Vlastenský slovník historický/Matiáš

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Matiáš
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 491–493. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Matyáš Korvín
Související články ve Wikipedii:
Matyáš Habsburský

Matiáš, tolik co Matěj. 1) M. Corvinus, mladší ze dvou synů Jana Hunyadiho, narozen 1440, byl r. 1457, když král Ladislav staršího bratra jeho Ladislava pro úkladné zavraždění hraběte Oldřicha Celského dal stíti, též do vazby vzat a s dvorem královským do Prahy odvezen. Po brzké smrti krále Ladislava jest M. r. 1458 od Uhrů zvolen za krále, ne bez znamenité podpory od Jiřího Poděbradského, tehdáž zeměsprávce a brzy potom krále českého, jehož dcera Kunhutu Kateřinu M. dle úmluv před tím učiněných pojal 1460 za manželku. M. počal panování své s rázností neočekávanou, tak že popudil proti sobě živly nevázané mezi šlechtou uherskou, které spikše se proti němu podávali korunu nejprv králi Jiřímu, pak císaři Fridrichovi III., který ji také přijal. Ale prostředkováním krále Českého a papeže Pia II. císař odřekl se koruny Uherské. M. upevnil na to moc svou hlavně vydržováním stálého vojska, nejvíce to žoldnéřů českých, černou rotou nazvaných, k čemuž mu záminkou bylo hrozící nebezpečenství od Turků, s nimiž M. musil sváděti neustálé boje. Roku 1464 zemřela manželka M-ova, krále Jiřího dcera, od kteréž doby začal M. obraceti zraky své k rozepři mezi králem českým a stolicí papežskou, chtěje sám dotříti se na trůn český. Již r. 1465 podával papeži Pavlovi II. sám od sebe pomoci své proti Jiřímu, a r. 1466 vyhledával příčiny k válce s králem Českým, ale válka s Turky mu v jeho zámyslech překážela. Teprv když vypukla válka mezi králem Českým a jednotou katolických jeho poddaných i také s císařem Fridrichem, vystoupil M. co pomocník císařův a papežův s celou váhou vojenské moci své, i vtrhl roku 1468 do Rakous proti vojsku českému, které tom bylo vpadlo, potom do Moravy, roku 1469 i do Čech, kdež jej však Jiří sklíčil u Vilémova. M. vybavil se z tísně té podvodnou smlouvou, které Jiřímu nezdržel, ano mezi jednáním o konečný mír dal se od katolických pánů zvoliti v Olomouci za krále Českého. V dalším běhu války neobstál M. nikde v poli proti vojenské moci české, ale návodem papežovým přidala se k němu také veliká část knížat a stavů slezských, lužických a moravských, zvláště pak nejdůležitější města v zemích těchto, tak že M. osazením jich nabyl pevného postavení, z něhož nemohl snadno býti vytištěn. Válka vedla se dále i po smrti krále Jiřího (1471), když Čechové zvolili Vladislava, syna krále Polského Kazimíra II., za krále. Roku 1472 vtrhl M. opět do Čech až ke Kutné Hoře, zde však byl útok jeho odražen, a papež sprostředkoval r. 1473 příměří mezi oběma stranami, aby se M. mohl bezpečně proti Turkům obrátiti. Poraziv tyto vtrhl M. s porušením smlouvy hned zase do Moravy a do Slezska, ale u Vratislavi zavřeno nové příměří. Roku však 1478 po vítězné válce s císařem přiměl Čechy k míru v Olomouci, kterým král Vladislav II. musil se vzdáti Moravy, Slezska a Lužice, a postoupiti tyto země M-ovi na čas jeho života. Tak roztržena jest koruna česká, a M. nepřestal se psáti králem Českým. V dalších válkách s císařem Fridrichem zmocnil se M. téměř celých Dolejších Rakous i s městem Vídní, kde dosadil uherského místodržícího. Zemí od koruny České odtržených usiloval M. všemi prostředky spojiti trvale s korunou Uherskou, i mínil celé panství své přenésti na jediného pobočného syna svého Jana Corvina. Ale předčasná smrt jeho 7. dub. 1490 ve Vídni překazila vyplnění těchto zámyslů. — M. byl panovník rázný a dovedl za vlády své udržeti na uzdě nezbedné panstvo uherské; také byl veliký milovník věd a umění, a jmenovitě založil pověstnou knihovnu Corvinskou. Ale v mravním ohledu lpí na něm skvrna nevděčnosti a věrolomnosti, jaké se dopustil naproti tchánu a dobrodinci svému králi Jiřímu. — 2) M. císař Římský, král Český a Uherský, syn císaře Maximiliana II. a Marie, dcery císaře Karla V., narozen 24. ún. 1557, odešel r. 1577 proti vůli bratra svého císaře Rudolfa II. do Nizozemska, kdež byl místodržitelem až do r. 1580. Vrátiv se pak do Vídně a smířiv se s bratrem spravoval nejprv Rakousy, pak Tirolsko, od r. 1599 pak nepřetržitě Rakousy a vedl v Uhřích válku proti Turkům. Neschopnost císařova k vládě a podněcování panování žádostivých rádců vzbudili v M-ovi ctižádost, i spůsobil u ostatních arciknížat, že jej naproti choromyslnému Rudolfovi zvolili za hlavu domu svého a udělili mu plnomocenství, jednati jak by za dobré uznal k svému prospěchu. Tu jest M. od stavů rakouských a uherských za vladaře přijat, a když r. 1608 vojsko sebrav s ním do Moravy vtrhl, přidali se k němu i tamější stavové, vedením hlavně Karla z Žerotína. Z Moravy vtrhl M. i do Čech, ale stavové čeští, použivše té nesnáze Rudolfovy k obdržení na něm slibu, že jim udělí svobodu náboženství, postavili se branně proti M-ovi, který byl zatím až na míli cesty od Prahy postoupil. Ale nepřišlo k boji, nýbrž zprostředkován mír v Libni (25. čna), v němž císař postoupil M-ovi země Rakouské, Uhry a Moravu, ponechav sobě toliko Čechy, Slezsko a Lužici, zároveň pak uznal bratra svého za čekance království Českého, načež M. s vojskem svým Čechy opustil. Ale brzy litoval císař povolnosti své jak naproti bratru tak i naproti protestantským stavům českým, kterým byl r. 1609 musil uděliti majestát na svobodu náboženství, i srozuměl se s bratrancem svým Leopoldem biskupem Pasovským, slíbiv mu nástupnictví v Čechách, jestliže mu pošle na pomoc vojsko. Tak se i stalo r. 1611, ale zpozdilé toto podniknutí vyvolalo novou bouři v Čechách, vojsko pasovské jest vypuzeno ze země a M. nanovo přivolán, načež císař přinucen jest docela odevzdati vládu bratru svému i v zemích jemu dosaváde pozůstalých, a M. na království České korunován (1612), Rudolf, kterému nezbylo nic nežli prázdný titul císařský, brzo na to zemřel. Král M., který po bratru svém i císařem se stal, vzal sídlo své ve Vídni. Nebylť on o mnoho schopnější k vladaření, než bratr jeho Rudolf, a protestanti mýlili se v naději své, že za něho dostane se jim většího vlivu na vládu. M. dal se záhy opanovati touž stranou jesuitskou, která vládla před tím císařem Rudolfem, nyní pak novým vystupováním proti svobodě náboženství drážditi se jala protestanty, aby je popudila ke skutkům nezákonným, pro kteréž by mohli trestáni býti ztrátou svobody nedávno nabyté. Poněvadž M. bezdětek byl, vymohl na stavech českých, že r. 1617 za nástupce jeho přijali a korunovali arciknížete Ferdinanda, synovce jeho v Štýrsku vládnoucího, zjevného nepřítele všech nekatolíků, jež byl z vlastních svých zemí vypověděl. Ale již rok na to došlo k násilnému odporu se strany neustále drážděných protestantů a k osudnému vyhození místodržících z oken hradu Pražského, o čemž viz zvláštní článek Povstání české. Mezi tím, co se chýlilo k válce proti českým povstalcům, zemřel M. 20. bř. 1619. — 3) M., znamenitý zvonař Pražský, jehož nejčelnější dílo jest zvon Václav na věži chrámu sv. Víta v Praze z roku 1542. Toutéž dobou žil v Praze 4) tesařský mistr M., který, znaje se též dobře v stavitelství, zúčastnil se platně při stavbě královského hradu, začež byl Ferdinandem I. bohatě obdařen.