Vlastenský slovník historický/Leopold

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Leopold
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 425–428. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Leopold I., Lupolt Olomoucký, Leopold II. Babenberský, Leopold III. Babenberský, Leopold IV. Babenberský, Leopold V. Babenberský, Leopold VI. Babenberský, Leopold V. Habsburský, Leopold I. Vilém

Leopold, německé jmeno mužské. 1) Leopold I. císař Německý, král Český a Uherský, druhý syn císaře Ferdinanda III., narozen 9. čna 1640, byl určen k stavu duchovnímu, když však starší bratr jeho Ferdinand IV., korunovaný král Český, r. 1654 zemřel, dal jej otec jeho r. 1656 korunovati, načež L. po jeho smrti (1657) nastoupil panování netoliko v zemích českých, uherských a rakouských, nýbrž i v říši Německé. Nejpamátnější děj za jeho panování jest šťastně vedená válka turecká, ve které po šťastném odražení Turků od obležené Vídně r. 1683 odejmuto jest jim skoro celé jejich panství v zemích koruny Uherské, ku kterémuž šťastnému výsledku zbraní císařských přispěla dobrou třetinou vojska koruna Česká. Od té doby přestali Turci ohrožovati země s Uhrami sousedící, a tyto přestaly se jich báti. Též na ostatní války císařovy, méně šťastně uvedené, musily země české lidem i penězi valně přispívati, ač koruny České nikterak se netýkaly. Za panovníka toho založeno jest v Čechách r. 1664 nové biskupství v Králové Hradci. Roku 1680 vypuklo v Čechách veliké povstání selské následkem nesnesitelných břemen od vrchnosti na poddané uvalovaných, tak že tito k zoufalství puzeni po mnoha tisících se rotili. Vojsko sice snadno je rozptýlilo, načež nejpřednější jich náčelníci jsou zjímáni a zvěšeni. Ale mnozí sedláci utekli do lesů a hor nepřístupných, a proti těm musilo užito býti dobroty, aby se navrátili k statkům svým. Tu nařídil císař některé ulehčeni robot a jiných břemen, na kteréž ale vrchnosti mnoho nedbaly, tak že všecko zůstalo zase při posavadním spůsobu. Zvláštní nehoda, která zem Českou stihla, byly hrozné požáry, spůsobené roku 1689 paliči od krále Francouzského Ludvika XIV. do zemí Leopoldových, s nímž válku vedl, vyslanými. Tím spůsobem vypálena jsou města Trutnov, Broumov, Klatovy, konečně oheň založen i v Praze, nejprvé v Židovském městě, které celé vyhořelo, odtud pak chytilo i Staré a Nové město, tak že v obou dohromady shořelo 407 domů. Za L-a, když již dříve obnoveným zřízením zemským zapovězeno bylo šlechtě stavění pevných hradů, musily konečné k přísnému rozkazu vlády zbořeny býti i všecky ty zbývající hrady, které pro svou pevnost hodily se k brannému odporu. Od té doby nastalo stavění panských zámků v rovinách a uprostřed míst co pouhých příbytků vrchnostenských. L. zemřel 5. kv. 1705. — 2) L., Lipolt, syn knížete Českého Bořivoje II., obdržel r. 1135 od Soběslava I. knížectví Olomoucké, ale již po dvou letech, neví se z jaké příčiny, od něho toho knížectví zbaven a ze země vypovězen jest. Roku 1142 spolčil se s drahými knížaty Moravskými proti Vladislavovi II., a zemřel 1157. — 3) L. II. markrabě Rakouský pozdvihl se s jinými knížaty říšskými proti císaři Jindřichovi IV. v Italii meškajícími, který na to vybídl knížete českého Vratislava, jemuž byl dříve již královskou korunu slíbil, aby naň vojensky táhl a zem jeho sobě přivlastnil. Vratislav sebral veliké vojsko, s kterýmž r. 1082 do Rakous vtrhl a L-a v krvavé bitvě u Mailberka na hlavu porazil, dále však proti němu ničeho nepodnikl. Byla to první válka, kterou měli Čechové s Rakušany. — 4) L. III. markrabě Rakouský, syn před., svatý, poskytl u sebe útočiště knížeti Českému Bořivojovi II., který měl jeho sestru za manželku, když r. 1120 podruhé z Čech byl vypuzen. — 5) L. IV. markrabě Rakouský měl za manželku Marii, dceru knížete českého Soběslava I. — 6) L. V. markrabě Rakouský pomáhal r. 1178 knížeti českému Fridrichovi proti soku jeho Soběslavovi II., jehož vojska na Moravě porazil a rozprášil. Podruhé přispěl mu na pomoc r. 1184, proti nespokojencům českým, kteří byli za nepřítomnosti Fridrichovy povolali na trůn knížete Václava. — 7) L. VI. vévoda Rakouský přítomen byl r. 1221 sjezdu na hoře Stožec (Šach) řečené na hranici mezi Čechy a Rakousy, kde stalo se narovnání mezi králem Českým Přemyslem Otakarem I. a biskupem Pražským Ondřejem o poměr moci duchovní a světské v Čechách. U L-a byla na vychování Anežka, dcera krále Českého, ustanovená za nevěstu Jindřichovi, synu císaře Fridricha II., aby tam přivykla mravu a jazyku německému. Ale L. smluvil se pod rukou s císařem, aby dal synu svému dceru jeho Markétu, načež Anežku otci nazpět poslal. Tento zrádný skutek vedl k válce, vojsko české vtrhlo r. 1225 do Rakous, avšak již roku následujícího uzavřeno příměří. Než předešlé přátelství mezi oběma panovníky neobnovilo se více. — 8) L. arcikníže Rakouský, syn Karla vévody Štýrského a bratr císaře Ferdinanda II., narozen 1586, vstoupil do stavu kněžského a stal se biskupem Pasovským, pak Štraspurským. Ale mysl jeho klonila se více k věcem světským a jmenovitě válečným, pročež ochotně přijal vyzvání císaře Rudolfa II., aby mu přivedl do Čech na pomoc vojsko proti nespokojeným pánům a nenáviděnému bratru Matiášovi. L. tedy vtrhl v lednu r. 1611 s 12.000 muži do Čech, zmocnil se Krumlova, Budějovic, Tábora, Písku, Berouna, a přitrhnuv až ku Praze vedral se na Malou Stranu, ale Starého a Nového města opanovati nemohl. Za to vojáci jeho rozbíhajíce se v okolí plenili a loupili. Stavové sbírali vojsko proti nim, a také král Matiáš poslal pomoc na lidech, načež L., netuše sobě více v Praze, v noci na 11. března odtáhl. Stavovské vojsko pustilo se za nim, a dohonivši ho v rozličných šarvátkách, hlavně pak u Hlubošic, mnoho lidu mu pobilo. Roku 1618 obdržel L. po strýci svém Maximilianovi Tirolsko, r. 1619 bránil Vídeň proti Matiáši Thurnovi, r. 1626 složiv v Římě důstojnost biskupskou pojal v manželství Klaudii Medicejskou, stal se zakladatelem nové Tirolské větve Habsburků, a zemřel 1632. — 9) L. Vilém arcikníže Rakouský, syn císaře Ferdinanda II., narozen 1614 oddal se stavu duchovnímu, stal se arcibiskupem Magdeburským a vedle toho držel ještě mnohé jiné vysoké beneficie, ale mírem Pražským r. 1635 přišel o zmíněné arcibiskupství a o biskupství Halberštatské, však podržel ještě biskupství Štraspurské a Pasovské, a r. 1637 stal se také biskupem Olomouckým. Maje však větší náklonnost k věcem světským oblíbil si povoláni válečné a bojoval v čele cís. vojsk proti Švédům, ale u Breitenfeldu r. 1642 poražen vzdal se velitelství. Teprv r. 1645 opět jal se válčiti a osvobodil Brno od Švédů. Roku 1646 stal se generálním guvernérem v Nizozemsku a držel se obratně proti Francouzům. Roku 1656 vzdal se hodnosti této, vrátil se do Vídně a zemřel r. 1662 v Štraspurku.