Vlastenský slovník historický/Roty vojenské

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Rotlev	Roty vojenské	Roudnice

Údaje o textu
Titulek:	Roty vojenské
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 713-714. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Roty vojenské, Čechové byli za starodávna národ nad jiné bojovný, což jevilo se při nich nejenom v hrdinské obraně vlasti, o čemž domácí dějiny každého věku jsou plny, hlásajíce světovou slávu našich předků, nýbrž i zvláštním zalíbením v umění válečném a ve službě vojenské. Kdykoli panovníci čeští, podnikajíce o své ujmě válečné výpravy, na které jim země neposkytovala žádné pomoci, obrátili se na bojovného ducha národu, vždy zástupy dobrovolníků shromažďovaly se pod jejich prapory, lákaných dílem vábností dobrodružného života, dílem dobrým žoldem a vyhlídkou na bohatou kořisť. Na důkaz toho, jiných příkladů pomíjejíce, připomínáme pouze doby králů Vladislava I. a Jana, ve kterých Čechové udatností svou daleko za hranicemi své vlasti prosluli. Nepochybné však jest, že čeští námezdní bojovníci dosti záhy vstupovali též do služby cizích panovníků, když právě nebylo pro ně doma žádoucího zaměstnání; nejraději pak dobrodružili tímto spůsobem u příbuzných národů slovanských na východě, jakož o tom K. J. Erben hojných svědectví podává v Časopise musejním na r. 1870 (Příspěvky ruské k dějepisu českému, str. 75 a sl.). Nejvyššího vrcholu dostoupila válečná sláva Čechů za válek husitských, když nejen útoky mnohočetných křižáckých vojsk, od půl Evropy proti nim vypravených, vítězně jsou odraženy, nýbrž i všecky země sousední opět a opět s velikou škodou a záhubou svou zakoušely neodolatelného důrazu zbraní českých. Slavný vůdce Husitů Žižka stal se tvůrcem novějšího umění válečného, dle kterého nerozhodoval více větší počet bojovníků, nýbrž důmyslnější taktika. Ze školy Žižkovy vyšli četní vojevůdcové, dle jeho spůsobu válčící, velíce zvláštním vojenským bratrstvům, na jaké se po Žižkově smrti byli rozdělili bojovníci kalicha. Tato bratrstva, zejména táborské a sirotčí, ustrojila se ve zvláštní svéprávné organismy, které uznávaly nad sebou výhradně jen autoritu svých hejtmanů, přijavše v sebe i četné živly cizí, jenž byly se připojily, k Husitům, aby sdílely jejich slávu a kořist. Porážka u Lipan oblomila sice tuto nebezpečnou moc, ale nevykořenila ji. Aby zbývající r. v. učinil neškodnými, jal se je císař Sigmund najímati proti Turkům, a mezi nimi proslavil se nad jiné Jan Jiskra z Brandýsa (v. t.). Za ním nepřestávaly táhnouti do Uher jiné zástupy českých bojovníků, které se pak pod jeho vůdcovstvím staly hlavní podporou práv mladého Ladislava Pohrobka. Z hejtmanů Jiskrových nad jiné vynikli Jan Talafús z Ostrova (v. t.) a Pankrác ze Sv. Mikuláše (v. t). Rovněž pověstnými staly se s rotami svými Mladvaněk (v. t.) a Jan Vítovec z Hřebene (v. t.). Po Jiskroví proslul z českých vojevůdců v Uhřích na prvním místě Petr Aksamit z Lideřova, jehož r. přijaly jméno bratří, odkud i jinde r. bojovníků českých nazývány jsou bratřími. Tito bratří tvořili v Uhřích a v Rakousích moc neodvislou, pronajímajíce se za mzdu kterékoli straně válčící. Po Aksamitoví byl nejslavnějším náčelníkem jejich Jan Švehla (v. t.), až r. 1467 u Kostolan zastihla je záhubná katastrofa. Jádro vojsk Jana Hunyada i syna jeho krále Uherského Matiáše tvořily české r. v., z nichž jmenovitě proslula tak zvaná černá rota, jejímž velitelem býval král sám. Konec její byl však neslavný, zbouřivši se r. 1492 pro neplacení žoldu jest od Pavla Kiniziho velikou převahou moci potřena. Avšak pádem jejím klesla i sama válečná sláva uherská. Nejenom však do Uher, i do Němec, do Prus a do Polska volány jsou české r. v., a jmenovitě v poslední této zemi sláva českých válečníků vešla v přísloví: „Co Polák, to pán; co Čech, to hetman.“ Sigmund Korybut, když se z Čech do Polska vracel, pojal s sebou též táborské a sirotčí zástupy, jichžto zbytky po bitvě u Vilkoměře, v níž Korybut r. 1435 zahynul, kníže Ruský (Ostrovský) Fridrich (v. t.) odvedl do východních zemí slovanských, kde s nimi položil základ pozdější samostatné obci kozácké. Obyčej, sloužiti za žold cizím panovníkům, udržel se v Čechách ještě v první čtvrti XVI. století, a teprv za spořádanějších vnitřních poměrů pod vládou Ferdinanda I. dobrodružení takové pominulo. Platně přičinily se k tomu války turecké, které bojovníkům českým poskytovaly dostatečného zaměstnání ve službě domácího panovníka.