Vlastenský slovník historický/Lužice

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lužice
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 465–466. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Lužice

Lužice (lat. Lusatia, něm. die Lausitz) jmenovala se nejprvé krajina slovanským kmenem Lužičanů obydlená, která nyní Dolní L-cí se nazývá; v XIV. století přešlo to jmeno i na krajinu slovanskými Milčany obývanou a dříve co župa Milčansko i župa Záhvozd známou, kteráž nazvána Horní L-cí. Obě tyto země, ležící na sever od Čech mezi Saskem, Braniborskem a dolním Slezskem, byly druhdy pod titulem markrabství příslušnými ke koruně České. Původně mělo slovanské obyvatelstvo těch zemí svá vlastní knížata, kteří za válek Němců s příbuznými jim západními Slovany větším dílem drželi s těmito. Tak jmenovitě v letech 627—662 drželi se k velříši Samově, později zároveň s Čechy patřili k říši Velkomoravské (873—907), odkud přišlo k nim učení křesťanské. Ale za Jindřicha Ptáčníka a Oty I. podrobeni jsou od Němců a ztratili během času poslední zbytek samosprávy, načež nastalo násilné jich poněmčování. S počátku střídali se po nějakou dobu v držení země Poláci, Čechové a Němci, ale konečně opanovali tito a země dostala se v moc rozličným sousedním knížatům jejich. Ale císař Jindřich IV. udělil celou L-ci v náhradu knížeti českému Vratislavovi II., svému věrnému spojenci proti odbůjným Sasíkům. Ten jednu část (Zhořelsko) dal v podmanství zeti svému Viprechtovi Grojčskému. Za následujících století bylo panství české v L-ci velmi nestálé, an částky země opět a opět rozličným spůsobem jsou odcizovány, i zase vracely se v držení panovníků českých. V té době zakládána jsou četná města německá, a domácí šlechta se docela poněmčila. Trvale připojil obojí L-ci ku koruně české teprv Karel IV., a země spravována jest od fojtů tam posílaných, z nichž hornolužický sídlil v Budyšíně, dolnolužický v Lubíně. Za jeho panování utvořil se spolek šesti měst (v. Šestiměstí) k společné obraně proti loupeživé šlechtě. Při podělování svých synů určil Karel IV. Janovi Zhořelsko co zvláštní knížectví, po jehož smrti (1396) propůjčil je král Václav IV. markrabí Joštovi. Když pak tento nezanechal po sobě dědiců, spadla jeho část L. zase na korunu. Husitských válek zakusila obojí L. v plné míře, neboť Husité strašně řádili v zemi a četná města i kláštery vypálili. Šlechta i města dílem hledali pomoci u sousedních knížat, dílem sami mezi sebou se nesnadnili, a moc králů Českých v zemi spočívala jenom na slabém základě. Jmenovitě Braniborsko odtrhovalo částky země od koruny a dovedlo je udržeti ve své moci. Za války krále Jiřího s Matiášem Uherským přidala se L. k tomuto, a vrátila se ku koruně České teprv po jeho smrti. V první čtvrti XVI. stol. se ujala reformace také v L-ci. Za to, že ve válce Šmalkaldské L. váhala podporovati Ferdinanda I., těžce pykati musila, jmenovitě Šestiměstí zbaveno jest všech svobod a statků svých, z čehož teprv za Maximiliana II. nějaká část mu jest navrácena. Za povstání českého proti Matiáši a Ferdinandovi II. přidržela se L. odbojných stavů, avšak pokořena jest od spojence císařova kurfiršta Saského Jana Jiřího. Za to mu císař udělil L., s počátku jen v zástavu, ale roku 1635 mírem Pražským v dědičné manství, čímž země trvale jest od koruny České odcizena.