Vlastenský slovník historický/Moháč

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Modestin	Moháč	Mohuč

Údaje o textu
Titulek:	Moháč
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 526–528. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Moháč

Moháč, veliký městys uherský v župě Baraňanské při Dunaji, památný osudnou bitvou r. 1526. Uprostřed největších zmatků stranických, jaké panovaly v království Uherském i Českém, sultán Turecký Soliman Veliký zbrojil se usilovně k mocnému vpádu do Uher, v kteréžto tísni král Ludvík netoliko sbíral všecky sily své, nýbrž i dovolával se pomoci zahraniční, aby mohl odolati nebezpečenství na jeho země se valícímu. Ale zaslepení Uhři chovali se při tom s pošetilostí v dějinách bezpříkladnou, a vyzvání královo, aby se ke dni 2. čce 1526 šlechta uherská ve zbrani dostavila v ležení u Tolny, zůstalo bez účinku. Kolovaly pověsti o zradě Jana Zápolského, vojvody Sedmihradského, že má tajnou úmluvu se sultánem a že králi pomáhati nebude. Mezitím psal král Ludvík list skroušený papeži, prose úpěnlivě pro lásku boží a pro spasení křesťanstva, aby ho neopouštěl a co nejdříve poslal mu peněz na ozbrojení lidu. Zároveň vyzýval všecka křesťanská knížata ku pomoci. Obzvláště pak obrátil se o pomoc vojenskou do Čech, k níž však strana pana Lva z Rožmitála tam vládnoucí ukazovala málo ochoty. Konečně strana králi příchylná, a též páni z Rožmberka a jejich přátelé uzavřeli sami u sebe táhnouti mu na pomoc. Tu i strana druhá k tomu svolila, ale úmyslně protahovala vojenské přípravy co nejvíce mohla. Někteří páni sebrali lid na svou ruku a pospíchali s ním do Uher, a také některá města následovala jich příkladu. Jedna část pomocného vojska českého vydala se na pochod hned na začátku července a dostihla krále ještě v čas. V tom voji měl jediný pan Jindřich z Rožmberka svých lidí do 200 těžké jízdy a 800 pěších. Turci již byli vpadli do zemí uherských v počta přes 200.000 lidu branného, všemi válečnými potřebami dobře opatřeného, a oblehli Petrovaradin. Král Ludvík tedy vytáhl z Budína do pole asi se 4000 jezdci a 3000 pěšími, a ubíral se k Tolně. V radě jeho počítalo se, že bude míti vojska z Uher do 50.000, z Čech a Moravy do 16.000; mimo to počítáno na dalších 40.000, kteréž měl pohromadě ze Sedmihradska Jan Zápolský. To vše dohromady bylo by činilo valnou sílu vojenskou, ale tyto naděje nevyplnily se. Z Čech došla jen částka očekávaného lidu, Uhrů sešel se jen skrovný počet, a Zápolský konečně, ač mu král opět a opět nařizoval, aby dnem i nocí pospíchal k Tolně, tok zdlouhavě postupoval, že nelze bylo pochybovati o jeho neochotnosti, až i zastavil se v Segedině, odkud se pak nehnul. Do Tolny přirazil král dne 7. srpna a zdržel se tam až do 14. Mezi tím pilné jeho rozkazy a prosby, rozesílané na všecky strany, přivedly k němu přece několik bojovných zástupů, čímž jeho vojsko vzrostlo na 25.000 mužů s 80 děly — slabá to hrstka proti tak ohromné přesile nepřátelské. Odpovědnost za vrchní velení nechtěl nikdo vzíti na sebe, až konečně šlechetný a statečný arcibiskup Kološský Pavel Tomory a nezkušený Jiří Zápolský, bratr Janův, dali je sobě vnutiti. Zatím byli Turci dobyli Petrovaradina, a když král posílal napřed proti nim palatina Batoryho, magnáti, kteří měli jíti s ním, zdráhali se pravíce, že nejsou povinni táhnouti do boje nežli pod královou korouhví. Tu rozhorliv se král zvolal vysokým hlasem: „Nuže, aby neochota neměla omluvy, odvážím se hrdla svého a s boží pomocí potáhnu zítra tam, kam jiní beze mne jíti nechtějí!“ Ta slova hnula srdcem všech, a od té chvíle smělost a odvaha staly se heslem celého vojska. Postoupiloť ku předu, a 19. srpna rozložilo se táborem pod městečkem M-em. Tu odbývána vojenská porada, v niž uvažováno, zdali by se nemělo čekati ještě na pomoc slíbenou a již se blížící z Charvát, ze Sedmihradska, z Čech a z Moravy, a zkušení vojevůdcové, obzvláště čeští, radili k takovému odkladu. Ale horkokrevní Uhři stavěli se zuřivě proti každému dalšímu prodlení, a tak uzavřeno jest bíti se s Turky. Tito zatím s celou mocí svou se přiblížili, a bitva strhla se 29. srpna po poledni. Byla dosti krátká, trvajíc jen asi půl druhé hodiny. S počátku, když první čety turecké, obořivše se na křesťany, odraženy jsou, nastalo v táboře královském vítězné plesání, a tím ohnivěji hnáno se prchajícími, až valné houfy uherské octly se jen několik kroků od hrubé střelby na ně nastrojené, která nenadále celé spousty jich porážela. Kdo tu nepadl na místě, zajat jest a z rozkazu Solimanova odpraven, i jest tu postínáno zajatých do 2000. V celku zahynulo přes 20.000 vojínů, mezi nimi oba nejvyšší vůdcové arcibiskup Tomory a Jiří Zápolský, z Čechů Štěpán Šlik, Jan z Kolovrat, Krištof z Gutenšteina, Jakub a Jan Vřesovští a mnozí jiní. Král Ludvik, vida bitvu ztracenu, dal se na útěk s několika dvořany svými, ale ve zmatku ztratili se mu všickni až na dva, Slezáka Oldřicha Cetryse a Uhra Štěpána Acila. Utíkajícím bylo přebroditi jakousi dunajskou zátoku čili potok neširoký, ale bahnitý a předešlými hojnými dešti rozvodněný. Král byl unaven a brněním obtížen, kůň jeho raněn. První vrhnuv se do vody Cetrys šťastně dostal se na druhý břeh; po něm následoval král, jehožto kůň když pitím vody zdržeti se chtěl, král uzdou i bičíkem poháněl jej, až maje kůň vyskočiti na druhý břeh převrhl a převrátil se do močálu i s jezdcem svým; za ním vjel Acil, a chtěje králi v nebezpečí pomoci utonul také sám. Poděšený Cetrys netroufal si na tom místě dočkati nepřátel, i utíkal s děsnou novinou dále. Že však ostatní uprchlí nevěděli co s králem se stalo, pochybováno delší čas, zdali ještě živ jest neboli mrtev. Po dvou měsících teprv návodem Cetrysovým vyhledána jest mrtvola králova a pochována slavně v Stoličním Bělehradě. — Takový byl konec posledního samostatného panovníka českého.