Vlastenský slovník historický/Rybářství a rybnikářství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Rybářství a rybnikářství
Autor: Jakub Malý
Zdroj: Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 731-732.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Již o prvním příchodu Čechů do země vypravují staré pověsti, že nalezli v Čechách hojnost ryb, a poněvadž se jich za starodávna u mnohem větší míře než nyní užívalo za potravu, lze z toho uzavírati, že rybářství na řekách českých v znamenité rozsáhlosti se provozovalo. Druhy ryb, jaké se lovily, byly hlavně: kapři, štiky, okouni, candáti, pstruzi, úhořové, v Labi pak a též ve Vltavě lososi, a tito poslední ještě v XVI. století v takovém množství, že si čeládka v Litoměřicích a jinde vstupujíc do služby vymiňovala, aby nedostávala lososův k jídlu víc než třikráte za týden. Vůbec byly starým Čechům ryby oblíbeným pokrmem, a k veliké jich spotřebě zajisté přispívaly též četnější a svědomitěji zachovávané posty nežli za našich časů, jakož i množství klášterů řeholí takových, které buď velice obmezovaly aneb i docela zakazovaly požívání jiných masitých pokrmů. Záhy však vedle rybářství říčního začalo v Čechách také umělé chování ryb v rybnících čili tak zvané rybnikářství, ve kterém Čechové v XV. a XVI. století takové dokonalosti dosáhli, jako žádný jiný národ v Evropě, jsouce zhusta i do cizích zemí voláni k zakládání tam rybníků. Zakládání v Čechách rybníků, o nichžto se dějí časté zmínky již v listinách XIII. století a jichž ohromné rozsáhlosti podnes se divíme, bylo za starých dob poměrům hospodářství polního docela přiměřené. Půdy byla hojnost, dříví mělo malou cenu, i zdaž mohly lépe býti zužitkovány močály, temeniště, pozemky nerovné a kamenité, jež často zaplavovaly potoky jimi protékající, nežli nadržováním vody hrázemi a chovem ryb, který při tehdejší veliké jich spotřebě byl nemálo výnosný. Však i jiné ohledy ještě přispívaly k zakládání rybníků: zřizování vodních strojů, obzvláště mlýnů, železných hamrů, papíren a t. d., aby měly pojištěnou a vždy stejnou vodu; také obliba šlechty ve vodní honbě, jmenovitě na volavky — to vše bylo asi spolu podnětem k těmto často nákladným stavbám, jež ostatně usnadňovala hojná ruční a potažní robota. Větší rybníky české zakládány byly dříve větším dílem nákladem státním, a ještě Karel IV. nařizoval zakládání rybníků, kteréž nařízení odůvodnil slovy: „ut regnum nostram piscibus et vaporibus abundaret“ (aby naše království mělo hojnost ryb a par), z čehož patrno jest, že mu dobře bylo známo působení rybníků na vláhu zemskou, o kterémž nás nynější doba, kde tolik rybníků jest spuštěno, ubýváním potřebné vláhy nemile poučila. Obzvláště rozsáhlé soustavy rybníků byly v jižní části cech na panství někdejších velmocných pánů Rožmberků (od nichž největší rybník v Čechách, pověstný Rožmberk, jmeno má), a v severovýchodní části na statcích Pernšteinských (největší tu rybník Čeperka, nyní vysušený). Co stavitelé rybníků na Rožmberských panstvích prosluli hlavně dva mužové: Štěpánek, porybní na panství Třeboňském, a rytíř Jakub Krčín, regent na panstvích Rožmberských, o nichž viz články jim věnované. Všeobecná zkáza země v XVII. století měla za následek též úpadek rybnikářství, když při tak valně ztenčeném obyvatelstvu spotřeba ryb velice klesla. Tu zvláště na menších statcích hospodářství rybnické se zanedbávalo, a množství rybníků menších i větších zpustlo docela.