Vlastenský slovník historický/Hádání

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Had	Hádání	z Háje

Údaje o textu
Titulek:	Hádání
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 149–151. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Hádání 1) předpovídání budoucnosti z rozličných znamení, obyčej pohanský, květl též u starých Slovanů co obřad náboženský. V Arkoně, v Retře i v Štětíně užívali k hádání koně chrámového, vodíce jej přes kopí na zemi položená, a soudíce z toho, zavadí-li kůň o kopí aneb nezavadí, o východku důležitých podniknutí válečných. Staří Rusové také z řehotu koňského hádali. O budoucí úrodě neb neúrodě soudili z množství vína, jež zůstalo v rohu Svantovitově ku konci roku. Ženštiny rujanské hádaly z čárek na ohništi v popeli udělaných, byl-li počet jejich rovný neb nerovný. Nejobecnější spůsob hádání bylo však losování rozštěpenými dřívky, deštičkami neb i plochými kamínky, jichž jedna strana bílá a druhá černá byla (žrěby); hodíce je na zem soudili z toho kterak padly, zdali bílou nebo černou stranou vzhůru, o štěstí neb neštěstí. Stopa pohanského hadactví shledává se v Čechách po všecka století až na naše časy. Dalimil při boji s Vlaslavem uvádí dvě věštkyně, jednu se strany Pražanů, druhou se strany Lučanů. Kníže Břetislav II. ku konci XI. století hleděl hadače v říši své násilně vyhubiti, dosáhl však jen tolik, že se potom hadactví již neprovozovalo veřejně, nýbrž tajně. V XIII. století provozovali toto umění v Čechách Židé a staré baby. Ve XIV. století horlí Štítný na ty, kteří po věštbě stojí; ti prý proti kostelní zapovědi věří příliš. V XV. století jmenují se mezi těmi, jež Husité vyloučili od přijímání svátosti oltářní, hadači (divini), ptakopravci (augures) a j. Potom dále v XVI. století Štelcar Želetavský, farář Mnichovický, horlivě bojoval živým slovem i písmem proti nigromantikům, chiromantikům, planetníkům, hadačům atd., kterým prý čert sám podává instrumentův řemesla svého, skrze něž by hádali a v jeho lži lid svozovali, kterážto jsou rozdílná, jako i na rukou člověka, na řešetě, na vodě, na olově, na vosku, na košili, na facalitu, aby hádali a podle rady jeho lidem lživé věci oznamovali. V polovici XVII. století (1641) vyšel zvláštní dekret místodržitelský: že prý v městech Pražských a zvláště v Starém městě nemálo kouzelnic, hadaček, čarodějnic a jiných jim podobných od dávných časů se zdržuje, protož aby rada městská se vší pilností po nich se vyptávala, a na kom co takového shledá, aby jej neb ji do vězení vzíti a per strictam inguisitionem (skrze tuhé tázání) vyšetřovati dala atd., kteréžto nařízení potom několikráte, ano ještě v XVIII. století se obnovuje. Až dosavad provozují se v Čechách všecky svrchu jmenované spůsoby h., ale více pro zábavu co hry a žert, nežli ze skutečné pověry, zvláště v jisté doby výroční, ku př. na Štědrý den, na Tři krále, v noci před sv. Janem Křtitelem atd. — 2) H., disputace, vědecká hádka mezi dvěma neb více osobami ústně vedená, kterýž obyčej vznikl ve středověku při universitách, kde namnoze taková h. podnes se odbývají k dosažení buď akademického stupně aneb práva k vyučování. Z takovýchto disputací vyvinula se v době reformace oblíbená h. náboženská, která brzo meze universit překročila a též na jiných veřejných místech se odbývala, ovšem s malým prospěchem, neb obyčejně i po disputaci každá strana při svém mínění zůstávala. Též u Čechů v prvních časech husitství h. taková často se dála: tak r. 1410 po spálen9 od arcibiskupa knih Viklefových Hus v Karolíně zastával traktát Viklefův De trinitate, že žádných bludů neobsahuje, a za jeho příkladem i jiní mistři Viklefovy knihy ve veřejných disputacích hájili proti rozsudku arcibiskupovu. A roku 1412 oznámil Hus na 15. čce disputaci v koleji Karlově o bule papežské vypisující odpustky, proti kterýmž, smysl buly zevrubně rozebíraje, horlil. Jeronym Pražský pak dovozoval neslušnost takového vydírání řečí dlouhou a výmluvnou, pro kteréž studenti zalíbení své mu na jevo dali tím, že jej ve mnohem větším počtu nežli samého Husa k domovu provodili. Taková h. opakovala se na potom častěji, a dostavovali se k nim mistři a theologové odporných stran u velikém počtu. Obzvláště hlučné bylo h., odbývané asi 20. čce 1420 veřejně na zpustošené Malé Straně, bezpochyby na samém rynku u přítomnosti četného posluchactva jak katolického tak husitského; jmenovitě s katolické strany přišli Ludvík patriarcha Akvilejský a Šimon z Dubrovníka, biskup Trojirský v Dalmacii, s husitské pak Jan Žižka, Hynek Krušina z Lichtenburka, konšelé a starší vojsk Pražských. Hlavní řečníci se jmenují od strany katolické doktor Petr Pavel de Vergeriis, se strany druhé mistr Jan z Příbrami. Veškeré jednání dálo se vážně a slušně, ale zůstalo bez výsledku. Jiné hlučné h. odbývalo se téhož r. dne 10. pros. od mistrů kališnických a táborských v Praze v domě pana Petra Zmrzlíka ze Svojšína (naproti kostelu sv. Jakuba, kde nyní slove „u Štupartů“), při němž byl přítomen i Žižka, jenž setrval až do konce. Konec jeho byl obyčejný, že nikdo druhého nepřesvědčil; zatím však přece dosaženo toho, že napotom strany zachovaly proti sobě alespoň zevnitřní tvářnost pokoje a snášelivosti. R. 1426 připomíná se hádání Jana Příbrama s Petrem Englišem o vánocích o svátost těla božího a o kusy Viklefovy. Veliké hádání o víru mezi mistry Pražskými a kněžími Táborskými počalo v Praze v Karolíně 29. dubna 1431 a trvalo po několik dní. Tenkráte byl předním odpůrcem Táborův mistr Jan Rokycana, a hádka vedena s velikou důkladností a vážností. Táboři hájili vyznání své s velikou učeností, a dotýkali jmenovitě mnohých neřádův mezi mistry Pražskými dosud neopravených. Vyznání Sirotkův stálo mezi stranami téměř uprostřed, ale ke skutečnému prostředkování nedostávalo se této sektě důkladnějších a důmyslnějších theologův. Celé h. rozešlo se bez prospěchu, jako všecka předešlá. Jiné h. odbýváno mezi Pražany a Tábory r. 1443 na Horách Kutných rovněž bez prospěchu, ano strany potom ještě více proti sobě se rozvášnily. R. 1447 v neděli před sv. Vítem měl v Karolíně mistr Příbram h. o sv. Trojici u přítomnosti četných mistrů a bakalářů. I později ještě v běhu toho století odbývána jsou častá h. náboženská, ale vždy se stejným neprospěchem.