Vlastenský slovník historický/Půhon

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Pšované	Půhon	Puchheim

Údaje o textu
Titulek:	Půhon
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	Vlastenský slovník historický. Rohlíček & Sievers, 1877. S. 681-683. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Půhon

Půhon (od slova pohnati), dle staročeského zemského práva ve smyslu širším (actio) první a nejdůležitější část celého přelíčení (ostatní části jeho byly stání k soudu a vedení práva, t. j. exekuce), mnohými formálnostmi opatřená, která v sobě zahrnovala ohledání celé pře co do věcné podstaty její a skutečného příběhu, co do stotožnění původu a pohnaného (žalobníka a žalovaného), co do postavení svědků a t. d., slovem připravení sporné věci k soudu. P. v tomto smyslu podobá se tedy našemu vyšetřování přípravnému a rozdělaje se na tři časti: 1) útok, 2) p. v užším smyslu (citatio) a svědčení p-u. Útokem slulo řádné oznámení žaloby se strany původa v kanceláři starosty komorničího, který je zapsal do register svých a podle toho určoval pořádek, v jakém oznámené pře mají k vyřizování přijíti, jakož i vyhotovoval výkazné čili půhončí listy komorníkům. Toto jednání na kanceláři starosti komorničího slulo přiznání. Nyní byla starost původova, aby zadal žalobu do podrobna upravenou a sestavenou vedle přísných pravidel, při tom zřetelnou a jasnou, poněvadž na jejím základě osnována byla přísaha čili rota. Tato žaloba musila se úplně srovnávati s oznámením jejím a tedy i s obsahem listu půhončího čili p-em ve smyslu nejužším. Žalobu donesl původ do kanceláře desk zemských, kdež byla zapsána do dvojích knih, t. do půhonních (libri citationum) a žalobních. Mezi tím starosta komorničí odevzdal některému z komorníků list výkazný čili půhončí, jenž obsahoval oznámení žaloby pohnanému a rok, kdy státi měl k soudu. S tímto listem a s úřední pečetí, kterouž se co osoba úřední vykázati musil, vydal se komorník na p. ve smyslu vyšším do příbytku pohnaného. Tento p. vázán byl na tolik formálností, že jich tuto vylíčiti nelze; jich zanedbáním stával se p. neplatným, začež byl komorník odpovědný. Podotýkáme pouze, že komorník jen bez zbraně a pěšky, toliko prut neb hůl úřední maje v rukou, vejíti směl na dvůr obydlí pohnaného, jemuž pak vše, co v p-u (ve smyslu nejužším) obsaženo bylo, oznámil. Někdy, jednalo-li se o hlavu, o výboj, pych aneb jiný větší trestný čin, měl komorník i povinnost, před se bráti vyšetřování události, odhádati škody, pátrati po lici, vůbec konati vše, co by potřebné bylo. Osoba komorníkova byla při těchto výkonech svatosvata, každá proti němu spáchaná zpurnost, hrdost neb jakékoliv zlé nakládání se trestalo ztrátou celé pře, a s provinilcem se nakládalo jako s odbojníkem proti nařízením zemským a královým. Vrátiv se zpět učinil komorník svou relaci, že poháněl a jakým spůsobem, a co vše při tom se přihodilo, načež vše toto úředně do desk půhonních jest zapsáno, hlavně proto, aby pohnaný vykonaný p. zapříti nemohl. Pohnaný obyčejně sobě činil opis p-u, aby se potom přesvědčiti mohl, zdali se p. srovnává se žalobou; neboť kdyby se nesrovnával, „budeť p. zdvižen“. Každá strana zavázána byla k určitému roku dostaviti se osobně před soud, aby se vyjádřily, zdali k té při se přiznávají čili nic, což slulo osvědčení p-u. Na tom prozatím zůstalo, a vlastní pře slyšení teprv po ohlášení všech p-ů nebo docela na jiný rok určeno jest. Když pohnaný nepřišel nebo se neohlásil, jsa od komorníka třikráte vyzván, ztratil při; ale na původa voláno jen jednou, a neohlásil-li se, ztratil sice p., nikoliv ale při. Právo, jehož původ neohlášením se pohnaného nabyl, slulo stané právo. Pakli ani jeden ani druhý nestáli, vymazán p. z knih, a strany znova poháněti musily. Kdo měl zákonně platnou omluvu svého se nedostavení, toho následky jeho minuly. Pohnanému, aby na žalobu řádně odpověděti mohl, popřáno bylo podle zákonů hojemství, t. j. prodloužení lhůty k stání, vyjma p. z nářku cti, při kterém žádného hojemství popřáno nebylo; takové však hojemství nedáno bylo víckráte než dvakrát po sobě. Obě-li strany shodly se na odročení pře, slulo to poklid, který však musily dát zapsati do desk. — Tři nejvyšší úředníci zemští: nejvyšší purkrabí, nejvyšší komorník a nejvyšší sudí, měli tu přednost, že nejprv musili pohnáni býti kmetem čili pánem z lavice, a teprv kdyby takový p. nepřijali, komorníkem zemským jako jiní lidé.