Vlastenský slovník historický/Prokop

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Přiznání	Prokop	Prokov

Údaje o textu
Titulek:	Prokop
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 676-679. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Svatý Prokop
Související články ve Wikipedii: Prokop Lucemburský, Prokop Holý, Prokop Malý

Prokop 1) svatý, patron český, narozen dle legendy ve vsi Chotouni nedaleko Českého Brodu ku konci X. století, nabyl vzdělání svého na Vyšehradě, kde kvetlo slavné učení slovanským jazykem, a znechutiv sobě hluk světa zabral se do krajin posázavských a vystavěl si tu v tiché samotě domek, v kterémž přebýval. Tam nalezl jej kníže Český Oldřich zabloudiv na lovu, a poznav jeho svatost vyvolil si P-a za zpovědníka, vystavěl na místě tom klášter sv. Jana Křtitele pro mnichy slovanské, a učinil P-a prvním jich opatem. P. zemřel r. 1035. Papež Innocenc III. prohlásil jej r. 1204 za svatého, a církev slaví památku jeho 4. července. Pověsti, jež legenda o sv. P-u vypravuje, vztahují se patrně na vzdělávání pusté krajiny, v které on přebýval. Sv. P. napsal vlastní rukou ozdobný evangeliář slovanský, o němž v. Remešské evangelium. — 2) P. markrabě Moravský, nejmladší syn markraběte Jana Jindřicha, bratra Karla IV., z Marie Opavské, obdržel po smrti otcově (1375) za podíl svůj hrady Úsov, Bludov, Plankenberk a Napajedly se vším příslušenstvím a města Přerov, Litovli a Uničov s titulem markraběte co podmanství moravské, a míval za panování Václava IV. veliké slovo v jeho radě. Jemu i staršímu bratru jeho Joštovi byl Sigmund král Uherský dlužen veliké sumy peněz, pročež jim r. 1388 s povolením krále Václava zastavil markrabství Braniborské, od kteréž doby psal se P. také markrabím Braniborským, jakkoli skutečnou vládu vykonával tam výhradně Jošt. S bratrem svým Joštem žil P. v ustavičné různici, tím věrněji však lnul ku králi Václavu, k jehož obraně také zbraně se chopil, když jej pánové čeští r. 1394 zajali. Roku 1397, když král vypověděl markrabí Jošta z Čech, povolal k sobě P-a, jemuž poručil správu země v nepřítomnosti své, an musil odebrati se do Němec. Když později Sigmund jal bratra svého krále Václava (1402) a ve správu země se uvázal, odporoval jemu P., z čehož povstala vnitřní válka, a P. na hradě Bezdězi od Sigmunda jest obležen. Tu jej Sigmund lstivě vylákal k sobě pod slibem bezpečnosti, jakoby s ním vyjednávati chtěl, ale zrádně ho jal a do Prešpurka odvezl, kdež jej delší čas u vězení držel. V tom vězení krátil sobě P. čas skládáním nemotorných veršů latinských. P. zemřel 24. září 1405 bezdětek, nebyv nikdy ženat, a krajiny, jež v Moravě držel, připadly jeho bratru Joštovi. P. pochován jest v Brně u sv. Tomáše při klášteře augustiniánském. — 3) P. Holý, později pro skutky své neméně nežli pro rozdíl od kněze Prokůpka nazvaný Velikým, slavný vojevůdce husitský, byl dle domnění Palackého synovec bohatého a bezdětného rytíře a kupce Pražského Jindřicha Puše i Cách, pána na Jenšteiné a Mochově, který jej přijal za syna a jejž provázel na cestě po mnohých zemích evropských a do Jerusalema, ze kteréž se vrátiv dal se vysvětiti na kněze. K husitství P. záhy přilnul, z byl jedním z nejhorlivějších zastavatelů kalicha, provázeje voje husitské, jimž přisluhoval službami duchovními. Válečnou činnost svou počal teprv r. 1426, vele poprvé vojsku táborskému u Ústí a řídě celou bitvu co vrchní velitel Čechů. Po obdrženém vítězství chtěl Němce pronásledovati do jejich země, ale Pražané s Korybutem odporovali tomu. Odtud se obrátil P. do Moravy, kde u Břeclavi Albrechta Rakouského sehnal s pole. Roku následujícího velel P. vojům husitským proti křižáckým, kteří nedočkavše jich příchodu přes hranice uprchli, načež dobyl Tachova. Potom se Sirotky a Pražany opět táhl do Moravy, opanoval Uherský Brod, odtud pak pustil se do Uher až ku Prešpurku, všude vůkol pleně. Z Uher Čechové do Slezska zajeli (v. Husitská válka), převedše takto válku za hranice zemské, aby tím nepřátele své donutili k vyhledávání míru. Bohatá kořist z výprav těchto posloužila pak k ulevení domácí bídy, povstalé z dlouhého zanedbání řádných živností. Roku 1428 dobyl P. Bechyně, odkudž obrátil se do Rakous. Zde k domluvě některých pánů sjel se osobně s králem Sigmundem, s nímž umluvil, aby k dalšímu vyjednávání svolán byl valný sněm do Prahy. Od sněmu toho vyslán potom P. s jinými plnomocníky r. 1429 do Prešpurka k císaři, ale vyjednávání zůstalo bez výsledku. Téhož roku na podzim vedl P. opět vojsko přes hranice k Žitavě, odkud vrátilo se s kořistí znamenitou. Hned na to zase podnikl novou jízdu do Sas, odkud pak přes Bamberk a Norimberk protáhl krajiny německé, daleko po Evropě šíře strach a hrůzu jmena husitského. Potom vzav sídlo své v Kutné Hoře působil všemožně k narovnání mezi stranami a zjednání vnitřního pořádku v zemi. Byltě P., jakkoli v náboženském i politickém ohledu smýšlení radikálního a horlivý bojovník za své přesvědčení, povahy jinak smířlivé a podával se ochotně k úmluvám s odpůrci, kdekoliv to s bezpečím strany jeho se srovnávalo. Pro takovou smířlivost upadal u svých často v podezření, jakoby k nim neupřímě se měl, kterážto nespokojenost s ním propukla zjevně r. 1431, když nepohodnuv se na novém tažení do Uher se Sirotky Prokůpka tam samého zůstavil a do Čech se vrátil. Avšak r. 1432 stalo se v Praze smíření, při čemž P. Tábory i Sirotky přivedl k tomu, že se uvolili dáti se v jednání se sborem Basilejským. P. byl jak mezi posly ku předběžným poradám v Chebu zvolenými, tak i s Vilémem Kostkou z Postupic v Čele vyslanectva českého do Basileje. Tam mluvil před sborem směle a neohroženě k velikému pohoršení shromážděných otců, ale nedovedl jich oblomiti. Po svém návratu z Basileje oblehl P. r. 1433 Plzeň, ale když zbraním husitským nešťastně se dařilo, zbouřil se proti vůdci lid jeho, a P. ve zpouře té poraněn těžce ve tvář, že se ihned krví polil, a dán do vazby. Později sice vystřízlivěli odbůjci, pustili jej a prosili aby velitelství zase ujal, ale on nesvolil k žádosti takové, nýbrž rozmrzen opustil vojsko a odešel do Prahy, maje úmysl nevrátiti se k němu více. Když však později viděl, kterak šlechta spolčuje se s mírnými kališníky k vyhubení bratrstva táborského, uvázal se v dubnu 1434 přece zase ve vůdcovství veškeré moci táborské a sirotčí. Počátek boje udál se v Praze ztečením Nového města, odkudž musil P. prchnouti. Potom pak sebrav všecku brannou moc strany své odvážil se rozhodné bitvy s jednotou panskou u Lipan, ve kteréž, neznámo jakým spůsobem, zahynul (v. Husitská válka). P. jakožto kněz býval vždy jen vůdcem v poli, nikoli sám bojovníkem, ba nenosil ani zbraně. — 4) P. Malý, jinak Prokůpek, hejtman sirotčí, sloužil pod Žižkou, po jeho smrti pak dostal se brzy mezi přední vůdce Sirotků, a později platil za hlavního jich náčelníka. V čele Sirotkův účastnil se všech tehdejších bojů ve vlasti, rozličných výprav za hranice a několikráte také hádek náboženských. Nebyl ostatně ducha vynikajícího, a řídil se nejvíce vůlí P-a Velikého. Padl rovněž jako tento v bitvě Lipanské. — 5) P. z Plzně, vynikající kněz mírné strany utrakvistické, studoval v Praze, kde se stal r. 1403 bakalářem a 1408 mistrem svob. umění, načež působiti počal na universitě. Tehdáž náležel k přátelům Husovým a k zastavatelům učení Viklefova, jehož traktat De ideis 27. srp. 1410 veřejně hájil. Dne 27. srp. 1414 provázel Husa ke dvoru arcibiskupskému a v říjnu t. r. zvolen za děkana fakulty filosofické. Roku 1420 co rektor university předsedal schůzi v domě Zmrzlíkově, kdež postavil se zjevně proti novotám Táborův. Shoda citův i smýšleni spojovala P-a s Příbramem: s ním předsedal r. 1421 schůzi v koleji Karlově i volen ke správě duchovenstva, s ním zajel t. r. ke schůzi do Kutné Hory, s ním viněn z úkladův proti Janu ze Želiva, s ním r. 1426, podruhé jsa rektorem, přátelil se s Korybutem, a po pádu tohoto sdílel s ním vězení i vyobcování. S Příbramem byl v lednu 1434 v Chebě, i dal se tam přijmouti v poslušenství církevní; společně s nim pracoval o sjednání kompaktat. Roku 1435 vydal Veřejné napomenutí k Čechům, aby námluvy se sborem Basilejským učiněné přijali a dokonali (Archiv Český III., 437); téhož roku s Křišťanem zastupoval stranu svou na sjezdě Brněnském. V Basileji byl dvakrát, v červenci 1433 s Lupáčem a Loudou, v srpnu 1437 s Příbramem, a tu před sborem řečnil o rozdávání svátosti oltářní dítkám. Téhož roku dosazen na faru u sv. Jindřicha. Roku 1439 podruhé volen děkanem, i vloženo naň a na Příbrama administratorství. Roku 1443 byl na sboru kněží v Kutné Hoře, smířiv se krátce před tím s Rokycanou; r. 1444 potřetí zastával rektorství. Poslední zpráva o něm je z roku 1448, kdež po vzetí Prahy od Jiřího z Poděbrad zproštěn byv administratorství s Příbramem o to se zasazoval, aby Rokycana potvrzen byl na arcibiskupství. Mimo spis svrchu zmíněný zachováno ještě sedm jiných spisů jeho v rukopise v Třeboni se nalézajících. — 6) P., písař Nového města Pražského od r. 1440 až do r. 1467, náleží mezi muže, kteří sobě získali nemalé zásluhy o sebrání a uchování listin, hlavně pak i tím, že mimo vedení městských knih činili zápisy mající historickou důležitost. O jeho životě víme jen tolik, že měl pod Vyšehradem rozsáhlé pozemky, které se táhly až k Slovanskému vrchu, a že byl patronem kostela sv. Trojice, který stál na jeho půdě. Koupiv toto hospodářství r. 1457 od kapitoly Vyšehradské, daroval je r. 1482 opět kostelu Vyšehradskému. P. sepsal Novou kroniku rýmovanou, z které se však zachoval jen zlomek 72 veršů v rukopise v Mikulově chovaného; připomíná se též jiný jeho spis Chronica Novas civitatis Pragensis. — 7) P. z Jindřichova Hradce, první skutečný učenec mezi bratřími českými, bakalář Pražský z r. 1467, zemřelý v Brandejse nad Orlicí, kde obyčejně bydlel, 13. září r. 1507, vynikal nevšedními známostmi, ale ještě více přirozeným důmyslem a rozumem. Nemalou zásluhu o Jednotu bratrskou získal si tím, že učinil návrh, aby se upouštělo od přísnosti vzhledem k některým zásadám původně v Jednotě zachovávaným. Vidělo se mu, že bohatí a mocní lidé by se vylučovati neměli z Jednoty, aniž že potřebí jim se odříci svých statkův; dále uznával, že člověku netřeba se zprostiti všech radosti pozemských, a že připustiti se může mírné požívání rozkoší. O těchto a jiných usnadněních pojednal P. ve svých spisech, čímž zavdána příčina k rozdvojení se bratří; jeho však smýšleni napotom převládlo, načež P. r. 1494 uveden na přední místo biskupské. Spisy jeho hlavnější jsou: Otázka, sluší-li křestanům mocí světskou nevěrné neb bludné k pravé víře přinucovati, pak O hanebném hříchu těchto časův již lidem velmi známém, totižto o modlářství. Mimo to jsou od něho rozličné listy.