Vlastenský slovník historický/Hudba

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Huber	Hudba	Hübner

Údaje o textu
Titulek:	Hudba
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 199–202. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hudba staročeská. V hudbě české rozeznávati sluší živel národní a živel cizí. Co se onoho týče, zaujímají přední místo národní písně, které svou prostoduchostí, něžným citem a čtveračivou veselostí jsou věrným výrazem měkké a lehké národní povahy Čechů a všeobecné obliby došly. Avšak kromě tohoto lehkého druhu měli staří Čechové také zpěvy vážné, jakými dosavad honosí se jiní národové slovanští, jmenovitě Srbové a Malorusové, kterých však jenom slabé stopy se zachovaly. Takové vážné zpěvy přednášeny bývaly za pohanských dob od zvláštních pěvců, z nichž zachovala se nám jmena dvou: Lumíra, jenž „slovy i pěním pohýbal Vyšehrad i vše vlasti“, a Záboje, který „pěl srdce k srdci“. Zpěvy ty provázeny bývaly od pěvců „varytem zvučným“, nástrojem to nejspíše strunovým, a užíváno jich nezřídka ku podpalování v posluchačích vlasteneckého nadšení, jak zřejmě ukazuje příklad Zábojův. Melodie těchto nejstarších pěvců se nám nezachovaly žádné; avšak dobře-li uvážíme všecky okolnosti, nemineme se příliš s pravdou, přijmeme-li, že zpěv jejich byl prostý, podobající se více zpívané řeči, nežli pravému zpěvu. Týmž spůsobem zpívají se srbské hrdinské písně, a zpívají se až potud slova při některých českých národních hrách. Jsou to vesměs nápěvy tónu durového, tón mol zavítal teprv do české písně, když římský zpěv do křesťanských Čech zaveden byl. Nejstarší melodie z dob křesťanských zachovala se nám v tak zvané písni sv. Vojtěcha (Gospodi pomiluj ny), která však je patrný zbytek slovanské liturgie. Celý nápěv jest tak dokonalý, že se k němu nic přičiniti nedá, co by ho ještě dokonalejším učiniti mohlo; při vší prostotě dýše vřelost, při vší pravé zbožnosti své jest líbezný a dojemný, že nám přichází, jakoby v nejvyšším nadchnutí byl povstal. Utěšená píseň tato stala se pravou písní národní, a lid ji zpívával při každé příležitosti, kde se jednalo o důležité zájmy národní. Dle toho příkladu musíme s úctou pohlížeti na zpěv pradávných předků našich, a musíme jim přiřknouti nejvyšší smysl pro hudbu a zpěv. Záhy po uvedení křesťanství dostaly se do Čech velebné hymny a písně římské, kteréž měly veliký vliv na zpěv domácí a dodaly mu nového rázu. Cokoliv nalezáme zádumčivého, strádavého, vážného a přísného ve zpěvu českém, to pochází nejvíce ze zpěvu římského. Takového spůsobu jest píseň Svatý Václave z XIII. století, která liší se od skromnosti a skroušenosti písně svatého Vojtěcha svou rázností, odvážlivostí a takořka vyzývavostí. Po brzkém potlačení liturgie slovanské vyvíjel se totiž český zpěv dále v obdrženém směru, ale vždy s jakousi individuální samostatností a přibíráním živlu domácího, což mu zachovalo vždy ráz původnosti. Pokrok tento patrně značí se v písni Svatý Václave. Ze XIV. století, jmenovitě z času Karla IV., zachovalo se nám mnoho výborných, dílem starších zpěvů a písní pod jmenem Rorate neb radostné adventní zpěvy. V každém tomto rorate střídá se stále píseň s chorálem; píseň je domácí skladby, chorál římský. Forma písně jest již tu úplně vyvinuta, nápěv švižný a uhlazený. Z těchto nápěvů mnohé se zachovaly v užívání až na naše časy. Tiskem vydány byly rorate vícekrát, posledně 1847; kanovník Václav Pešina, strážce metropolitního chrámu sv. Víta, zavedl je v témž chrámě na novo. Že zpěv kostelní dosti záhy pravidelně byl pěstován, toho důkazem jest zpráva nám zachovaná o sboru chorálních zpěváků, jaký založen byl za času Pražského biskupa Jindřicha r. 1195. Byl to první nám známý hudební spolek v Čechách, který nepochybně stal se vzorem později četně zakládaných kůrů literáckých. Nábožensko-reformatorský duch XV. století vtiskl i písni české ráz přísnosti a zádumčivosti, jakým zvláště se vyznamenali Husité a jich následovníci bratří čeští, ale při tom dýší tyto písně takovou horoucností, a zvláště písně bratrské takovou formální dokonalost jeví, že i za hranicemi nalezly obliby, a mnohé tyto nápěvy jsou doposud ozdobou německých zpěvníků protestantských. Jan Hus sám skládal nábožné písně, jmenovitě pochází od něho nápěv písně Stála matka žalostivá. V XVI. století skládány již písně pro více hlasů, a z té doby zachovala se nám jmena skladatelů a hudebníků na slovo vzatých: faraře Jana Trojana Turnovského, jenž vzdělal písně Otče náš milý Pane, Vstali jest této chvíle, Vítej sladký těšiteli a j.; Fayta, učitele a rektora českobrodského, největšího zpěváka a hudebního umělce svého času; Jiřího Kropáče, jehož mše vyšly tiskem ve Vlaských Benátkách 1578; Davida Kölera, jehož žalmy vydány r. 1554 v Lipsku; Jana Simonidesa, rektora hudebního choru v Kutné Hoře, hudebníka výtečného. — Vedle pěstování hudby církevní nezapomínáno také na světskou hudbu. Vimeť, že již v XV. století a tak i později panovníci čeští, a po jich příkladu také bohatí velmožové vydržovali při svých dvorech hudební kapely, k jichžto řízení později obyčejně povolán byl nějaký Vlach anebo domácí umělec ve Vlaších vzdělaný. Pan Oldřich Vavák z Hradce († 1421) měl kapelu jízdeckou, jejíž některé obrovské dřevěné foukací nástroje nacházejí se v archeologické sbírce Českého musea. Při dvoře Rudolfa II. zdržovalo se také více umělců hudebních od něho z ciziny povolaných, i činil se tu zvláště patrný vliv hudby vlaské na českou. Tentýž císař dal 1854 postaviti v chrámě Svatovítském veliké varhany. V XVII. století spatřujeme rovněž čilý život hudební v Čechách. Domácí i cizí umělci a učenci přispívají k jeho rozkvětu. Zřizují se zvláštní spolky hudební, jako 1598 při farním kostele sv. Jindřicha na Novém městě Pražském s účelem blíže neznámým; jiný 1616 též v Praze, pod názvem collegium musicum, jehož členové, kterých nemělo býti více než 12, scházeli se každých 14 dní ke společným cvičením; dle vzoru toho též podobné spolky na venkově, jmenovitě v Bělé. V největším květu pak byly té doby spolky literácké, jimž obce zřizovaly skvostné a nádherné kancionaly, z nichž mnohé zachovaly se podnes. Bohužel, že snažení tomu přítrž učinily zkázonosné události toho století. Bělohorskou bitvou, po níž se mnoho hudebně vzdělaných mužů vystěhovalo z Čech, a válkou třicetiletou byla přeťata hudebnímu životu hlavní žíla. Proslulí mužové té doby jsou: Lukáš Cibulovský, učitel a ředitel hudby, též zakladatel; Ondřej Hamerschmidt, skladatel a na slovo vzatý kontrapunktista; Ondřej Fromm, učitel theoretické a praktické hudby; Jiří Melzl, jenž složil pověstné svého času Vesperas cancrinas a Sacrum canonicum; konečně Václav Karel Holan Rovenský, varhaník a později kapelník u sv. Petra a Pavla na Vyšehradě, jenž vydal veliký zpěvník pod názvem Kapla královská vokální a instrumentální (1693). Rozsáhlá teto kniha jest pro hudební dějepis předůležitá. Jak z kancionalu toho vysvítá, zpívaly se ještě za těchto časů staré klasické, po předcích zděděné melodie, kladly se jim ale již po straně lahodné melodie ducha světského, z nichž snadno poznati lze úpadek vkusu duchovní písně. — O hudebních nástrojích starých Čechů málo jest nám povědomo, mimo varyto Lumírovo připomínají se co nástroje válečné záhy bubny, trouby, kotly, podobně znám byl též roh; prastarý národní nánastroj jsou zajisté dudy. Housle zdají se též býti původu starého. Varhany uvedeny byly do Čech v polovici XIII. století. Později zavedeny byly pazoun, flétna, harfa, loutna, cimbál, lesní roh, klavír a jiné nástroje moderní hudby. — Z virtuosů, jichž naše vlast v každé době měla hojnost, uvedeme zde jenom nejslavnější; jsou to: V XIV. století trubačové Velik a Bernhard (dvorský trubač Karla IV.), zpěváci Hodějovský a Jan Hudec († 1411); z XV. století Matiáš Kozmanda, kantor Chrudimský, který jezdíval k slavnostem při dvoře císařském, Petr, harfenik, Vencálek, loutnista, Vlašimský, varhaník a zpěvák, starší literáckého sboru v Českém Brodě; ze XVII. století Bratkovský, varhaník, hrabě Losi, výtečný hráč na loutnu, Adam Michna z Otradovic, varhaník. — V XVIII. století začalo v Čechách pěstování moderní hudby, zvláště divadelní a komorní, s velikou horlivostí, šlechta vedla veliký náklad na zřizování domácích divadel a hudebních kapel, brala do služby výtečné hudebníky domácí i cizí, a štědře podporovala nadané začátečníky, posílajíc je obyčejně do Italie na učení. Tím šířil se život hudební v dalších kruzích, každý druh skladby, jakož i každý nástroj měl své mistry, kteří prosluli doma i za hranicemi. Každé městečko i každá ves, kde byl kostel, měla v osobě svého učitele varhaníka, nezřídka i obstojného skladatele, a poněvadž se tento mimo literní vyučování také vyučováním v hudbě zabýval, měla také větší neb menší hudební sbor, který jmenovitě kostelní hudbu s dobrým prospěchem pěstoval. Veliký jest počet Čechů, kteří v té době získali slavného jmena co hudebníci. Slušno též připomenouti pamětihodných produkcí hudebních, ukazujících stupeň dokonalosti, jakého umění hudební dosáhlo. Při posvěcení sochy nejsvětější Trojice na Vlaském čili Štěpánském náměstí na Malé Straně v Praze r. 1715 provádělo 200 hudebníků Te Deum laudamus a Loretánskou litanii. Při slavném za svatého vyhlášení Jana Nepomuckého roku 1729 prováděla se hudba od 300 českých hudebníků na dvou kruchtách po 150 na každé. Při procesích, za příležitosti té slavnosti konaných, bylo 56 sborů trubačů a bubeníků. Ale nejpamátnější produkce odbývala se roku 1723 při korunování Karla VI. v Praze, když se provozovala Fuxova zpěvohra Fortezza e Constanza od více nežli tisíce zpěváků a hudebníků.