Vlastenský slovník historický/Majestát Rudolfův

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Majestat	Majestát Rudolfův	Májový sen

Údaje o textu
Titulek:	Majestát Rudolfův
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 469–472. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Majestát Rudolfa II. na náboženské svobody
Heslo ve Wikipedii: Rudolfův majestát

Majestát Rudolfův na svobodu náboženství. Během XVI. století byl počet luteránů v Čechách tak vzrostl, že činili patrnou většinu v zemi, přiznávajíce se na oko ke straně podobojí, jejížto konsistoří se spravovali, do které také luteránské kněžstvo přístup mělo. Při takovém však stavu musila jim býti kompaktata nepohodlna, která jim toliko za roušku sloužila, kdežto oni skutečně mnohem dále se odchylovali od Římské církve, než vyměřovala kompaktata. I šlať tedy všecka snaha jejich ke zrušení těchto, při čemž nalezli horlivých spojenců v bratřích, jimž stejně záleželo na zrušení kompaktat. Císař Maximilian II., který byl v podezření větší příchylnosti ku protestantismu, nežli náleželo na světskou hlavu Římské církve, nebyl té věci nepřízniv, a tak stalo se, že roku 1567 ne bez odporu starověrných podobojích kompaktata na sněmě jsou zrušena, ze zřízení zemského vypuštěna a z desk zemských vymazána, čímž puštěna jest svoboda každému vyznání a svědomí lidské veškerých je vížících pout zproštěno. Další postup u svobodě náboženské, o nějž se r. 1575 pokusili protestanti žádostí o stvrzení tak zvané konfese české a vydání jim v moc konsistoře pod obojí, nepodařil se, neboť Maximilian žádosti té nevyhověl, slíbiv toliko ústně stavům protestantským, že jim nikterak nebude překážeti v náboženství jejich, a dovoliv jim zvoliti sobě zvláštní defensory, kteří by nad jejich duchovenstvem ruku drželi pod jeho ochranou. Od těch dob požívali sice protestanti faktické svobody náboženství, ale vlastní zákonní ochrany vyznání svého, jakož i řádného církevního zřízení vždy postrádali. Takový stav věcí zdál se vychovancům jesuitským, kteří se v pozdějších letech panování císaře Rudolfa II. k vysokým zemským úřadům dostali, a z nichž byli nejpřednější Zdeněk Albrecht Popel z Lobkovic, Vilém Slavata z Košumberka a Jaroslav Bořita z Martinic, poskytovati vhodnou příležitost k ponenáhlému zavádění protireformace, t. j. k uvedení národu Českého opět v jednotu s církví Římskou. Jejich vlivem stalo se, že r. 1602 vydal císař mandat, jímž o své vůli, beze všeho zeptání se sněmu zrušil uvedenou za Maximiliana svobodu v náboženství, ustanově, aby jako před tím kromě katolického pod jednou a pod obojí žádného jiného vyznání v Čechách trpíno nebylo. Tím zrušená kompaktata opět v platnost uvedl, ku podrobení pak se tomuto proti zřízení zemskému vydanému mandatu poddané své kde mohl i násilím nutil. Od té doby musili nekatolíci čeští mnohá těžká příkoří snášeti, až jim r. 1608 příležitost se naskytla, Rudolfa, vpádem Matiášovým do země v tíseň vehnaného, přislíbením mu válečné pomoci k tomu přivésti, že jim z předložených mu 25 článků žádoucích oprav se týkajících, povolil všecky, až na dva první, týkajících se svobody náboženské. Ty odložil až do nejprv příštího sněmu, s tím však výslovným doložením, že stavové na sněmě tom nebudou povinni jednati o proposicích královských, pokud by články o náboženství nebyly vyřízeny. Stavové se tím spokojili, a sebravše vojenskou hotovost proti Matiášovi zachránili Rudolfa na trůnu českém. V lednu 1609 svolán jest sněm do Prahy, na kterém dle slibu císařova mělo se přede vším jednati o náboženství. Stavové protestantští žádali, aby jim císař stvrdil konfesi českou, udělil jim právo k osazování konsistoře strany pod obojí, a odevzdal jim ke správě také universitu Pražskou. Svrchu zmínění tři katoličtí radové císařští byli proti svolení k těmto žádostem, i přišlo z toho ke dlouhým spisům a odpovědem mezi císařem a stavy, až po dvou měsících vyjádřil se císař, že by jednal proti své přísaze a proti chvalitebným obyčejům, kdyby měl ochranu svou královskou slíbiti jiným vyznáním kromě dvou starodávních náboženství pod jednou a pod obojí. Tím prohlašoval článek o náboženství za vyřízený a žádal, aby stavové přistoupili k jednání o jeho proposicích, což když stavové učiniti nechtěli, sněm rozpustil. Krok ten spůsobil veliké pobouření nejen mezi sněmovníky, nýbrž i mezi veškerým obyvatelstvem Pražským. Stavové protestantští proti zápovědi císařské sešli se ozbrojeni na radnici Novoměstskou v průvodu četné čeledi též zbraní opatřené, k čemuž i shluk obecného lidu byl náramný. Mezi stavy vedl slovo hlavně Václav Budovec, český bratr, který byl sepsal oněch 25 článků, císaři na předešlém sněmě ku potvrzení podaných. Mezi tím liché pověsti, jakoby se strany císařovy strojilo se nějaké násilí proti stavům a městu, mysli lidu, beztoho rozjitřené Rudolfovou nepovolností, tak velice popudily, že chápaje se zbraně sbíral se po tisících na Dobytčí trh, což vidouce stavové na radnici shromáždění, aby zabránili všeliké výtržnosti, jenž by z toho snadno byly povstati mohly, jali se napomínati jej a šikovati v zástupy podle zbraně, by tak v pořádku pokojně očekávali, co se dále díti bude. Císař, uslyšev o tak hlučném sbírání se po Praze ozbrojeného lidu, ulekl se velmi, i vyslal bez odkladu některé nejvyšší úředníky k stavům, kteří je měli uchlácholiti dobrými slovy a slibem císařským, že ihned rozpíše nový sněm, na němž by se dále jednalo o záležitost náboženskou. Tím stavové se spokojili, nový sněm jest rozepsán a sešel se ve čtrnácti dnech. Sluší tu podotknouti, že svolení císařovo k novému sněmu stalo se proti radě strany jesuitské, jmenovitě Zdeňka Popela z Lobkovic, Viléma Slavaty a Jaroslava z Martinic, kteří tím stavy protestantské nemálo proti sobě popudili. Když se nový sněm sešel, opakovala se předešlá hra, jednání s císařem protahovalo se opět bez naděje prospěšného ukončení, až konečně odkazoval celou věc na kurfiršty říše Německé. Tu stavy protestantské přešla trpělivost, a kdežto se již jednalo o samostatnost koruny české, která tím spůsobem měla býti podřízena cizí vrchní moci, tím spíše odhodlali se ku poslednímu prostředku — brannému odporu k hájení svého náboženství čili tak zvané defensí. Zřídivše ze sebe výbor 30 direktorů jali se rozpisovati daně a najímati vojsko, nad nímž ustanovili za vůdce Jindřicha Matiáše hraběte z Thurnu, Linharta z Felsu a Jana mladšího z Bubna. K odporu tomu přidali se také stavové slezští, zavřevše spolek s Čechy na vzájemnou pomoc. Tu musil císař, po marném prostředkování poslů saských, svoliti úplně k žádosti stavů, i podepsal 9. července majestat na svobodu náboženství, jímž konfese česká byla stvrzena, konsistoř i universita stavům protestantským odevzdána, a povoleno, aby k řízení obou, jakož i k dohlížení nad zachováváním svobod těchto ustanovili zvláštní dozorce čili defensory. Když majestat ten podepsati měl dle úřední povinnosti své též nejvyšší kancléř Zdeněk Popel z Lobkovic, odepřel tomu, pravě že mu to svědomí jeho zabraňuje, pročež na jeho místě podepsal se nejvyšší purkrabí Adam ze Šternberka. Na to zvláštní smlouvou mezi oběma náboženskýma stranama, pod jednou totiž a pod obojí, ustanoven byl spůsob, jak se napotom jedna ke druhé měla chovati. Smlouvou tou byl jmenovitě ustanoven poměr vrchností k jich poddaným, kteří by byli jiného náboženství, tak aby též tito úplné svobody víry užívali. Mezi bratřími a ostatní stranou pod obojí stala se nyní dokonalá jednota netoliko ve vyznání víry, nýbrž i v nejvyšším duchovním úřadě, tak totiž, že konsistoř měli odtud společnou, nad níž administrator býval vyznání evangelického a senior z Jednoty bratrské. Naposledy podepsal císař též amnestii, v nížto se zavazoval, že tu nařízenou od stavů podobojích direkci a defensi žádnému v ní účastnému ve zlém zpomínati aniž proto mstíti se nebude. Na tu amnestii podpisovali se též stavové katoličtí, jediné nejvyšší kancléř, Slavata a Martinic podepsati se nechtěli. Tu jest učiněna proti nim protestace od stavů podobojích, ve které ustanoveno, kdyby budoucně kdokoliv proti majestatu se čeho dopustil, aby k těm, kteří se na amnestii podepsati nechtěli, jako k nepřátelům svornosti a pokoje hleděno bylo. Také jsou všickni tři vyloučeni z počtu dvanácti smírných soudců pod jednou, kteří podle narovnání, mezi oběma stranami učiněného, v případu jich neshody spolu s dvanácti osobami pod obojí takovou při rozhodovati měli. — Též Slezané ze svého spolku s Čechy těžili, neboť i jim musil císař vydati podobný majestat a ještě k jiné jejich žádosti svoliti, aby totiž na budoucí časy žádná osoba duchovní více za nejvyššího hejtmana ve Slezsku ustanovována nebyla. Teprv když toto všecko císař vyplnil, upustili stavové protestantští od defense a rozpustili najaté vojsko své, načež přikročeno jest k ostatnímu sněmovnímu jednání.