Vlastenský slovník historický/Literatura česká

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Literatura česká
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 439–443. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Česká literatura

Literatura česká rozstupuje se v tytéž doby, jaké jsme naznačili při vývoji jazyka, s nímž stejným krokem postupovala. Nejstarší l. naše jest věrným obrazem dvou živlův, které ve vzdělání národu působily: jedny plody její vyrostly z prastaré, ryze slovanské vzdělanosti domácí, druhé z nově štěpeného stromu vzdělanosti křesťanské, která se tehdy z Italie šířila po veškeré západní Evropě. Máme posud, ač velmi řídké, písemné památky, které mají na sobě ráz čistě národní, rukopisy Zelenohorský a Kralodvorský. Básně tyto, sáhající částečně až do časů pohanských a vynikající jemným citem a jarým jazykem, jsou jediným pozůstatkem bohatého básnictví národního, které, byvši od pradávných dob horlivě pěstováno, během XIII. století svého vrchole dostoupilo a hlasitě o tom svědčí, jak vysoký byl stupeň původní vzdělanosti předků našich. Básně tyto jsou nerýmované, složené veršem volným, a mají velikou podobnost s junáckými zpěvy srbskými, jakými podnes oslavuje národ ten své reky a hrdiny. Národní básnictví české mizelo tou měrou, jakou se v Čechách šířilo vzdělání západní, latinsko-křesťanské, které básnické mysli nových předmětů a vzorů poskytovalo. Vznikající na jeho místě básnictví umělé bylo dvoje, duchovní a světské. Nejstarší písně církevní jsou Hospodine pomiluj ny a Svatý Václave. Nejraději opěvalo duchovní básnictví životy spasitele, Panny Marie, apoštolův a jiných svatých. Z četných takových legend vyniká cenou básnickou legenda o sv. Kateřině. Světské básnictví slavilo veliké činy mužův staro- i novověkých; zde náleží první místo Alexandreidě. Dle vzorů takových opěvovány jsou i děje domácí. Od XIII. století působily v literaturu českou též básně německé. Králové Václav I. a Přemysl Otakar II. přáli velice toulavým pěvcům německým, kteří rádi meškali na štědrém jejich dvoře. Ale toho času bylo básnictví německé již valně kleslo, a působení jeho na básnictví české nebylo hrubě příznivé. Plody jeho tohoto druhu (Tristram, Tandariáš, Ježíšovo mládí a j.) jsou psány velmi rozvláčně, lišíce se od prosy jenom rýmem. V takové formě sepsána jest i tak zvaná kronika Dalimilova, nejstarší to historické dílo jazykem českým psané (po r. 1310), proniknuté duchem vlasteneckým, ale spolu horoucí nenávistí Němců. Ale pomalu nastupovalo básnictví české samostatnější cestu, nespouštějíc se proto směru od západu jemu vykázaného. Hlavně prospívalo básnictví alegorické a satirické; v onom vynikl nad jiné pan Smil Flaška z Pardubic († 1403), k tomuto náležejí plody neznámých básníků Podkoní a žák, Svár vody s vínem a j. Pěstovány též romány, k nim náležejí jmenovitě Letopisové trojanští. Zvláštní ploď fantasie jest Tkadleček, představující boj mezi oklamanou láskou a rozumem, Také básnictví dramatické v tehdejším spůsobu pěstováno velmi pilně, jak o tom svědčí rozličné zlomky her dramatických (Mastičkář a j.) — Literatura prosaická pěstována teprva v pozdější době vydatněji, neboť ke spisování prosaickému užívalo se až do XIV. století ve všech zemích západní Evropy skoro výhradně latiny, pročež i nejstarší kroniky naše psány jsou vesměs latinsky. Nejprvnější sepsání prosaické v jazyku českém jsou překlady částí svatého písma, jichž nejstarší sahá do X. století. Pokračováno pak v díle tomto až do XIV. století, v jehož druhé polovici objevuje se již překlad celého písma svatého. Touž dobou se objevují také české spisy historické, v kterémž oboru přední místo zaujímá Vavřinec z Březové. Ku konci věku toho pěstováno zdárně české právnictví, i máme z doby té důležitá díla, tak zvanou Knihu starého pána z Rožmberka a Ondřeje z Dubé Výklad na právo země České, v nichž potkáváme se již s přísnou určitostí právnické terminologie. Nad jiné však vyniká rytíř Tomáš ze Štítného, v jehož filosofických spisech obdivujeme se znamenité lehkosti a obratnosti u vyjadřování pojmů abstraktních a vůbec nenucenému se pohybování v oboru domyslovém. Viděti z toho, kterak již v této době jazyk český skvěle osvědčil stejnou spůsobilost svou ku pěstován9 jak lepotvárného básnictví tak i přísné vědy. — V druhém věku stála v popředí snah národu Českého otázka církevní, všecka činnost jeho soustředila se ve sporech náboženských, jimž všecky jiné veřejné zájmy více méně byly podřízeny. Tento časový směr zračil se i v literatuře toho věku, kterou hlavně náboženský živel naplňuje, an snahy vědecké, před tím tak skvěle se osvědčovavší, více do pozadí ustupují. V čele spisovatelů duchovních nacházíme samého Husa, původce toho hnutí, který co řečník, co spisovatel polemický a vzdělavatelný, co básník nábožných písní i co dopisovatel přátelům svým vládne jazykem z obecné mluvy vzatým, ale vytříbeným a ušlechtěným, a horlivě i výmluvně bojuje za volnost na poli náboženském i socialním. Po Husovi hned jmenovati sluší Petra Chelčického, muže ducha hlubokého a mysli šlechetné, horlícího na všeliké nepravosti doby své, který zásadami svými stal se předchůdcem Jednoty bratrské. Avšak valnou převahu po celý ten čas měla v literatuře theologické polemika, v kterémž oboru z velikého množství spisovatelů vynikali: Jan z Příbrami, ostrý bojovník proti Táborům, se strany přísně kališnické Jan Rokycana a Václav Koranda, se strany pod jednou Hilarius Litoměřický, v pozdější pak době kanovník Pražský Tomáš Bavorský a jesuité Václav Šturm a Baltazar Hostouňský. Znamenitě květlo řečnictví duchovní, i skvějí se tu nad jiné jmena Hus, Příbram, Rokycana, z pozdějších jesuita Berlička (Scipio) a český bratr Martin Filad. Zámrský. Nejslavnější však dílo celé literatury duchovní jest překlad písma svatého, jejž osm učených bratří na Moravě z původního jazyka hebrejského učinilo tak výtečně, že Biblí Kralická odtud za nedostižný vzor jazyka českého se považovala a podnes považuje. I básnictví sloužilo smýšlení náboženskému, což nad jiné zřetelněji ukazuje jediná větší báseň původní té doby složená, Ctibora Tovačovského z Cimburka Hádání pravdy a lži o kněžské zboží a panování jich. Současné s ní jsou překlady z latiny duchovních románů Solferna a Beliala. V XVI. století se básnictví české málo vzdělávalo, básně psány dle panující obliby tehdejší nejvíce latinou. Česky psaly se tehdy jenom písně duchovní, a sice nejhojněji od bratří českých, jmenovitě překládány neb vzdělávány žalmy ve verších rýmovaných, v kterémžto spůsobu vynikal obzvláště Jiří Strýc. Básník ku konci doby té nejvíce oslavovaný, Šimon Lomnický z Budče, jest toliko veršotepec, jehož četné, nejvíce příležitostné verše nemají hlubšího významu. Nad skladby rýmované vynikají však znamenitě některé básně metrické, skládané po vzorech řeckých a latinských dle zákonů časomíry od Matouše Benešovského a Vavřince Benedikti z Nedožer, též Strýcovo vzdělání žalmů. Básnictví dramatické, nejvíce náboženského obsahu, pěstováno dosti pilně, a divadelní hry provozovány občas jmenovitě od studentů Pražských v jejich kolejích. Zmínku tu zasluhuje Campana Vodňanského vlastenecká hra Břetislav a Judita, která měla 16. srp. 1604 provozována býti od mistrů a profesorů učení Pražského, k čemuž ale jim povolení odepřeno. Bohužel z dramatické hry této jen seznam osob se zachoval. Když v druhé polovici XV. století nový směr humanistický též do Čech přístupu nalezl a jmenovitě obliba v studiu starých klasiků řeckých a římských vždy více se šířila, počato i spisy těchto klasiků překládati na jazyk český a tento dle vzorů těch brousiti. Tak činili jmenovitě Řehoř Hrubý z Jelení, Václav Písecký, Viktorin ze Všehrd, Mikuláš Konáč z Hodišťkova, Abraham z Günterodu. Historická literatura toho věku obmezuje se v XV. století na chatrné kroniky, vedle nichž ještě zasluhuje jmenována býti Všeobecná historie Pavla Žídka, český překlad povrchní a strannické historie české Eneáše Sylvia byl toho času oblíbeným čtením. Naproti tomu jsou důležitými prameny vlastenských dějin listy Aleše Holického ze Šternberka, Kašpara Šlika, Prokopa z Rabšteina, Ctibora Tovačovského z Cimburka, Viléma z Pernšteina, Jošta z Rožmberka a jiných vynikajících mužů té doby. V XVI. století vynikají co domácí dějepisci Bartoš Písař, Sixt z Ottersdorfu, Martin Kuthen, nejpověstnějším ale stal se Václav Hájek z Libočan svou Kronikou českou, která sice plna jest bajek a bludů, ale psána tak lahodným slohem, že se stala knihou opravdu národní. Touž dobou vydána jest záživnější kronika česká církevní se stanoviska kališnického od Bohuslava Bílejovského. Dále psali o dějinách domácích Marek Bydžovský z Florentina, Václav Březan, Polák Bartoloměj Poprocký z Glogol, Jiří Závěta ze Závětic, vzácný pak material historický uložen v pamětech a listech moravského pána Karla z Žerotína. O dějinách cizích vydávány jen překlady. Zmínku ještě zasluhuje Veleslavínův Kalendář historický a jeho Policia historica. Zajímavé cestopisy jsou: Jana z Lobkovic Putování k božímu hrobu, Oldřicha Prefáta z Vlkánova Cesta do Palestiny, Václava Vratislava z Mitrovic Příhody na cestě do Turek, Krištofa Haranta z Polžic Putování, Fridricha z Donína Cestování do Uher, do Němec a do Vlach. V XV. století ještě přeložen jest Marka Pola Million, popsání to východní Asie, Číny, Tibetu, Východní Indie, mnohých ostrovů tamějšího moře a částky východní Afriky. Sigmund z Puchova přeložil v XVI. století Kosmografii Šeb. Münstera, Matěj Hossius podal Vypsání země Ruské vícekrát vydané. Filosofie vzdělávána jest toliko co do morální stránky, o nížto nejznamenitější dílo napsal bratr Matouš Konečný, totiž Knihu o povinnostech křesťanských. Mezi spisy právnickými vynikají: pána moravského Ctibora Tovačovského z Cimburka důležitá kniha O obyčejích, řádích, zvyklostech starodávních a právních markrabství Moravského, nazvána i knihou Tovačovskou; Viktorina Kornela ze Všehrd Knihy devatery o právích a soudech i o deskách země České a Koldínova Práva městská království Českého. Zmínku zde ještě zasluhují tak zvané tituláře, jaké vycházely v XVI. století, obsahující vedle seznamu šlechtických osob právnické formuláře všeho druhu ku potřebě praktické. Z oboru přírodních věd vyskytují se v XV. století české překlady Ranného lékařství Rhazesova a Ranného lékařství Salicettiho; také herbář a pravidla zdravotní i jiné spisy lékařské přeloženy jsou již v té době do češtiny. V XVI. století vzdělali po česku Mathiolův herbář Tadeáš Hájek z Hájku a Adam Huber z Rosenbachu, který též složil několik prostonárodních spisů z oboru lékařství. O lékárnictví psal Adam Zalužanský ze Zalužan, který o dvě století předstihl učení Linnéovo o pohlaví rostlin; Ondřej Zborský přeložil Tomáše Jordána z Klausenburku knihu o vodách hojitelných čili teplicích moravských. — Věk třetí, počínající politickým úpadkem národu Českého, jest spolu dobou úpadku veškeré duševní činnosti jeho, a tím samým i literatury. Nejvýtečnější spisovatelé toho veku žili v první jeho době, měvše kořeny své ještě v době předešlé; byli to: proslulý pedagog Jan Amos Komenský a Pavel Skála ze Zhoře, kteří díla svá psali u vyhnanství. Ze spisů Komenského nejznámější jest Labyrint světa a ráj srdce, alegorie prosou psaná, v které básník ostře mrská všeliké křehkosti lidské. Jest to spolu hlavní dílo básnické celé té doby. V jiném básnickém díle svém, překladu Mravných poučování moudrého Katona, užil Komenský veleobratně prosodie časoměrné. Ostatní plody básnictví českého jsou skoro naskrze pouhé rýmování. Z básní duchovních vyniká tu Kadlinského Vzdoroslavíček, překlad z němčiny, na Slovensku pak Tranovského Cithara a Los Štěpána Pilaříka, v němž tento prostým veršem, ale slohem zajímavým vypravuje co zkusil v zajetí tureckém. Z ostatních spisů Komenského nejznámější jsou: Historie o těžkých protivenstvích církve české (jen částečně jeho práce), Didaktika, Janua linguarum a Orbis pictus, jimiž čelil ku potřebné opravě škol; ze vzdělavatelných pak, psaných pro rozptýlené stádo vystěhovalců: Nedobitelný hrad jmeno Hospodinovo, Přemyšlování o dokonalosti křesťanské, Hlubina bezpečnosti, Výhost světu a Poslední vůle neb kšaft. Pavel Skála ze Zhoře sepsal ohromné dílo o historii církevní, v němž obzvláště důležita jest část, ve které mluví Skála co očitý svědek. Z katolických historiků v popředí stojí hrabě Vilém Slavata, který v stáří svém sepsal velmi obšírné dílo o událostech zběhlých za jeho paměti. Jan Norbert Zatočil z Löwenbruku vydal zevrubný a zajímavý Leto- a dennopis o švédském obležení Prahy. Z ostatních vzdělavatelů domácích dějin vynikl Tomáš Pešina z Čechorodu svým Předchůdcem Moravopisu a Beckovský svou Poselkyní starších příběhů českých, jejíž první část jest však jenom proměněné vydání Hájka. Cestopisy zůstavili pánové čeští Heřman Černín z Chudenic Poselství do Konstantinopole a Ignác ze Šternberka Výjezdy z Bechyně do západních zemí. Do té doby padá začátek novinářství českého, jejž učinil Karel Fr. Rosenmüller svými Pražskými poštovskými novinami, které vycházely 1719—1727 každé úterý a každou sobotu. Byl to první řádné vycházející český časopis. O literatuře theologické, s větší části polemické, slušno pomlčeti, rovněž o četných spisech jesuitských k utvrzení lidu ve víře katolické a udržení ho ve tmách a pověrách. Vědecká činnost v literatuře nejevila se naprosto žádná. — A tak zdálo se ku konci tohoto věku, jakoby národ Český již na dobro do hrobu se uložiti měl; avšak nestalo se tak, duch jeho jen dřímající probudil se k novému životu, a národ nejinak než jakoby z mrtvých vstal vzchopil se k nové duševní činnosti. Toto jeho vzkřísení padá do věku následujícího, který leží již mimo obor tohoto díla.