Vlastenský slovník historický/Záviše

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Zatočil	Záviše	Zbečno

Údaje o textu
Titulek:	Záviše
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 907-908.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Záviš z Falkenštejna

Záviše (Záviš) z Falkenšteina, syn Budivoje na Hluboké a vnuk Jindřicha Vítkovce na Krumlově, narozen asi v polovici XIII. století, byl muž ušlechtilé postavy a výtečného ducha, slynul co básník, obecnému lidu pak platil za čarodějníka. První zmínka o něm se děje r. 1272, roku pak 1276 stál v čele Vítkovců, kteří se byli pozdvihli proti Přemyslu Otakarovi II. a tím jej k nešťastnému míru s císařem Rudolfem přinutili. Za to jest Z. se všemi Vítkovci od krále ze země vypovězen, načež uchýlili se pod ochranu Rudolfovu. Ten mocně se jich ujímal, vymáhaje pro ně na Otakarovi odpuštění a navrácení statků; zamítnutí neslušné té žádosti vydatně přičinilo se k rozdmýchání nového záští mezi králem a císařem. Přišlo k nové válce, a když u Lavy v Rakousích leželo proti sobě vojsko české a císařské, den před bitvou pro krále Českého záhubnou poslal k tomuto Z., zdržující se při vojště Rudolfově, důvěrníka se vzkázáním, chtěl-li by jemu o bratřím jeho milost uděliti, že hotov jest na pomoc mu přispěti, čemuž ale král odepřel, nedávaje žádné víry zpronevěřilci. Není pochybnosti, že po nešťastném zahynutí Otakarově v míru na to s císařem uzavřeném Z. i všickni Vítkovci zase v držení statků svých vešli. Z. zdržoval se r. 1279 ve Znojmě, kde toho času dvorem bylo ovdovělá královna Kunhuta, kterou on co muž tělesnými i duševními přednostmi vynikající sobě v té míře naklonil, že se s ním tajně zasnoubiti dala a syna mu porodila. Když r. 1283 mladý král Václav sám v panování se uvázal, přijal u dvora svého laskavě matku i manžela jejího Z., jehož radou říditi se počal, ano v krátce úplně mu odevzdal správu země. Z. vládl rozšafně, ale hrdé chování jeho spůsobovalo mu k starým nepřátelům nové, císař Rudolf pohlížel s nedůvěrou k někdejšímu zrádci Otakarovu, a když konečně r. 1287 zemřela manželka jeho Kunhuta, dovedli nepříznivci Z-šovi naplniti srdce mladého krále podezřením proti němu. Z. aby jiné podpory a ochrany nabyl, ucházel se o ruku Juty, sestry Uherského krále Ladislavo. Když ten mu ji slíbil, vypravil se Z. s četným komonstvem a mnohými poklady pro ni do Uher, ale na cestě přepaden jest od Hynka z Lichtenburka a ze všeho oloupen. V brzce pak ještě s větší nádherou do Uher se vydav tam slavně s Jutou oddán jest, s kterou pak vší veřejnosti vzdálen pokojně žil na svém hradě Svojanově blíž moravských hranic. V tom čase králova nedůvěra vzrostla velice sporem, který nastal mezi ním a Z-šem. Ten byl totiž po předešlé manželce své Kunhutě v držení mnohých statků královských, jež nyní králi vrátiti se spečoval. Král uměl tajiti svůj hněv až ke vhodné příležitosti, která se brzy naskytla, když Z. činil přípravy k slavnému křtu syna, kterého mu r. 1288 nová jeho manželko porodila. Václav přijal pozvání ku krtinám s tou výminkou, aby Z. sám pro něj do Prahy přijel. Z. přijel tedy na hrad Pražský se skrovnou toliko družinou, o tu král Václav jíti jej kázal. Devět silných rytířů dlouho přemoci ho nemohlo, konečně přece poražen jest a svázán, potom do Bílé věže uvržen a půl druhého léta žalařován. Ale to jeho myslí nepohnulo, i nechtěl vydati ani jednoho ze statků, jež král na něm žádal. V tom vězení prý Z. mnoho pěkných písní složil pro ukrácení sobě času, z čehož někteří domýšleti se chtějí, že snad aspoň některé básně Rukopisu Kralodvorskeho, jemu asi současného, jej za skladatele mají. Nyní zdvihl se proti králi veškerý rod Vítkovců, jehož hlavou byl Z., a král Uherský též jim pomáhal. I musil Václav mocí dobývati na nich hradů svých, a kde se v kterém statečně bránili, vydati ho nechtíce, kázal král Z. svázaného před hradby přivésti, a nevzdají-li se, usmrcením jeho hroziti. Tak více hradů v moc svou dostav král konečně i Hlubokou obklíčil, kde Vítek, Z-šův bratr, se bránil, a tu i jej podobným spůsobem ku postoupení hradu nutil. Ale Vítek, nenadav se že by král vyhrůžku svou vyplnil, v odporu setrval, načež Václav Z. Mikuláši knížeti Opavskému, jenž byl vůdcem oblehajícího vojska, odevzdal, aby s nim dle vůle naložil. Tu jest Z. dne 24. srp. 1290 na lešení schválně vystavěném „prknem“ sťat, an na to z hradu bratří jeho hleděli. Takovou přísnosti polekáni počali Vítkovci s králem vyjednávati, a větší část jich podrobila se jemu, čímž zachováni jsou při svých statcích; jen bratří Z-šovi, Vítek a Vok, odešli ze země.