Vlastenský slovník historický/Jazyk český

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Javory	Jazyk český	Jednota bratří českých

Údaje o textu
Titulek:	Jazyk český
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 262–266. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Čeština

Jazyk český má v soustavě nářečí slovanských postavení své ve větvi severozápadní mezi nářečím polským, slovenským a lužickosrbským, a byl v IX. století již řečí o sobě, od ostatních řečí slovanských rozdílnou, mající tytéž hlavní znaky, kterými podnes liší se od sester svých. Dokud národ Český netvořil jediného srostitého celku, nýbrž na vícero kmenů rozdělen byl, také česká mluva nebyla všude naprosto stejná, nýbrž každý z těch kmenů měl svoje zvláštnosti. Než během času tato různořečí, jichž památky i v plodech starodávního písemnictví stopovati se dají, splynula v jednotvárný celek, v němž záhy obdrželo vrch podřečí onoho kraje, který se byl stal politickým středem země — knížectví Vyšehradského čili Pražského. V postupu času zakusil j. č. velikých proměn co do látky i co do formy, až se naposledy z něho vyvinul ten, jejž nyní v mluvě lidu obecného i v knihách nacházíme. Rozeznávati zde sluší čtyry hlavní doby: a) věk mladosti od časů nejstarších až na Husa; b) věk mužského květu od Husa až do bitvy Bělohorské; c) věk sešlosti a úpadku od bitvy Bělohorské až do úplného vypuzení češtiny ze škol a úřadů za Marie Teresie; d) věk znovuzrození odtud až na naše dni. — Věk první zahrnuje v sobě především dobu předkřesťanskou, z níž zachovaly se nám některé památky, z nichž dobře souditi můžeme na spůsob a ráz jazyka tehdejšího. Bylať čeština v této době ryzá, samorostlá, beze všeho primíšení živlů cizích, určitá, na mluvnické formy bohatá a libozvučná, širších hlásek a, o, u místo užších e a i mnohem hustěji užívala nežli v dobách pozdějších; měla ve všech částech řeči dvojný počet, ve slovesech pak mnohem více forem než nyní; též měla rozličné zvláštnosti syntaktické. O pravopise té doby řeči býti nemůže, jeť vůbec pochybno, zdali pohanští Čechové užívali písma (zmíněné svrchu nejstarší památky jazykové jsou sepsání pozdějšího). Zavedením křesťanského náboženství počíná cizí vliv na j. č. a to hlavně vliv latiny a němčiny, této poslední u zvýšené míře od těch dob, co německé osady povstávaly v Čechách a dvůr i panstvo nacházely obliby ve mravech německých. Hlavní proměny jazyka v této době týkaly se látky: přijímána cizí slova vyznačující věci před tím Čechům neznámé (biskup, kříž, kalich, pancíř, turnaj, jarmark), nová slova podle cizích z českých kořenů tvořená (trojice, svátost, očistec, bezbožný, tvrdošijný), měněny významy některých slov (slovo kněz, jenž prvé znamenalo kníže, přenešeno jest na duchovního), povstala jmena dnů v témdni křesťanského původu a t. d. I na skladbu jazyka působil cizí vliv, hlavně latinský, čehož nejzřejmějším příkladem jsou cizomluvy v otčenáši („odpouštíme našim vinníkům“ místo „svým“, zbav nás „od zlého“ místo „zlého“). Co se týče formy, přecházel jazyk jenom nenáhle od starší podoby k novější. Na počátku doby této zachovala se řeč česká větším dílem v té váze, v které byla za doby předešlé, formy mluvnické jsou téměř tytéž; pomalu však děje se přeměňování širších hlásek a, o v užší e, později též u v i; ke sklonku XIV. století rozkládány jsou někdy prosté hlásky ú a ý v dvojhlásky au a ay a hláska o v uo. Záhy také přecházelo měkké r ve vřískavé ř. Pravopis po celou tu dobu byl neurčitý; nedovedliť hned Čechové, písmo z jiného (latinského) jazyka vzaté přispůsobiti zvukům a výřečnosti jazyka svého, a po všecken ten čas panuje v něm větší menší nejistota. Vzácné památky rázu tehdejší češtiny jakož i spůsobu jejího vzdělávání zachovány nám v některých starých vokabulářích (Mater verborum, Klena Rozkochaného), v nichž nacházíme vedle slov starodávních a přesných četné pokusy o tvoření slov nových, ze kterých mnohá doposavad jsou v užívání (na př. česká jmena planet), jiná pak pro nemotornost svou (kolowět — machina, slovočtena — grammatica, divořečina — dialectica, mluvokrasa — rhetorica) nikdy se neujala. Při všech formálních nedostatcích j. č., co se týče jádra a ústrojí svého, po všecku dobu tuto byl vůbec přesný, měl skladbu jednoduchou, právě slovanskou, periody krátké a nenucené, a mnohé ušlechtilé spůsoby mluvení, jež později zanikly. Ano během doby této dostalo se mu tak bohatého vnitřního vyvinutí, že se spůsobným stal, aby posloužil duchu lidskému v nejrozličnějších oborech jeho tehdejší činnosti, o čemž dostatečně svědčí písemné památky té doby od pozůstatků nejstaršího ušlechtilého básnictví až ku právnickým spisům Ondřeje z Dubé a filosofickým Tómy ze Štítného. — Věk druhý počíná vystoupením Jana Husa co reformatora též na poli jazykovém a konči ztrátou politické samostatnosti národu českého r. 1620. Jakkoliv j. č. dostoupil v poslední době vysokého stupně zdokonalení, týkalo se to jenom látky a skladu jeho; stránka formální byla s veliké části zanedbána, neboť čeština dosavad pěstována byla pouze prakticky a nikoliv theoreticky. Poněvadž pak na sklonku poslední doby j. č. vždy širšího pole nabýval v životě jak veřejném tak i soukromém, musilo konečně dojíti k tomu, že nastala snaha skoumati jeho podstatu a spůsob, a vyzpytovávati pravidla, jakými se řídí, aby to, co dosavad bylo vykonáváno více pudem než s vědomím, poznáno bylo theoreticky a v uvědomění vešlo. Největší nelad panoval v české dobropísemnosti, a byl to Hus, reformator církevní, jenž podnikl i nesnadnou zajisté opravu českého pravopisu. Sestavilť pro jazyk český abecedu jednoduchou na základě písma latinského v ten spůsob, aby každý zvuk byl vyjádřen znamínkem prostým, a poněvadž zásoba písmen latinských k většímu množství zvuků českých nepostačovala, vymyslil sobě znamenání některých písmen nahoře k naznačení zvuků v latině se nenacházejících, a stal se tak vynálezcem známek diakritickými zvaných. Pravopis pak ustanovil jednoduchý, určitý a důsledný, jehož pravidla větším dílem až posud mají platnost. Ten od svého původce ihned do spisů od něho složených a do písma svatého uveden jest, z kterýchžto spisů nejprvé v hojné jich opisy, potom i v knihy tištěné a znenáhla v celou literaturu českou přešel. Však vedle této opravené dobropísemnosti ještě po celé XV. století i déle starší složený pravopis v užívání byl a jenom ponenáhlu z obyčeje vycházel. Co se týče proměn jazyka samého vzhledem formy, upadaly vždy více v zapomenutí prosté minulé časy slovesa (běch — byl jsem, mazach — mazal jsem, nesech — nesl jsem), měnily se některé koncovky (místo muši: musím, místo vizu: vidím, místo mámy: máme), některé hlásky (sien v ten, kak v jak, šč v šť a j.), některé formy skloňovací a t. d., ale dual trval ještě drahný čas, nežli vyšel z obecného užívání. Co do látky jazykové vždy větší měla vliv němčina, načež Hus spravedlivě si stěžoval. Skladba aspoň na začátku věku toho v též míře trvala jako dříve, i jest tu jmenovitě Hus pravým vzorem českého psaní; avšak čím dále tím patrněji stávalo se působení latiny, ze které hojně překládáno, na sklad j-a č-ského, což zvláště koncem XV. století viděti ve spisech Jelenského a Všehrda. V době této přilnuli také uherští Slováci k spisovnímu j-u č-skému, jejž napotom pilně vzdělávali. Vůbec byl j. č. v XV. století velmi vzácný, vážený, a povznešen na řeč diplomatickou provozoval veliký vliv jmenovitě na polštinu. Formální vývoj j-a č-ského dovršen jest během XVI. století. Kdežto dříve, dokud všecky knihy psány býti musily, jevila se v nich značná rozličnost pravopisných i mluvnických forem, ba i hojnost různořečí, dle individuálnosti píšícího: nyní, rozšířením se umění knihtiskařského, ustálil se jazyk spisovný v jistých formách a mezech, kteréž napotom nepřekračoval. Z toho povstal znenáhla jazyk ten, který v podstatě a hlavních formách svých podnes neproměněn se zachoval. V této době také zevšeobecnělo za příkladem jazyků západoevropských vykání. I theoretické vzdělávaní jazyka pokračovalo zdárně, jakož o tom svědči mluvnické práce Beneše Optata, Petra Gzela, Václava Philomatesa, nad jiné pak Jana Blahoslava a Vavřince Benedikti z Nedožer, který sepsal nejúplnější dosud mluvnici českou. Pravopis Husův zdokonalen jest od bratří českých, jichž spůsob psaní pod názvem dobropísemnosti bratrské zůstal pak pravidlem až do vydání mluvnice Dobrovského. Sloh český toho času neustále se tříbil a zdokonaloval, až v tak nazvaném zlatém věku za panování Rudolfa II. dosáhl největší hladkosti a ohebnosti. Tato však domnělá dokonalost češtiny „zlatého věku“ platnost má jenom u srovnání s pozdějším úpadkem jejím, sama o sobě byla pouhým následováním latinských vzorů, jaké tehdáž bylo všeobecnou modou a které dálo se na nenahraditelnou škodu předešlé ryzosti a samorostlosti českého slohu. Také ta vychválená uhlazenost a obratnost nebyla nikoli všeobecná, nýbrž platí jenom o prose prostonárodní, jaká v dějepisu, v právích, v bohoslovných a jiných pro lid obecný určených spisech své místo má; poetický sloh staršímu — ať nic nedíme o nevyrovnané leposti Rukopisu Kralodvorského — daleko se nevyrovná, vědecký pak skoro docela jest zanedbán. — Věk třetí, počínající politickým úpadkem národu Českého, jest spolu dobou úpadku veškeré duševní činnosti jeho. Jmenovitě platnost j-a č-ského v státním a veřejném životě napořád více jest obmezována. Mimo vládu samu přispělo k tomu nemálo vystěhování se vzdělanějších tříd z vlasti, pak všeobecné zpustošení země v 30leté válce, jíž tři čtvrtiny obyvatelstva jsou vyhubeny a všecka lepší vzdělanost téměř vyhlazena; nejvíce ale bezpříkladné ničení knih českých po celou tuto dobu půl druhého století, čímž zmařeny jsou neocenitelné poklady literární. Což divu, že čím dále tím více pravidla mluvnická v zapomenutí přicházela, formy obecné mluvy vždy hojněji do spisů vcházely a český sloh latinismy a germanismy oplýval. S počátku sice někteří spisovatelé, majíce vzdělání své ještě z doby předešlé, psali vždy správně, ano někteří výtečně, jmenovitě vystěhovalci, v jichžto spisech, nejvíce v Němcích vydávaných, jedině třeba hledati v té době lepší a správnější češtinu; také na Slovensku zachoval se j. č. ve spůsobu dosti dobrém, zvláště přičiněním vypovězenců českých a moravských, kteří tam zřídili tiskárny české. Za to v samé vlasti bral j. č. celkem vždy větší zkázu, jmenovitě od konce XVII. století vždy hlouběji klesal, nejvíce ale spisovatelé XVIII. století jazyk špatnými slovy, nepravidelnými a cizími mluvení spůsoby prznili. Té doby zahnízdila se do mluvy české také nešvara v onikání dle spůsobu německého. Jak velice spisovatelé toho času neznalí byli jazyka vůbec a pravidel o tvoření slov zvláště, patrno ze slov nových od nich udělaných. Tak Rosa mluvnici svou, vydanou r. 1672, nemotorně nazval Čechořečnost, a Pešina svůj spis o Moravě Moravopis. Ve věku tom utvořena jsou slova měšťanosta, cestovůdce, příběhopamátný a mnohá jiná ještě horší, jmenovitě od Pohla, jenž r. 1756 vydal Pravopisnost řeči čechské. Ani nářky Stránského a jiných, ani lepší některé mluvnické spisy, obzvláště pak Jiřího Konstance Brus jazyka českého (1667) nemohly zadržeti vždy hlubší pád češtiny. Zavedením za Marie Teresie normálních škol německých a vyloučením za císaře Josefa II. češtiny z úřadů zemských učiněn posléze rozhodný krok k zamýšlenému poněmčení národu Českého, ale právě toto násilí vyvolalo netušený odpor, jenž vedl k znovuzrození a vysokému zvelebení j-a č-ského za věku čtvrtého až na naše dni, který však leží již mimo časový obor našeho spisu.