Přeskočit na obsah

Vlastenský slovník historický/Kmet

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Kmet
Autor: Jakub Malý
Zdroj: MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 351.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Kmet, původně hospodář, hlava rodiny, později, když jednotlivé rodiny vzrostly v celé osady, hlava obce vesní. Poněvadž pak za starých dob takoví k-ové voláni bývali k poradám knížecím, přenesen jest význam toho slova na rádce knížecího a soudce zemského. A poněvadž za takové byli vybíráni hlavně mužové zkušeností svou vynikající, tedy obyčejně vyššího věku, stalo se, že názvem k. naznačován vůbec muž věku pokročilého, stařec. A poněvadž rodiny bohactvím a proslulostí historickou nad jiné vynikající k tomu zvláště povolány byly, aby o prospěch země pečovaly, stala se během věků hodnost kmetská dědičná v jistých rodech panských. Na Moravě nazýváni jsou zemští k-i páni hospodáři. O k-ech zemských činí zmínku již nejstarší památka písemnictví českého, Libušin soud, dle kterého na sněmy chodili kmeti, leši a vládykové. O počtu k-ů zemských máme určité zprávy teprv ze XIV. století, že jich sedalo na soudu zemském 12, kteří nazýváni v latině consules, jurati, po německu Landschepfen. Ve kterých panských rodech bylo kmetství dědičné, známo nám již není. Důležitý byl úřad k-ů na soudu zemském: jen k-em, nikoli komorníkem, směl býti pohnán k soudu biskup, purkrabí Pražský neb jiný vysoký úředník zemský; k-ové podle určení sudího po paních chodili a hlasy jejich sbírali; nálezu panského nemohl nikdo jiný vynésti než k. Odtud nazýváni k-y též přísežní v městech. Vedle tohoto významu podrželo slovo k. i původní svůj význam co hospodář, sedlák. V prošlém čase však udrželo se slovo k. pouze ve významu starce, a všecky ostatní v zapomenutí vešly.