Vlastenský slovník historický/Puškářství

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Pustiměř	Puškařství	Puš

Údaje o textu
Titulek:	Puškářství
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 686-687. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Puškařství. Užívání palné zbraně připomíná se v Čechách již v druhé polovici XIV. stol. (ponejprv určitě r. 1384), a to hlavně při dobýváni pevných míst; v poli proti zástupům nepřátelským začato ji užívati teprve na začátku XV. stol. Avšak zprávy o tom všem jsou tak řídké a kusé, že sobě o prvních začátcích p. českého žádného celkovitého obrazu utvořiti nelze. Nejprv užíváno střeleb čili pušek hrubých, jež později jsou děly nazvány, a větším dávána zvláštní jmena. Co první kus toho druhu připomíná se „puška veliká Chmelík nebožtíka krále Václava“, které Pražané r. 1427 dobyli na zámku Tachově. Při obležení Karlšteina r. 1422 měli Pražané mezi 59 kusy hrubé střelby pět velikých děl, jenž měla zvláštní jména: Jaromířka, Pražka, Hovorka, Trubačka a Rychlice. Husité měli hned s počátku hojnost děl, s nimiž výborně uměli zacházeti, a to rozličných druhů, větších i menších; jmenovitě uvádéjí se: houfnice, srubnice, tarasnice a harcovnice, o nichž jednáno ve zvláštních článcích. Co ruční střelba jmenují se již r. 1420 hákovnice a ručnice, později také píšťaly. Čechove již záhy také slévali děla z mědi a ze železa, a sice nejdříve přes jádro hliněné; teprv později lily se hlavně v celosti, a dutina se do nich vyvrtávala. Slévání děl dálo se s počátku od zvonařů, a to dosti nedokonale, neboť častěji se připomíná, že se při střílení roztrhávala na záhubu obsluhovatelů. Brzy však vyvinulo se p. co zvláštní řemeslo, v němž Čechové nemalé dokonalosti dosáhli. Z puškařů českých, kterých se více připomíná, nejslovutnější byl Petr, který v letech 1513—18 měl dělolijnu v Praze u sv. Štěpána ve zdi, a nejenom dobře střelby slévati, nýbrž jimi též dobře stříleti uměl, což z toho vysvitá, že r. 1516 Němec puškář z téhož děla zle, Petr dobře střílel. Po smrti Petrově uvádí se v Praze puškář Vaněk, učedník Petrův. Co výteční obsluhovatelé děl, též puškáři zvaní, připomínají se mezi jinými Hendrich ve službě pana Hynka Bočka na Poděbradech (1426), a Zelený na hradě Sioně, r. 1437 spolu s pánem svým Janem Roháčem v Praze oběšený. Roku 1471 připomíná se „hrnček výsevkův prachových“, který se rukou do válečných houfů házel, patrně to druh ručních granátů. Ku konci XV. století byly u Čechů také již ohnivé koule v obyčeji. Koule, jakými Čechové z děl stříleli, byly nejdřív kamenné, pak železné a olověné. Největší kamenné koule byly asi 60liberní. Děla vozena jsou na vozech při vojště, a při potřebě kladena na holou zem v položení trochu vyvýšeném, do zadu pak položen špalek zaraženými za nim koly upevněný, aby hlaveň na zad ubíhati nemohla. Později kladena děla do loží o dvou kolách, a v těch také vozeny. Obsluhování těžkých střeleb dálo se s počátku velmi zdlouhavě, o čemž máme zprávy z dobývání Karlšteina, že z Jaromiřky, Pražky a Trubačky denně 6—7krát, z Hovorky 12krát a z Rychlice 30 až 32krát se vystřelovalo; z těch pak Jaromiřka, Rychlice a Pražka se ztrhaly. Na začátku XVI. století měli Čechové již čtvrtnice čili kartouny, též moždíře, z čehož viděti, že se v p. napořád za příkladem ostatních národů evropských zdokonalovali. V té době hrubá střelba v Čechách již tak zobecněla, že ji nejen v hražených, alebrž i v otevřených městech, ba i ve vsech za nebezpečných časů nalézáme. Tak r. 1517 srotili se sedláci nedaleko Křivoklátu v několika vsech, odporujíce nařízením nejvyššího purkrabí Pražského. V jedné těchto vsí osadili kostel a měli hákovnice i jinou střelbu při sobě, a nejvyšší purkrabí musil vojsko s děly na ně poslati. Vladař domu Rožmberského měl r. 1529 na svých hradech 234 kusů těžké střelby. V též míře pak, jak se v následujících stoletích umění dělostřelecké vůbec zvelebovalo, také Čechové u věci té za žádným jiným národem pozadu nezůstávali, ano puškáři a dělostřelci čeští prosluli daleko široko svou umělostí, a pověst tuto dovedli si zachovati do dnešního dne.