Vlastenský slovník historický/Německá říše

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Němec	Německá říše	Německý Brod

Údaje o textu
Titulek:	Německá říše
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 556–561. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Německá říše. Spojení Čech s bývalou N-ckou říší zakládalo se vždy jenom na smlouvách mezinárodních, jaké uzavírají spolu státy neodvislé; koruna Česká nebyla říši oné nikdy podrobena. Domnělá poplatnost Čechů Karlu Velikému, z které by ostatně ještě nevyplývala podrobenost jejich pod říši Franckou, jest historicky velmi pochybna, a jmenovitě nesrovnává se s častými a těžkými porážkami, s jakými se Frankové v té době v Čechách potkávali. Historická poplatnost Čechů králům Německým počíná teprv rokem 928, v kterémž kníže Václav svatý uvolil se Jindřichu Ptáčníkovi k „obnovení“ dávné prý daně 500 hřiven stříbra a 120 volů. Poplatek ten však nenásledoval ze svazku poddanosti neb manství, nýbrž z obapolné smlouvy dvou samostatných národů. Že Čechy lenem N-cké ř. nebyly, o tom svědči právě sama poplatnost jejich, neboť skutečná lena, jako Bavorsko, Sasko a j., nebyla poplatna. A skutečně neužívali císařové Němečtí v Čechách nikdy těch práv, která jim v zemích německých knížat přináležela; čeští panovnici požívali vždy všech práv svrchovanosti v záležitostech jak vnitřních tak zahraničních, kdežto německá knížata byla vlastně více méně pouhými úředníky císařů. Ovšem že zneužívali někteří císařové své moci k tomu, aby překročili proti Čechům meze určitými smlouvami vykázané, přivlastňujíce sobě to neb ono právo jim nepříslušící; to však byly násilné přechvaty, nemohoucí platiti za právní důvod proti straně druhé. Když r. 1039 kníže Břetislav uzavíral mír s císařem Jindřichem III., podvolil se sice k starodávní roční dani 120 volů a 500 hřiven stříbra, i k věrnosti, totiž k nezpírání se naproti říši, ale odepřev navrátiti země i kořisti polské, jakožto věc ku právnímu poměru mezi Čechami a Německem nenáležitou, osvědčoval se, že podstoupí raději cokoli, nežli by se zavázal k novému jhu naproti Německu. K vojenské službě císařům Německým Čechové nikdy zavázáni nebyli, nýbrž kdykoliv společně s říší bojovali, dálo se to na základě smlouvy mezinárodní anebo společného prospěchu. Tak bojoval Vratislav II. společně s Jindřichem IV. proti Sasům a papeži, za to však obdržel důstojnost královskou a Hořejší Lužici, za půjčku pak 40.000 hřiven stříbra dosáhl zproštění dosavadního poplatku, tak že napotom jedinou povinností, kterou panovníci čeští císařům byli zavázáni, bylo stavení 300 oděnců k jízdám císařským do Říma. Že vliv, jejž sobě někteří císařové Němečtí osobovali při rozhodování o právu nástupnickém v Čechách, neměl právního základu, patrno již z toho, že čeští panovníci vydávali zákony o nástupnictví zcela samostatně. Soběslav I., když se císař Lothar do otázky obsazení stolce českého pletl, vyjádřil se zřejmě v ten smysl, pravě, že volení knížete českého nikdy nebylo na vůli císařově, než vždy pánů českých. A když potom císař vtrhl vojensky do Čech, poražen jest r. 1126 od Soběslava u Chlumce na hlavu, načež musil prositi o mír, ve kterém slíbil nepohledávati napotom od Čechů ničeho jiného, než na čem zůstal Jindřich IV. s králem Vratislavem. Později obdržel Soběslav buď od Lothara, jemuž potom byl ve válkách věrným spojencem, anebo od Konrada III., jemuž podobným spůsobem se propůjčoval, dědičný úřad nejvyššího číšnictví dvorského v říši Německé a spolu hlas při volbě císaře Německého. Toto udělení kurfirštské důstojnosti panovníkům českým zavdalo hlavní příčinu k pochybování o politické samostatnosti Čech a k domnění, jakoby Čechy se byly staly lenem Německé říše. Udělení hodnosti té bylo odměnou za konané služby Soběslavovy, a bylo by směšno tvrditi, že kníže a národ Český odměnou by se byli dostali pod nenáviděné jho německé, proti němuž byl Soběslav tak vítězně bojoval a jehož Lothar sám slavně se byl odřekl. Poněvadž pak v říši každý úřad lenem dáván byl, stal se sice i panovník český vasalem říše Německé, avšak jenom pro osobu svou; země zůstala vždy neodvislou, a panovníci čeští, ač byli kurfiršty německými, nepřestávali býti svrchovanými panovníky samostatné země. Ano poměr jejich k říši Německé byl nyní znamenitě zlepšen, neboť až do těch dob měli k ní jistou povinnost co k mocnějšímu sousedu, nyní však nabyli v ní důležitého práva spoluvolby jejího panovníka, a tím samým značného vlivu na samé vnitřní záležitosti její. Nedá se sice zapříti, že Čechové sami častými rozepřemi o trůn příčinu k tomu zavdávali, aby se císařové Němečtí, k nimž jednotliví členové panovnického rodu Přemyslova v té příčině své útočiště brali, do těchto sporů vkládali; nedá se zapříti, že císařové takovým pretendentům odevzdáváním praporce se znakem českým právo panovnické nad Čechami udělovali; avšak to stávalo se jen v dobách, ve kterých národ Český byl slabým k důraznému odporu, ve kterých se strany Němců šla moc nad právo. Ostatně nesmí se přehlédnouti, že panovníci čeští ani na vrcholu moci své neupírali císaři, co světské hlavě křesťanstva, právo potvrzovati je na stolci jejich, kterého byli dosáhli vůlí národu. Vždyť sám vítězný Soběslav přijal z rukou přemoženého Lothara prapor knížecí na důkaz císařského potvrzení svého na stolci Českém. Odmítnuv zbraní neoprávněné pretense krále Německého pokořil se témuž panovníku jakožto císaři, pročež ze skutku takového nikdy nemůže býti vyvozována nějaká podřízenost země české pod Německou říši. A dejme tomu, že by odevzdání praporu knížecího bylo od Německých císařů vykládáno co udělení léna, panovníci čeští ho nepřijímali v tom smyslu; a jestliže kdy, nepříznivými okolnostmi donuceni, přechmatům císařů do jich svrchovaného práva hned neodpírali, tož zajisté při nejbližší příležitosti uměli opomenutí své důkladně napraviti a novými mezinárodními smlouvami státoprávní poměr Čech k říši Německé náležitě určiti. Nejlepší důkaz toho podávají styky Čech s císaři Fridrichem Rudovousem a Jindřichem VI. Nejnestydatěji pletl se do vnitřních záležitostí Čech císař Fridrich Rudovous propůjčením Moravy Konradovi Otovi s titulem markrabství co lena říše Německé, a povýšením biskupa Pražského Jindřicha Břetislava za knížete říšského, čímž učiněn neodvislým od panovníka českého a podřízen bezprostředně císaři. Proti prvnímu ustanovení, které se stalo r. 1182 na sněmě Řezenském u přítomnosti knížete Českého Fridricha a předních pánů českých, nemohli se tito vůči hrozeb od císaře jim činěných na ten čas opříti, ale již r. 1185, když císař ve Vlaších meškal, přinutil kníže Fridrich Konrada Otu brannou mocí, že se zřekl titule markrabského a opět knížete českého za svého vrchního pána uznal. Také z důstojenství říšských knížat se biskupové Pražští dlouho netěšili. Jindřich Břetislav, rodem Přemyslovec, dosáhl podplacením císaře Jindřicha VI. také světské vlády nad Čechami, ale zemřel již po čtyrech letech r. 1197. Nástupcem jeho na stolci knížecím byl Vladislav, v důstojnosti biskupské Daniel II. Tento, přijav regalie od Vladislava, holdoval jemu po starém obyčeji a slíbil mu poslušenství. Vladislav pak, postoupiv dobrovolně vládu staršímu bratru svému Přemyslovi, obdržel od něho Moravu s titulem markrabským co leno české. Dlouhých zmatků v Němcích, po smrti Jindřicha VI. nastalých, použil Přemysl Otakar I., od nástupců jeho Filipa Švábského a Oty IV. na důstojnost královskou povýšený, k tomu, aby důkladně upravil poměr Čech k říši. Zavděčiv se mladému císaři Fridrichovi II. vydatnou pomocí svou vymohl na něm r. 1212 list pod zlatou bulou, jenž potvrzoval Čechám všecky předešlé státoprávní smlouvy s císaři Německými a nad to práva a svobody jejich znamenitě rozmnožoval. Císař odřekl se osobovaného sobě od svých předchůdců práva k rozhodování nad trůnem českým, ponechav sobě toliko potvrzení nového panovníka; taktéž se vzdal udělováni investitury biskupům českým, dále nechával králům Českým na vůli, místo vypravení 300 oděnců k jízdám císařů do Říma spláceti povinnost tu 300 hřivnami stříbra; konečně neměli králové Čeští povinni býti navštěvovati říšské sněmy, leč by vypsány byly do Bamberka, Norimberka neb Merseburku. Avšak ani tenkráte nepřicházeli panovníci čeští v záležitostech své země na sněm, nýbrž aby tem vykonávali úřad a práva s kurfirštskou důstojností jejich spojená. Toto tak příznivé postavení Čech naproti říši lehkovážně zadal Přemysl Otakar II., panovník od domácích dějepisců velice přeceňovaný, jehož politický věhlas, při mnohých chvalitebných osobních vlastnostech jeho, zůstával daleko za jeho pověstí. Zdá se, že mu netoliko státoprávný poměr Čech k říši vůbec, nýbrž i zvláště význam udělování lena od císařů nebyl dosti jasný; jinak nebyl by na výši moci své stoje přijal od krále Německého Richarda Čechy a Moravu v leno (Palacký Geschichte von Böhmen, II., 1 str. 186), jinak nebyl by přinucen nezdarem první války s Rudolfem Habsburským k holdování novému králi Německému a přijetí od něho v leno Čech a Moravy, po vykonání skutku toho ucházel se o potvrzení privilegia císaře Fridricha II., od něho samého protrženého. Odpověď Rudolfova byla taková, jakou Otakar zasluhoval. Použiv slabosti pokořeného krále Českého přinutil jej Rudolf ku podepsání nové smlouvy, ve které, na odpor privilegii Fridrichovu, králové Čeští na roveň postaveni byli všem říšským knížatům, zavázáni říši k nebývalým službám, a Otakarovi jen z milosti povoleno, že do jisté doby (která v pozdější listině ustanovena na jeden rok) nemá býti povinen navštěvovati sněmy říšské (tamtéž str. 256). Když konečně nepochopitelnou povolností Otakarovou také v té věci král Rudolf osmělen byl i k neoprávněnému se míchání do vnitřních záležitostí Čech, tu teprv zaslepený Otakar, rozpomenuv se na svou čest chopil se zbraně k poslednímu boji a hrdinskou smrtí na bojišti smířil chyby svého života. Syn a nástupce Rudolfův Albrecht požadoval na králi Václavu II., synu Otakarovu, jakožto manu ř. N-cké, desátek z dolů Kutnohorských, z čehož, když jej Václav odepřel, povstala válka. Z toho se jeví, že již Václav neuznával asi za platný ten poměr Čech k říši, jejž otec jeho přílišnou povolností svou byl utvořil; zajisté alespoň za vasala říše se nepokládal. Válka byla se strany Albrechtovy vedena neprospěšně, následkem čehož on v míru r. 1305 s králem Václavem III, uzavřeném odřekl se nároku svého a stvrdil všecka privilegia Čech. Při volbě pak syna svého Rudolfa za krále Českého stvrdil Albrecht výslovně privilegium Fridricha II. Tím bylo formálně odčiněno, čím se Přemysl Otakar II. byl provinil na ujmu práv království Českého, ale tradice o manském poměru Čech k říši nepřišla tím u králů Německých v zapomenutí. Již Jindřich VII. považoval po smrti Rudolfově království České za uprázdněné manství říše, a na základě toho udělil je synu svému Janovi, jejž Čechové sobě od něho proti Jindřichu Korutanskému za krále vyžadovali. Tehdáž ovšem nebyla pro Čechy přízniva doba k odporu proti císaři, ale tentýž Jan přijal na Čechy leno též od císaře Ludvíka IV., patrně z neznalosti pravého státního poměru Čech k říši N-cké. Avšak již syn Janův císař Karel IV. a spolu král Český upravil trvale poměr Čech k N-cké říši na základě státní samostatnosti jejich, stvrdiv pověstnou zlatou bulou staré mezinárodní smlouvy mezi oběma. Jmenovitě v ní uznáno výslovně právo Čech k svobodné volbě svého panovníka. Takový poměr Čech k Německu trval až do krále Jiřího, za jehož panování neodvislost království Českého ještě více jest utvrzena. Za pomoc císaři Fridrichovi III. proti Vídni udělenou obdržel od něho Jiří smlouvou z roku 1462 mimo jiné i následující výhody; 1) Příspěvek k jízdám císařů do Říma zmírněn na 150 oděnců neb 150 hřiven stříbra. (Tento závazek králů Českých však sám sebou pominul, když po Fridrichovi III. žádný císař více nepodnikl cestu do Říma ke korunování.) 2) Císař výslovně uznal, že nemá žádného práva míchati se do vnitřních záležitosti Čech. 3) Přijímati leno (vzhledem úřadu říšského číšnictví a statků koruny České v Němcích položených) od císaře má býti král Český povinen jen potud, pokud by dvůr císařský nebyl více než 15 mil vzdálen od hranic českých. Zcela správně vyslovil se král Jiří na sněmě českém r. 1467, když odpíraje tvrzení Zdeňka ze Šternberka, že král Český jest man císaře Římského, pravil: „Králové čeští nebyli nikdy manové císařovi, leč pokud zastávali úřad kurfirštský; ku propůjčováni práv a svobod v zemi své nepotřebovali nikdy svolení jeho“, k čemuž přisvědčoval sněm celý (Palackého Dějiny národu Českého, IV., 2., str. 373). Za krále Vladislava II. stalo se, že ho kurfirštové k volbě krále Římského nepozvali, a když Vladislav proti takovému nešetření svého práva ostře vystupovati počal, kurfirštové vymlouvali se, slibujíce, kdyby se to budoucně ještě jednou státi mělo, že každý z nich vyplatí pokutou králi Českému 500 hřiven stříbra „podle privilegia, které o tom Čechy mají“. Za Ferdinanda I. stal se nový útok na samostatnost Čech se strany říšských knížat, kteří r. 1548 chtěli na sněmě Augšpurském přitáhnouti Čechy k daním říšským. Ferdinand však statečně hájil mezinárodního poměru koruny České k říši N-cké, jak jej zákony, výsady a zvyklosti od starodávna stanovily, udávaje že „Čechy ani k říši N-cké přivtěleny nejsou, ani ve svazku lenním k ní nestojí, nýbrž pouze některé statky ke koruně České náležející, které na německé půdě leží; že králové Čeští ke komiciím (sněmům říšským) zváni nebývají, že tam jim nepřísluší ni hlasu ni místa, že země Česká není podrobena ani poručenství, ani ochranné moci, ani zákonům a ústavům ř. N-cké; konečně že Čechy v žádném kraji říšském obsaženy nejsou, z těch všech důvodů tedy přinuceny býti nemohou k daním a poplatkům říšským.“ Aby dále zamezil vše, co by se podobalo jakési odvislosti Čech od ř. N-cké, zapověděl Ferdinand též každé odvolání se v právní při do Magdeburku a jinam do Němec, ačkoliv tyto apelace byly pouze dobrovolné. Výsledek odporu toho byl, že napotom Čechy měly pokoj od říše. Toto pak vyjádření Ferdinanda I. jest veledůležité pro určitost, s jakou vyslovuje poměr Čech k říši, jmenovitě nade všecku pochybnost vysvětlujíc lenní svazek králů Českých k ní, který se nevztahoval k zemi České, než toliko k důstojnosti kurfirštské a statkům koruny České ležícím v říši, jakož výslovně uvedeno v diplomech investiturních, daných od Fridricha III. Vladislavovi (r. 1477) a od Karla V. Ferdinandovi I. (r. 1554), kde se jmenují věci v leno dávané: „Das Churfürstenthum mit der Chur des Ertzschenkenamtes mitsampt den Grafschaften und allen Fürstenthümern etc. zu der Cron Böhmen gebörig.“ Zde patrně koruna Česká sama ze svazku lenního se vylučuje. Přes to všecko Ferdinand II. po bitvě Bělohorské, když vyřknul acht nad Fridrichem Falckým, odůvodňoval ten skutek tím, že Čechy jsou lenem N-cké ř., a že tedy Fridrich osobováním si koruny České zbouřil se také prostředně proti říši. Tvrzení toto, učiněné v takových okolnostech, ovšem žádné váhy nemá, a to tím méně, an Ferdinand II. vůbec málo byl dbalý o zachování v neporušenosti svých práv panovnických, což zřejmě dokázal tím, že dopustil Valdšteinovi z vévodství Fridlandského utvořiti stát v státu českém. Na všechen spůsob ale jest zachování se císaře Německého Ferdinanda, který byl spolu králem Českým, v záležitostech koruny České, zajímavou protivou k zachování se v týchž záležitostech krále Českého Karla, který byl spolu císařem Německým. Méně statečnosti v hájení práv koruny České nežli Ferdinand I. osvědčil Josef I, který roku 1708 uvolil se platiti za království České tak zvaný reichsanschlag a mimo to ještě 300 zl. na cís. komorní soud jako jiní kurfirštové. Za to však si vymínil ochranu říše pro království České, a vyhradil si, aby smlouva toto neškodná byla všem právům, privilegiím a svobodám království Českého. Z toho patrno, že tato tak zvaná readmise není ničím jiným než mezinárodní smlouvou dvou neodvislých států, tedy nikoliv nějakým podřízením Čech říši N-cké. Od těch dob neproměnilo se ničeho v poměrech koruny České k N-cké říši až k přestání této.