Vlastenský slovník historický/Králové Hradec

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Králové dvůr	Králové Hradec	Královec

Údaje o textu
Titulek:	Králové Hradec
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 385–386. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Hradec Králové

Králové Hradec, něm. Königgrätz, starožitné krajské a věnné město ve východních Čechách na stoku Labe s Orlicí, nyní pevnost, jest jedna z nejstarších osad v zemi. Dle Libušina soudu založil tu v dávnověkosti jakýsi Dobroslav hrad Chlumec, který později pod názvem Hradec byl zemským hradem župním a sídlem arcijahenství. Župa Hradecká obsahovala roviny dílem úrodné dílem lesy pokryté po obou stranách Labe od Jaroměře až proti Pardubicům. Roku 1055 dostalo se Hradecko v úděl Jaromírovi, synu Břetislava I., roku 1115 udělil Vladislav I. Hradec se čtyrmi župami bratru svému Soběslavu, ale brzy na to potáhl ty krajiny zase k sobě, dav mu za úděl uprázdněná knížectví Brněnské a Znojemské. V XIII. století usadili se v Hradci dominikani, minorité, rytíři němečtí a dominikanky. V též době stal se Hradec obcí městskou dle práva německého, dílem s měšťany německými, a valně se rozšířil. Po smrti Václava II. dostalo se město jeho vdově Alžbětě Polské, též Rejčkou nazvané. Ta po smrti druhého manžela svého krále Rudolfa I. dostala v držení také města Jaroměř, Vysoké Mýto, Chrudim a Poličku, od kteréhož času teto město věnnými se nazývala. Ve válce s císařem Albrechtem uvedla královna Alžběta do těchto měst švábské a rakouské posádky. Majíc na zdejším hradě po 30 let svůj stálý byt nazývána jest královnou Hradeckou, a město samo K. H. Alžběta velice město zvelebila a novými stavbami okrášlila, jmenovitě vystavěla nynější katedrální chrám sv. Ducha. Král Jan udělil městu znamenité svobody. Roku 1378 zvolila K. H. za sídlo své Alžběta, vdova po císaři Karlovi IV., která tu žila 15 let a r. 1398 zemřela. Též manžel její byl svobody měšťanů podstatně rozmnožil. V průběhu XIV. a na začátku XV. století město několikráte vzalo škodu ohněm. Měšťané Hradečtí záhy přilnuli k reformačnímu hnutí vyšlému od Jana Husa, čehož původem byl kněz Ambrož. Ten po smrti krále Václava, když přišla zpráva o bouři Pražské, postavil se v čelo lidu, který obořil se na kláštery minoritský a dominikanský a je vybil, začež jej královna Žofie z města vypověděla. Na jaře r. 1420 opanoval město král Sigmund, ale brzy na to udeřili na ně překvapením Husité pod Alšem Vřešťovským z Risenburka a dobyli ho, a kněz Ambrož opět se ujal správy duchovní při kostele sv. Ducha. Od těch dob byl K. H. jedním z hlavních ohnisk husitství, a měšťané účastnili se všech tehdejších výprav válečných. Smýšlením svým stáli rozhodně při pokročilé straně Táborů, vláda však nad městem bývala v rukou pánů, kteří byli purkrabími na hradě. Roku 1423 vládl tu Diviš Bořek z Miletínka, ale za jeho nepřítomnosti v Moravě obec srozuměvši se se Žižkou otevřela tomuto brány, vyhnala Divišova bratra Jetřicha a pobořila král. hrad, aby s něho více městu panováno býti nemohlo. Pan Diviš vrátiv se z Moravy poražen jest od Žižky. Po smrti tohoto přidrželi se Hradečtí Sirotkův. Když konečně r. 1436 Sigmund za krále českého přijat jest, odepřel mu K. H. poslušenství, a kněz Ambrož, povolav do města rytíře Zdislava Mnicha, učinil jej hejtmanem i postavil se v zjevný odpor proti králi. Když však brzy na to město těsně sklíčeno jest od pana Diviše Bořka z Miletínka, Ambrož pak přes to vše odpíral všemu vyjednáváni s králem, tu konečně obec v noci na 4. března zbouřila se proti němu, tak že musil spásu hledati v útěku, na kterémž skokem se zdi městské zlámal nohu i ruku a v zajetí upadl. Měšťané sadili sobě nové konšely a poddali se králi pod slušnými výminkami. Za faráře k sv. Duchu se dostal po knězi Ambroži mistr Jan Rokycana, který ten úřad zastával až do svého návratu do Prahy roku 1448. V časech potomních přidrželi se Hradečtí věrně krále Jiřího. Nástupce jeho Vladislav potvrdil jim všecky svobody ano ještě je rozmnožil, též po nějaký čas, když v Praze nepokoje vypukly, v K. H-dci se zdržoval. Roku 1482 Augustin Lucian biskup Sanktuarienský světil tu kněze podobojí. Na sklonku XV. a na začátku XVI. století trpěl K. H. opět požáry, a mimo to r. 1496 velikou povodní. Roku 1547 odepřel K. H. zároveň s jinými městy králi Ferdinandovi I. pomoc proti spolku Šmalkaldskému, začež po vítězství u Mühlberka město přísně jest trestáno: musilo vydati všecky zbraně, zaplatiti 16.000 kop pokuty, odváděti bílý groš z každého sudu piva a každého pytle mlatu, a nad to zbaveno jest svobod svých a odňaty mu všecky pozemské statky. Později jenom něco málo těch statků a z výsad pouze některé cestou milosti jsou mu vráceny. Po bitvě Bělohorské provedena i v K. H-dci násilně protireformace, a r. 1636 usedli tu jesuité a otevřeli školy své. Roku 1639 zmocnili se města Švédové a krutě v něm hospodařili po osm měsíců, až 20. ún. 1640 vojskem císařským vypuzeni jsou. Roku 1664^{[red 1]} založeno jest v K. H-dci biskupství, a první, který na ten stolec biskupský dosedl, byl Matouš Ferdinand Zoubek z Bilenberka. Císař Josef II. učinil z K. H-dce pevnost.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Opravena tisková chyba 1064 na 1664.