyní pak po smrti manželky své i do vojenské služby jeho vstoupil. Avšak brzy zklamán v ideálních nadějích svých odešel z Francie a odebral se do Uher bojovat proti Turkům. Roku 1594 povolán jest do soudu zemského, roku pak 1590 podruhé se oženil, pojav za choť příbuznou první své manželky, Elišku Krajířovnu. V ty doby věnoval se Karel docela službě vlasti své, i vynikl svou všestranou spůsobilostí a výmluvností v té míře, že brzy stál v čele strany národní a evangelické, jsa horlivým hajitelem práv zemských a svobody náboženské. Ve všech veřejných jednáních Karel v první řadě se účastnil, i byl též ve spojení s vůdci strany oposiční v jiných zemích, s Václavem Budovcem, Štěpánem Illeshazym, Tschernemblem a jinými. Roku 1598 zdědil Karel majoratní panství rodinné Přerov. Politická činnost jeho a zvláště horlivost náboženská vzbudily Karlovi zuřivé nepřátele v straně katolické a německé, která přičiněním jesuitů měla převahu u dvora. Došlo tak daleko, že r. 1599 Karel z Ž. od Sigmunda z Dietrichšteina, bratra kardinála biskupa Olomouckého, obžalován jest z velezrady. Ale líčení pře u soudu zemského v Praze v prosinci 1601 obrátilo se proti žalobníkovi tou měrou, že prokurator jeho zastupovati jej odepřel, a on hanbou se utrápil. Mezi tím Karel zpíral se proti přijetí do soudu zemského kardinála Dietrichšteina za příčinou jeho neznalosti jazyka českého, a jakkoliv toho zabrániti nemohl, přinutil tím aspoň kardinála, že se učiti musil zemskému jazyku (1300). Za to mstil se mu kardinál, spůsobiv vyloučení jeho samého ze soudu zemského, poněvadž nechtěl přísahati po katoličku, bratřím pak českým, ku kterým se Žerotín přiznával, těžké pronásledování. K těmto veřejným útrapám přidružily se i nehody rodinné, r. 1600 zemřela Karlovi též druhá manželka a brzy na to i tříměsíčný synáček Fridrich. Roku 1604 pojal Žerotín třetí manželku Kateřinu Annu z Valdšteina, sestru potomního vévody Fridlandského; avšak i tato zemřela mu dříve nežli rok minul. V té době Morava zlou správou, vnitřními spory a vpády nepřátelskými napořád více hynula, od císaře trpícího duševním neduhem nebylo očekávati pomoci, a všechněch zraky obracely se ku Karlovi z Ž., rozšafností a vřelou láskou k vlasti pověstnému. Tu Karel s politickými přáteli svými v Čechách, v Uhřích i v Rakousích ponejprv jednali o ustrojení monarchie Habsburské jakožto celku. V prosinci 1607 sjeli se hlavy panstva uherského, rakouského a moravského u něho v Rosicích, a brzo smluveno sjednocení stavův těchto zemí pod arciknížetem Matiášem proti Rudolfovi II. Žerotín neštítil se ani spojení s dosavadními nepřáteli svými strany katolické, jmenovitě s Karlem z Liechtenšteina, ten a Karel z Ž. stáli v čele vlasteneckého hnutí, činnost nespokojenců obrátila se především proti nenáviděnému hejtmanu zemskému Ladislavovi Berkovi, který jest s úřada ssazen a zřízena prozatímní vláda s Karlem z Liechtenšteina v čele; na Žerotína vloženo vyjednávání s císařem a Čechy. Na to Matiáš vtrhl vojensky do země, a Žerotín vypraven do Prahy, kdež ve sněmě dlouhou řečí vykládal nutnost odstoupení Rudolfova. Ale Čechové, obdrževše od císaře slib, že vyhoví žádostem jejich v příčině svobody náboženské, sbírali vojsko proti Matiášovi, který zatím od Moravy ku Praze postupoval, a zachovali Rudolfa aspoň na trůně českém; Morava, Uhry a Rakousy smlouvou Libeňskou postoupeny Matiášovi. Hned potom sešel se moravský sněm v Olomouci a 16. čce 1608 zvolen Žerotín za zemského hejtmana. Úřad ten spravoval až do r. 1615 s největší horlivostí a nestranností, ale nesnáze, jaké mu činěny zvláště kardinálem Khleslem, přiměly jej k odstoupení, načež uchýlil se do života soukromého. Mezi tím udály se rozličné změny v rodině Žerotínově, jednak provdáním dcer jeho Bohunky a Aleny, jednak vstoupením jeho samého ve čtvrté manželství s Kateřinou z Valdšteina, vdovou po příteli jeho Smilu Osovském z Doubravic (1614), která jej přežila; roku pak 1615 ztratil dceru Alenu. Když r. 1618 vypukl v Čechách zjevný odboj stavů proti císaři, vysláni jsou od moravského sněmu Karel z Ž. a Karel z Liechtenšteina do Prahy, aby naklonili Čechy ke smíru s císařem. Tam Žerotín ohnivými slovy na sněmě domlouval stavům, aby od svého předsevzetí upustili a s císařem se vyrovnali; ale všeliká výmluvnost jeho byla marná, neboť Čechové tvrdili že hájí toliko práv a svobod svých, připomínajíce že docela tak, jako nyní oni, zachovali se r. 1608 Moravané, a to právě vedením obou vyslaných Karla z Ž. a Karla z Liechtenšteina. Mezi tím i smýšleni na Moravě obracelo se na stranu Čechů, až po smrti císaře Matiáše Moravané přes všecko domlouvání Žerotínovo s Čechy, Slezany a Rakušany proti Ferdinandovi II. se spolčili. Když potom nejvyšší Albrecht z Valdšteina (švagr) a Jiří z Náchoda (zeť Žerotínův) vojsko stavovské ze země vyvedli, pokládáni jsou kardinál z Dietrichšteina a Karel z Ž. za spoluviníky jejich, a oba jsou zatčeni a do vězení dáni, ano Žerotínovi prý hrozil při tom týž osud, jaký potkal v Praze Slavatu a Martinice. Po ochlazení mysli puštěni zase oba na svobodu, nicméně v Čechách panství Brandejské Žerotínovi jest zabaveno. Když potom v února 1620 Fridrich Falcký do Brna přijel, marně snažil se na svou stranu přivésti Žerotína, který, ze všech okolností smutný konec povstání předvídaje, napomínal jej důtklivě, aby se vzdal koruny České. Zlé tušení Žerotína nezklamalo, a po katastrofě Bělohorské to byl on, ku kterému vystřízlivělí stavové moravští obraceli se jakožto k svému ochránci. A Žerotín učinil se přímluvčím za moravské povstalce u císaře, snaže se všemožně toho dovésti, aby soud nad nimi, k nimžto se mimo jeho jediného přidali byli všickni ostatní členové rodu Žerotínského, vypadl co možná milostivě. Když pak na to všickni nekatoličtí kazatelé z Čech a z Moravy byli vypovězeni, Žerotín poskytoval výše 40 kněžím bratrským útulku na svých panstvích, mezi nimiž nacházel se i Komenský, a to přese všecko důtklivé naléhání se strany jesuitské. Konečně, když následkem vyhoštění všech nekatolíků z Moravy (1628) i jemu samému bylo se stěhovati z vlasti, prodal Žerotín panství svá až na Přerov, který co fideikomis nesměl přejíti do cizích rukou, a r. 1629 i s rodinou svou přestěhoval se do Vratislavi, dosáhnuv od císaře povolení, že v příčině hospodářské správy panství toho směl každoročně dojížděti do Moravy a do Čech, kteréž milosti užívaje často jmenovitě na Přerově přebýval, kdež také 9. října 1636 zemřel, ustanoviv poslední vůli dědicem svého nejstaršího vnuka Karla Bruntálského z Vrbna, syna své starší dcery Bohunky. Manželka jeho Kateřina přečkala ho jenom o několik měsíců. Tělo Karla z Ž. pochováno v rodinné kryptě při sboru bratrském na Loukoti v Brandejse nad Orlicí. Písemní pozůstalost Žerotínova chovala se na Hořovicích u hrabat z Vrbna, až i ji r. 1852 zakoupil Zdeněk hrabě z Ž. Karlem z Ž. zhasla hvězda na obzoru vlasti moravské, jakáž tam ani před tím nesvítila, ani později nevzešla více. Ačkoliv zapříti se nedá, že Žerotín co státník stál na stanovisku příliš obmezeném a jednostraném, pokládaje se výhradně jenom za Moravana a pouze o prospěch užší své vlasti Moravy se staraje, při čemž neprohlížel k zájmům státního celku — koruny České, k Čechům pak vždy jakousi nechuť choval; ačkoliv jeho politické jednání nedá se zprostiti výčitky nedůslednosti, nicméně musíme Karla z Ž. vším právem pokládati mezi vysoce vynikající muže svého času vůbec, obzvláště pak za nejslavnějšího Moravana. Zajisté mu bylo málo rovných ve všestrané vzdělanosti, uchvacující výmluvnosti a politické věhlasnosti a zkušenosti, s kterouž předzvídal následky současných zápletků, čímž dá se vysvětliti a částečně omluviti svrchu zmíněná jeho nedůslednost. Nejvíce ale šlechtily ho statečná vytrvalost, nelíčená nábožnost, nevšední dobročinnost, nade všecko pak upřímná láska k vlasti, národu a jazyku mateřskému, a pocházející z toho horlivé usilování o šetření a zachování starých práv, svobod a obyčejů zemských. Žerotín netoliko byl řeči české tak důkladně znalý, že spisy jeho sloužiti mohou za vzory gramatické a řečnické dokonalosti, on i všemožně pečoval o zvelebení a vyzdvižení svého jazyka mateřského, platně pomáhaje mužům učeným při spisování a vydávání důležitých děl literárních, a štědrou podporu udíleje všelikým k tomu se vztahujícím ústavům, tiskárnám a t d. Z literárních prací Žerotínových vydány nejprv některé listy jeho v Jungmanově Slovesnosti, pak v Musejníku (1831—36), kdež také r. 1834 vytištěna jeho Apologie, v nejnovější pak době vydávají se v Brně paměti, zápisky a listy jeho péčí archiváře Brandla a pomocí jednak zemského výboru moravského, jednak Matice moravské. — Současný Karlovi byl strýc jeho Ladislav Velen z Ž., syn Jana Žerotína na Břeclavi, narozený r. 1579, který k dědictví otcovskému zdědil ještě od strýce Jana z Boskovic Moravskou Třebovou, Rudu a Zábřeh. Sídle na zámku Třebovském obíral se všelikým uměním a pracemi literárními, chovaje u sebe umělce a muže učené, tak že Moravská Třebová nazývána tehdáž moravskými Athenami. Roku 1619 postavil se Ladislav Velen v čelo tehdejšího oposičního hnutí na Moravě a spůsobil, že stavové zemští, přes všeliké zrazováni strýce jeho Karla, přidali se k Čechům a vešli v zjevný odpor proti Ferdinandovi II. Zvolen za hejtmana zemského byl Jaroslav Velen vůdcem a správcem celé výpravy vojenské od Moravanů proti císaři podniknuté, a když Fridrich Falcký přijel r. 1620 do Brna, uvítal jej dne 5. února ozdobnou řečí latinskou. Za to jest po bitvě Bělohorské odsouzen cti, statku i hrdla, načež opustiv vlast potloukal se v Benátkách, v Sedmihradech a v Turcích, a zemřel v cizině, aniž vědomo kdy a kde. S Ladislavem Veleném všickni ostatní členové rodu Žerotínského účastnili se zpoury proti Ferdinandovi II., jediného Karla vyjímaje; pročež všickni odsouzeni jsou k ztrátě buď všech anebo větší neb menší částky statků svých. Takto přišla rodina pánů z Ž., jedna z nejbohatších a nejčelnějších na Moravě, u veliký úpadek. Někteří z jejich členů, aby užili milosti císařské a při statcích svých byli zachováni, přestoupili k víře katolické. Z těch Baltazar z Ž. stal se cís. radou a komorníkem a byl delší čas nejvyšším sudím markrabství Moravského. Mimo fideikomis Přerov držel Valašskou Meziříč, Rožnavu a jiné statky, a zemřel r. 1659. Potomstvo jeho vyhynulo po sto letech Michalem z Ž., po jehož smrti statky té větve dostaly se jediné zbývající větvi Vizmbersko-Losiňské. Zakladatelem této byl Přemek z Ž. na Vizmberce, který s bratrem svým Janem Dětřichem na Losini obdržel po bitvě Bělohorské „pardon“, a po bezdětné smrti bratrově také Losini zdědiv k náboženství katolickému přistoupil a r. 1653 zemřel. Z jeho potomků Jan Jachim z Ž. povýšen jest r. 1711 do stavu hraběcího v koruně české, a syn jeho Jan Ludvík z Ž. obdržel r. 1740 od císaře Karla VI. povolení, aby mohl připojiti k svému erbu a tituli také erb a titul matky své, poslední svého rodu, a psáti se napotom hrabětem z Ž. a svobodným pánem z Lilgenavy. Potomci jeho dosavad kvetou na Moravě.