Vlastenský slovník historický/Maximilian

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Maximilian
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 494–496. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Maximilián I. Habsburský
Související články ve Wikipedii:
Maxmilián II. Habsburský, Maxmilián III. Habsburský, Maxmilián I.

Maximilian, latinské jmeno mužské. 1) M. I. císař Římský, syn císaře Fridricha III., panovník v Rakousích a v Burgundsku, kteroužto zem byl získal sňatkem s dědičkou její Marií, dcerou Karla Smělého, zachovával dobré přátelství se sousedem svým Vladislavem II. králem Českým a Uherským. Roku 1515 sešli se k němu do Vídně na sjezd králové Vladislav a bratr jeho Sigmund Polský, kdež kromě spolku všech tří mocnářů proti Turkům umluven jest dvojí sňatek, krále Ludvika totiž, syna Vladislavova, s arcikněžnou Marií, vnučkou císařovou, a arciknížete Ferdinanda, mladšího ze vnuků císařových, s Annou, dcerou Vladislavovou. Při tom umluveno, aby po Ludvíkovi, kdyby bez potomků sešel, byla Anna dědičkou trůnu českého i uherského, ač scházelo k tomu svolení stavů obou království. Následkem úmluvy té činil si po žalostném zahynutí Ludvíkově arcikníže Ferdinand, co manžel Annin, právo ku koruně české. Před smrtí svou (1516) ustanovil pak Vladislav císaře M-a a bratra svého Sigmunda krále Polského za poručníky synu svému teprv desetiletému. M. I. zemřel 12. led. 1519. Pro osobní statečnost svou nazýván jest M. posledním rytířem. — 2) M. II., císař Římský, král český a Uherský, syn Ferdinanda I., narozen 1. srp. 1527, korunován 1562 na království české ještě za živobytí otcova, po jehož smrti 1564 nastoupil panování v říši i v ostatních jeho zemích. V otázce náboženské projevoval M. smýšlení mírné, ano maje jeden čas sám při dvoře svém kazatele evangelické upadl v podezření, jakoby přestoupiti chtěl ku protestantství. Čeští bratří hned při počátku panování jeho k němu se obraceli se žádostmi o schváleni své Jednoty, ale císař pro ohledy, které nevyhnutelně míti musil na papeže i příbuzný mocný dvůr španělský, nemohl vyhověti žádosti jejich, avšak nedopustil jim činiti žádných příkoří. Na sněmě r. 1567 pak, když na něm žádali stavové evangeličtí co většina mezi stavy pod obojí o svobodu své víry tím spůsobem, aby se napotom nemusili spravovati kompaktaty, než slovem božím, svolil k tomu císař, tak že kompaktata, dle kterých se uznávaly jen dvě staré víry za oprávněné v zemi, vypuštěna jsou z privilegií zemských. Ale když stavové žádali zadruhé, aby jim císař navrátil osazování konsistoře strany podobojí, odepřel toho, protože by tím staří podobojí byli poddáni většině jinak smýšlejících. Roku 1575 stavové evangeličtí, srovnavše se s českými bratry, předložili císaři společné vyznání víry pod názvem konfese české, se žádostí, aby nad stavy podobojí, kteří se k ní znají, ochrannou ruku držeti a návrh nového zřízení církevního potvrditi ráčil, dle kterého měli stavové obsazovati konsistoř a k obraně její i k ohledu nad ní voliti defensory ze svého prostředka. Císař po delším odkladu pro rozhodný odpor papežův dal stavům tu odpověď, ale jenom ústní, že v dosavadním řádu církevním ničeho nemůže změniti, ale že jim slibuje v náboženství jejich nikdy jim nepřekážeti, ano i to spůsobiti, aby se totéž zachovávalo také od syna i potomních nástupců jeho. Odepřev jim vydati v moc konsistoř povolil nicméně, aby sobě zvolili defensory a pod jich dohledem zavedli nový řád církevní. Na tom stavové přestavše zvolili 15 defensorů, po pěti z každého stavu, jimiž mělo se spravovati duchovenstvo strany evangelické, majíc nad sebou v každém kraji superintendenta defensorům podřízeného. V těchto slibech císařských bylo však pochybno, zdali se vztahují také na bratří, a zdali jenom na vyšší dva stavy čili též na města královská. V obojím ohledu vyslovil se M. brzy po zavření sněmu proti přáním stavů, nařídiv, aby se strany bratří zachovávaly se zákony králů Vladislava i Ferdinanda, městům pak královským rozkázav spravovati se jako dosavad konsistoří a nezměniti nic v starých kostelních řádech strany podobojí. Na témže sněmě přijali stavové k žádosti císařově syna jeho Rudolfa za budoucího krále, a vykonalo se hned také korunování jeho (21. září), při čemž on učinil přípověď stavům, že chce vše zachovati, co jim otec jeho přislíbil. M. II. zemřel brzy na to 12. říj. 1576. — 3) M. arcikníže Rakouský, čtvrtý syn předešlého, narozen 1558, zvolen r. 1585 za velmistra řádu německého, ucházel se po smrti Štěpána Batoryho († 1586) o korunu polskou, vtrhl válečně do Polska, byl však 24. led. 1588 u Byčiny poražen a zajat, a teprv po delším čase na svobodu propuštěn, načež se r. 1598 svých nároků na Polsko odřekl. V letech 1595—99 byl M. místodržitelem v Rakousích a od r. 1599 až do své smrti místodržitelem v Tirolsku. Po vypuknutí rozepře mezi císařem Rudolfem a arciknížetem Matiášem vynasnažoval se M. všemožně o mírné narovnání jeho, ale bez účinku. Když pak Matiáš došel konečně panství, M., odřeknuv se svého práva k nastoupení po něm, ujímal se synovce svého Ferdinanda Štýrského, aby mu zjednal nástupnictví, což se mu také podařilo, po vypuknutí pak povstání českého r. 1618 radil k uchopení se rázných prostředků proti němu, zemřel však brzy po císaři Matiášovi 2. list. 1619. — 4) M. kurfiršt Bavorský, narozen 1573, byl spolu s Ferdinandem II. od jesuitů vychován, nastoupil r. 1597 panování, a postaviv se naproti unii protestantské v čelo katolické ligy pomáhal pak Ferdinandovi II. v jeho válkách, jmenovitě proti odbojným Čechům. Obdržev od něho co náhradu za válečné náklady Hořejší Rakousy v zástavu, vtrhl M. na jaře 1620 s vojskem výborně spořádaným nejprvé do této země, jejíž stavy sobě v poslušnost uvedl, a potom do Čech samých, kde s vojskem císařským pod Buquoiem se spojiv dne 8. list. vojsko České na Bílé Hoře u Prahy na hlavu porazil a tím válku ve prospěch Ferdinanda II. rozhodl, o čemž blíže viz čl. Povstání české. Za to obdržel M. od císaře roku 1623 s důstojenstvím kurfirštským také země Falcké Fridrichovi odňaté na výměnu za zastavené Horní Rakousko, z kterých však v míru Vestfálském podržel jen Horní Falci a hrabství Koubu. Roku 1629 stál M. v čele katolických knížat německých, kteří žádali na císaři propuštění Valdšteina z velitelství, k čemuž on konečně následujícího roku svolil. M. zemřel 1651.