Vlastenský slovník historický/Humanismus

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Hůlka	Humanismus	Humberk

Údaje o textu
Titulek:	Humanismus
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 204–206. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Humanismus

Humanismus, ve smyslu oblíbeného pěstování staroklasických studií, počal se za příkladem hlavně vlaským šířiti v Čechách teprva v druhé polovici XV. století za krále Jiřího. Roku 1462 počal Řehoř Pražský na universitě Pražské čísti o klasicích latinských, obzvláště o Virgiliovi. Jan z Rabšteina, stráviv několik let v Italii při dvoře papežském, navrátil se domů ozdoben jsa výbornou znalostí studií klasických. K tomu přistoupilo, že v Budíně v Uhřích založena jest učená společnost, Danubiana zvaná, k vzdělávání pěkných umění, která pak, přenesena jsouc skrze Konrada Celtesa do Vídně, nejznamenitější muže z Čech, Rakous a Uher k jednomu účelu spojovala. Avšak teprva za Vladislava II., když katolictví v Čechách větší moci nabylo a spojení s Italií upřímnější bylo, vzešla studiím klasickým doba příznivější. I počali nejedni, nadchnuti jsouce krásami ducha antického, po latinsku básniti, mezi nimiž co hvězda první velikosti se třpytí Bohuslav Hasišteinský z Lobkovic († 1510), který, jak vznešeností rodu tak obzvláštní znalostí pěkných umění vynikaje, v tom ohledu se samými Italy zápasil. Podle něho stojí Jan Šlechta ze Všehrd († 1522), Augustin Olomoucký, biskup Stanislav Thurzo a j. Jiní zase, vidouce kterak jazyk český schopen jest ozdob a lahod slohu klasického, jali se knihy jazykem českým avšak duchem antickým skládati, anebo řecké a latinské na jazyk český převáděti, a položili svými spisy základ k té prose, již u pozdějších spisovatelů českých tak vytříbenou shledáváme. Mezi těmito nejpřednější jsou: Řehoř Hrubý z Jelení († 1511), Václav Hladič Písecký († 1511), Viktorin ze Všehrd († 1520), Jan Češka († asi 1547), Mikuláš Konáč z Hoďišťkova († 1546). Avšak po smrti Řehoře Pražského zaniklo na universitě Pražské studium klasické, sama universita byla jemu nepřízniva. Protož nuceni byli, kdo klasické vzdělanosti nabyti chtěli, na university cizozemské se odebírati. S počátku navštěvovali italské university v Bononii a Padově, později pak chodili do Vitemberka, obzvláště když si tam Filip Melanchton dobrého jmena dobyl. Různice náboženské, na novo vzniklé podnětem od Luthera v Němcích daným, též nebyly příznivy pěstování klasických studií, která tudíž počala klesati. Teprv za Ferdinanda I., když do věcí zemských pořádek uveden a vášně ukroceny byly, nastala studiím klasickým zase doba lepší. Doktor Jan Franc († 1541) učinil nadání při universitě Pražské na vykládání Homera, kteréž lektorství první zastával Matouš Collinus z Chotěřiny. Působením tohoto, pak Jana Šentingara z Hvožďan († 1554), pak Šebestiana Aurichalka z Přeštic († 1555) uvedena jest řečtina i do škol městských. Vedením Collinovým a povzbuzováním i podporou Jana Hodějovského z Hodějova, štědrého to ochránce a mecenáše básníků a učenců, rozmáhalo se básnictví latinské vždy více a více, až pak za Rudolfa II. plného rozkvětu dosáhlo. I mezi měšťanstvem vcházely tyto učené snahy u větší a větší oblíbenost, tak že na konci XVI. století nebylo v Čechách městečka, kde by se nenalezali mužové klasicky vzdělaní. Počítáť se toho věku více než 100 dobrých básníků latinských, z nichž nejvýtečnější stávali se dle tehdejšího obyčeje básníky korunovanými a dosahovali mnohých vyznamenání. Obliba tato v studiích klasických, zároveň s jinými vyššími snahami duševními, zanikla na dobro v hrůzách 30leté války, kterou národ český pohřížen u všeobecnou temnotu na dlouhý čas. — Nedá se upříti, že h. měl blahodárné působení na ušlechtění ducha v národu, nad to i vděčně uznati se musí, že studiemi klasickými jazyk český byl znamenitě vybroušen, a jmenovitě prosa česká v té době, když studia tato nejhorlivěji byla pěstována, na nejvyšším stupni své uhlazenosti a dokonalosti se nalezala; ale naproti tomu měla věc také svou stinnou stránku. Pěstováni tak zvaných jazyků klasických vedlo k zanedbání a nevážení sobě řeči mateřské, která za sprostou jest považována od učenců, nadutých směšnou pýchou pro vzácné umění své, jímž domnívali se býti povýšeni nad ostatní lid. Takového smýšlení nebyl prost ani sám tak ušlechtilý duch, jako byl Bohuslav Hasišteinský, a vřelejší národovci oněch dob často a trpce si na to stěžují. Jestliže pak sloh český působením latiny a řečtiny znamenitě se vytříbil a uhladil, nesmíme zapomenouti, že se tím samým do něho vloudily těž mnohé cizomluvy, obzvláště latinismy, původní povaze jeho se příčící, čímž jeho čistota a ráznost nemálo jest porušena. A považme, kdyby tolik dobrých hlav, co se jich zanášelo skládáním básní latinských, bylo pěstovalo týmže spůsobem jazyk svůj mateřský, kde by se již v XVI. století octlo bylo básnictví české, které vedle květoucího tehdáž básnictví latinského mělo za hlavního representanta tlachavého „rýmovníka“ Lomnického. Přímo pak škodlivé národnímu vývoji bylo převládání klasických studií v tehdejších středních školách, kde vedle nezbytné latiny nebylo místa pro jazyk domácí, a jest to zjevem pro onen čas významným, že právě v době, která potom dlouho slula zlatou dobou české literatury, „dobrý Čech“ pokládán byl tak dobře za vzácnost, jako v časech nejhoršího úpadku národa. Něsmímeť si mysliti, že všickni ti čeští prosaisté druhé polovice XVI. století, jejichž čeština tak dlouho za vzornou byla pokládána, skutečně tak výborně vládli jazykem svým mateřským, jak by se souditi mělo z ozdobného a uhlazeného jich slohu; tato zásluha náleží s veliké části péči knihtiskařů, kteří buď sami co obratní spisovatelé čeští spisy jejich pilně přehlíželi a opravovali, anebo tu práci svěřovali obeznalým v té věci korektorům. Jmenovitě o Veleslavínovi známo jest, že se zanášel takovým přehlížením a korigováním cizích spisů jemu do tisku daných. Jak škodlivý byl obzvláště vliv latiny, která pokládána za výhradní základ i orgán vší vzdělanosti, na vědecké studium jazyka mateřského, vidno z toho, že ti řídcí vlasteneckým duchem naplnění mužové, kteří se jím obírali (mezi nimi sám vysoce vzdělaný Jan Blahoslav), neuměli to činiti jinak nežli na cizáckém základě mluvnice latinské, čož je mnohdy vedlo k důsledkům až právě směšným. A tak i při studiích klasických, i když vliv jejich na rozšíření všeobecné vzdělanosti v Čechách nikterak nepodceňuje, potvrzuje se pravda toho, že každá cizota, které se v národě nějakém přední místo dá, obrátí se konečně jenom na ujmu a škodu národnosti.