Vlastenský slovník historický/Paprocký

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Papoušek	Paprocký	z Pardubic

Údaje o textu
Titulek:	Paprocký
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 597-598. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bartoloměj Paprocký z Hlohol a Paprocké Vůle

Paprocký z Hlohol a z Paprocké Vůle, Bartoloměj, polský šlechtic, narozen 1540, straník arciknížete Maximiliana o trůn polský se ucházejícího, účastnil se bitvy pod Býčinou 25. led. 1588, v níž vojsko Maximilianovo bylo poraženo, načež hledal útočiště v Moravě. Uživ pohostinství u rozličných šlechticů nalezl pak stálého útulku u Stanislava Pavlovského, biskupa Olomouckého, živ jsa v Kroměříži, kdež zabýval se studiemi genealogickými o šlechtě moravské. Co výsledek jejich sepsal Zrcadlo markrabství Moravského, původně polsky, kteréž pak služebník biskupský Jan Vodička zčeštil. Po smrti biskupa Pavlovského r. 1598 přestěhoval se P. do Čech, kdež poskytl mu pohostinství pan Jan Zbyněk z Hazmburka, u něhož pokračoval v zaměstnáni svém literárním. U české šlechty byla zatím vznikla touha po podobném díle jako bylo Zrcadlo, a P. vyhověl tomu sepsáním svého Diadochu, a sice hned již česky, neboť se byl delším pobytem v zemích českých dostatečně přiučil tomu jazyku. Toho času požíval od císaře Rudolfa II. ročně pense 100 tolarů. Zchudnutí pana z Hazmburka nutilo P-ckého hledati útulku jinde, i odebral se r. 1604 do Slezska, kde našel mecenáše v panu Janu Oderwolfovi na Urbanovicích. Ale již r. 1606 nalézáme jej opět v Moravě, kde žil až do r. 1609 dílem v Brně dílem v Rejhradě. Zde opět zabral se do práce rodopisné, jejímž výsledkem byl nový spis Stambuch slezský. V Polsku se zatím poměry valně byly změnily, a návratu P-ckého do otčiny nic více nepřekáželo. Pročež rozžehnav se s přáteli slezskými a moravskými odebral se P. nejprv do Krakova, odtud pak do Hnězdna a Poznaně. Usadiv se potom na delší čas v klášteřích Wąchocku a Lędzi vydal ještě rozličné spisy polské a zemřel 27. pros. 1614 ve Lvově. Genealogické spisy P-ckého, především pak jeho Diadochus, to jest sukcessí jinak posloupnost knížat a králův českých (1602), dlouhý čas byly pozdějším dějepiscům neklamným pramenem, jakkoliv jsou neúplné a nekritické, plny hájkovských bajek. Mimo to sepsal P. ještě více spisů, jmenovitě básnických, z nichž uvádíme: Písničky dvě ku poctivosti všem slavným obyvatelům království Českého v dar štědrého večera (1596), Nová kratochvíle, s kterou tři bohyně, Juno, Minerva a Venuše, na svět přišly (tři díly 1597—1600), Obora neb zahrada, ve které rozličná zvířata svá rozmlouvání mají (1602), Panna (1602) a Rozmlouvání neb hádání chudého člověka s bohatým (1607). Ještě četnější jsou polské spisy P-ckého.