Vlastenský slovník historický/Poddanství

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Podbrdí	Poddanství	Poděbrady

Údaje o textu
Titulek:	Poddanství
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 627-628.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Poddanství

Poddanství. Rozdělení na lid svobodný a nesvobodný nemělo místa u starých Slovanů, a také v Čechách za nejstarších dob rozdílu toho nebylo. Kde se děje zmínka o otrocích, rozumějí se tím buď zajatci váleční anebo jiným spůsobem v nesvobodě se octnuvší osoby cizího plemene, které byly v IX. a X. století vůbec v Evropě předmětem obchodu. Domácí lidé byli všickni svobodni. Prvotně bylo v Čechách nemovité jmění rodiny společné všem členům jejím, a k jeho správě volen býval tak zvaný vládyka. Toho arciť, pokud se týkalo vedení hospodářství, poslušní musili býti ostatní příbuzní, a on také rodinu v záležitostech veřejných zastupoval, ale v jiném ohledu panovala úplná rovnoprávnost mezi všemi, a kdo chtěl ze spolku rodinného vystoupiti, měl k tomu plnou vůli, vezma ze společného jmění díl na něj vypadající. Během času však, když taková pokrevenstva vzrůstala v četné rody, tvořící celé osady pro sebe, vladykové jejich nabývali vždy větší veřejné platnosti, kterouž podporováni starali se o to, aby důstojenství jejich stalo se dědičným v jich zvláštní rodině. Tím spůsobem dostávaly se celé dědiny v odvislost jednotlivých rodin, jimž stali se vzdálenější příbuzní robotnými a poplatnými co svým vrchnostem. Takový byl zajisté první začátek p. čili tak zvaného člověčenství. Jiný, pozdější původ p. byly smlouvy, kterými vlastník pozemku nějakého jej přepouštěl jinému k vzdělávání a využitkováni, začež vymiňoval si odvádění jisté části plodin, placeni jistého úroku anebo konání jistých prací, z čehož povstaly závazky rozličného druhu, s kterými však nebyla ještě spojena tělesná nevolnost. Tato vkrádala se do Čech teprve se zaváděním feudálních řádů dle příkladu německého. Původně byli všickni obyvatelé země podrobeni v ohledu soudním pravomocnosti žup, po úpadku těchto pak osobovaly sobě vrchnosti též pravomocnost nad svými poddanými, čimž odvislost těchto od nich valně jest rozšířena a utužena. Došloť pak tak daleko, že vrchnosti považovaly statky selské za své vlastnictví, ať byl původ poměru poddanského jakýkoliv, z čehož sobě odvozovaly právo odúmrti (v. t.). Také spěčovali se pánové státi k soudu svým poddaným, tak že tito byli proti vrchnostem svým úplně bez obrany. Takový stav věci trval až do válek husitských, kdež bratrstvo Táborské jalo se hlásati rovnost všech lidi a bojovati za ni. Ale nešťastná bitva Lipanská nejenom konec učinila všem demokratickým snahám táborským, nýbrž od té doby počala vítězná šlechta lid poddaný ještě více utlačovati, až konečně sněmovny nález r. 1453 dovršil jeho porobu. Nález ten zapovídal, aby nikdo nikomu čeledi neodluzoval, aniž jí proti vůli jeho přechovával, ani lidí úročních, ani služebních, leč by se řádně vyhostili aneb pánův svých slušně odbyli. Tím jest lid selský ke hroudě upoután (glebae adscriptus) a tělesně nevolným učiněn. Se statkem zároveň prodáváni lidé na něm usedlí, nevolník neměl žádného vlastnictví nemovitého, než toliko požitek propůjčeného jemu grantu, on nesměl se ženiti bez povolení pánova, aniž rozhodovati o budoucím povolání svých dětí, on se nemohl souditi s pánem, který měl nad ním pravomocnost téměř neobmezenou. Což divu, že při takovém stavu věci vrchnosti poddaným svým přimnožovaly břemen, až tato nesnesitelnými se stala, a nezřídka jsou příklady zpoury poddaných lidí proti pánům, které musily brannou mocí potlačeny býti. Přirozený následek toho byla mravní skleslost stavu selského všech práv zbaveného, a politická jeho netečnost, která byla jednou z hlavních příčin, proč odpor vyšších stavů proti zmáhajícímu se absolutismu v XVI. a na začátku XVII. století potkal se s nezdarem, postrádaje pomoci nejčelnější třídy v národu. A tento tak žalostný stav ještě zhoršen byl po bitvě Bělohorské, když na místo pánů domácích, kteří byli jednoho kmene s poddanými, vstoupili větším dílem cizí dobrodruhové, nesvědomití to vydírači, kteří naproti novým poddaným svým, ukrutnou válkou beztoho zuboželým, nešetřili ohledů ani obecné slušnosti ani vlastního prospěchu, tak že sedláci od statků svých utíkajíce jedni v lesích se skrývali, jiní v ozbrojené tlupy se shlukše panské zámky vybíjeli a nemilosrdným utiskovatelům svým krvavě se mstili. Taková pozdvižení selská udávala se ještě dlouho po ukončení neblahé 30leté války, a nejednou musilo vojsko býti vysýláno proti zbouřenému lidu venkovskému, jehož vůdcové potom přísně jsou trestáni, zhusta i na hrdle. Jednotlivá ulevení břemen poddaných lidí nemohla politování hodné poměry tyto k lepšímu změniti, pokud nesáhlo se na sám kořen jejich, což v XVIII. století jest ponenáhlu připravováno, ale teprv za našich časů dokonáno dokonalým vymaněním poddaných od jich vrchností a všeobecným vyvážením půdy.