Vlastenský slovník historický/Ferdinand

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Felmer	Ferdinand	Ferus

Údaje o textu
Titulek:	Ferdinand
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 112–122. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Ferdinand I.
Související články ve Wikipedii: Ferdinand II. Štýrský, Ferdinand III. Habsburský, Ferdinand II. Tyrolský

Ferdinand. 1) F. I. císař Římský, král Český a Uherský, syn Filipa I. krále Kastilského a Johany, dcery Ferdinanda Katolického, krále Aragonského, mladší bratr císaře Karla V., narodil se r. 1503 v španělském městě Alcala de Henares a vychován jest v Nizozemsku od Erasma Roterodamského. Po smrti děda jeho císaře Maximiliana († 1519) dostaly se mu v dílčí smlouvě Vormské (1521) rakouské dědičné země, t. j. Rakousy, Štýrsko, Korutany, Krajina a Tiroly; mimo to odevzdal mu bratr Karel, po Maximilianovi císař Římský, řízeni záležitostí německých na čas své nepřítomnosti. Téhož roku pojal F. za manželku Annu, dceru Vladislava krále Českého a Uherského. Po bezdětné smrti bratra jejího Ludvíka, krále Českého a Uherského († 1526 u Moháče), činil F. nároky na obě koruny na základě smluv nedávných mezi králem Vladislavem a císařem Maximilianem. Že však stavové čeští neuznávali platnost těchto smluv, jal se F. potají vyjednávati s přednějšími osobami v zemích českých, nešetře slibů a darů, aby je sobě naklonil, i dosáhl toho, že 24. říj. 1526 zvolen jest v Praze za krále Českého. Výminkám jemu položeným vyhověl v ten spůsob, že stvrdil všecky starodávné svobody stavů, vydal od sebe revers, ve kterém vyznával, že svobodnou volbou dosáhl království českého, a slíbil míti královské sídlo své v Praze, načež jest 24. ún. 1527 slavně na hradě Pražském korunován. V Uhřích však jest F. pouze od jedné částky národu za krále přijat, an drahá strana zvolila Jana Zápolského, který dal se v ochranu Turkům. Z toho nastaly F-ovi těžké války v Uhersku, za kterých i Vídeň r. 1529 jest od Turků obležena, ale šťastně proti nim obhájena, a jichž výsledek byl, že F. musil se rozděliti o panství v Uhřích se svým soupeřem a spokojiti se tím, že mu smlouvou Velkovaraždínskou (1538) po smrti Janově přiřknuto nástupnictví také v jeho části, tak aby napotom panoval sám jediný v Uhřích, pokud nebyly v moci Turků, kteří se za předešlých válek byli zmocnili valné části země. — Čechy byly se za slabé vlády Jagailovců Vladislava a Ludvíka octly v stavu přežalostném. Moc královská byla klesla hluboko, naproti ní pak tím více povznesla se moc šlechty, pánové zemští vládli na svých statcích jako malí mocnářové, utiskujíce dle vůle poddaný lid, který nenacházel nikde ochrany, když moc výkonná byla v rukou nejvyšších úředníků zemských, vybíraných z nejpřednějších rodů panských, kteří za nepřítomnosti krále vládli libovolně, majíce na zřeteli toliko vlastní prospěch a nikoliv obecné dobro. Obzvláště v poslední době byla spupnost panská dostoupila nejvyššího stupně nevázanosti, násilnictví mělo vrch nad právem a veřejná bezpečnost trpěla tím v míře svrchované. Z rozpustilosti šlechty bral si dobrý příklad stav městský, v němž mravní zkáza neméně než u vyšších stavů se zmáhala. Vůbec byl utuchl všechen šlechetnější cit, všechen smysl pro blaho veřejné, všechno bezzištné vlastenectví, a jediným podnětem mysli stala se sobecká zištnost a mrzké prospěchářství. Za vítaný pláštík sloužilo tu smýšlení náboženské. Rozbroje o víru byly se v poslední době živěji obnovily následkem vystoupení Lutherova v Německu, jehož učení čím dále tím více klestilo si cestu také do Čech, kde však potkalo se s tuhým odporem se strany přísných utrakvistů, nechtících se krom kalicha dále uchylovati od církve obecné, v kterémž ohledu byli věrnými spojenci katolíků. Strany tyto srazily se nepřátelsky jmenovitě v Praze, kde luteráni, jejichž hlavou byl Jan Hlavsa z Liboslavě, podlehli utrakvistům, v jichž čele se nalezal Jan Pašek z Vratu, muž neobyčejné ráznosti, ale panování žádostivý. Ten co primator sjednocených nedávno měst Pražských, maje za pomocníka administratora Havla Caheru, dříve horlivého rozšiřovatele, nyní zarytého protivníka luteránství, provozoval vládu právě ukrutnickou nad Pražany pronásledováním všech, kteří se přidrželi nové víry, bohatší vypovídaje z města, kdež musili statky své zůstaviti, jiné bez milosti co kacíře upalovati dávaje. Takovému anarchickému stavu země konec učiniti a pořádek dávno pohřešovaný obnoviti, bylo především úlohou nového krále, kterou on jal se prováděti s obezřelostí a rázností neobyčejnou. Hlavní prostředek k tomu bylo sesílení moci královské, aby král si mohl poslušnost zjednati, a v tom ohledu podařilo se F-ovi na sněmě hned po korunování odbývaném přiměti stavy k tomu, že svolili k zmírnění některých jemu po zvolení jeho položených výminek moc královskou obmezujících, upustili od osobních svých rozbrojů a uznali výhradní právo královo k svolávání sněmů a krajských sjezdů. Potom ujal se F. utiskovaných luteránů Pražských, kázal vypovězence zase přijmouti do města, zrušil jednotu mezi Starým a Novým městem, jimž každému dosadil zvláštní konšely s pominutím Paška, a když za jeho nepřítomnosti v zemi Pašek rozkazům jeho vzdoroval a pomocí Caherovou snažil se pobouřiti obec, vypověděl nejprv Caheru ze všech svých zemí (1529) a pak i Paška na některý čas z Prahy. Tu navrátili se do Prahy měšťané od Paška vyhnaní, a násilnictví nesnášelivé strany konec vzalo. I jinak pečoval král o dobrou správu země, jmenovitě o řádné konání spravedlnosti proti mocným i slabým stejnou měrou, což mělo za následek, že od těch dob přestaly navždy soukromé války mezi šlechtou i všeliké jiné násilnictví, a znova se ustálila veřejná bezpečnost. S tou vzrůstal pomalu i obecný blahobyt, všeliké živnosti se zvelebovaly, obchod květl a hmotný stav země zvelebil se v takové míře, že ani časté berně, jaké se králi povolovaly na jeho války uherské, obyvatelstvo příliš neobtěžovaly, a pořádek v zemi panující nezdál se jimi býti draze zakoupen. — Roku 1531 F. zvolen jest na sněmě říšském v Rejně Kolíně za krále Římského a nástupce bratra svého v císařství. — Mezi tím vzmáhalo se v zemi luteránství napořád, a přívrženci jeho nepřestávali se počítati k straně podobojí jakožto k náboženství zákonem uznanému, ačkoliv se byli již daleko uchýlili od jejího učení, jemuž jen skrovná část zůstala věrna. Majíce tedy většinu mezi podobojími snažili se dáti církvi té takovou organisaci, která by se řídila docela dle zásad luteránských. Tomu král na odpor se postaviv usiloval o to, aby strana podobojí srovnala se u víře a obyčejích s církví katolickou na základě kompaktat, i chtěl tak evangelíky, jak se jinak stoupenci Lutherovi nazývali, z církve utrakvistické vyloučiti. Ti však jakožto většina nepřipustili tomu, a když r. 1537 král svolal do Prahy sněm obou posavad uznaných stran náboženských, aby se spolu shodly o společný pořádek, jsou ze sněmu toho vyloučeni pouze bratří čeští, kteří se též skrývali pod jmenem utrakvistů, ale pro přísnost mravní kázně své stejně nenáviděni byli od evangelíků i katolíků. Sněm tento církevní nevedl k žádnému srozumění, neboť strana podobojí nechtěla se více říditi kompaktaty jakožto zastaralými, ale „slovem božím“, k jednotě se stranou pod jednou podávala se jenom v ten spůsob, aby také do jejích kostelů volný přístup měla, a konečně společného arcibiskupa, o kterého se jednalo, chtěla míti voleného od stavů, jenž většinou evangelíci jsouce byli by zvolili evangelíka. Tak zůstala otázka náboženská i na dále neupravena, a rozepře mezi stranami nabývaly čím dále tím povážlivější povahy. Roku 1543 položila sobě strana podobojí s povolením krále obzvláštní sněm v koleji Karlově, kdež uzavřela zvoliti sobě biskupa z vlastního prostředka, na potvrzení papežské se neohlížejíc. Proti tomu však protestovala menšina starých kompaktatistů i obrátila se ochranu žádajíc ku králi, který netoliko uzavření onomu potvrzení své odepřel, nýbrž i zakázal všelikou proměnu v obřadech kostelních, jakou zaváděti chtěl evangelický administrator Mystopol v luteránském smyslu. Roku 1541 vzala Praha velikou pohromu ohněm, který celé Hradčany, několik málo domů vyjma, se sídlem královským, pak větší díl Malé Strany strávil. Tím ohněm i slavná stavba chrámu sv. Víta velikou škodu utrpěla, čehož však nad jiné bylo želeti, též staré dsky zemské shořely, základ to všeho soukromého i veřejného práva v Čechách. Bylať to škoda nenabytná a leknutí z toho i zármutek po celé zemi, neb tu mnohá města i jiné obce o výsady a svobody své přišly, když jich více dskami dokázati nemohly. Proto, když nové desky se zřizovaly, k uvarování opětného neštěstí takového uzavřeno jest, aby dvoje byly chovány, jedny na hradě Pražském a druhé na Karlšteině, což však nepřišlo k vykonání. Roku 1545 předložil král stavům na sněmě žádost, aby jej vzhledem k dědičnému právu manželky jeho Anny propustili z reversu jim při nastoupení panování daného, a přijali do nových desk revers jiný, v kterém nepravilo se, že jest zvolen, než toliko přijat za krále. Stavové byli již dosti obměkčeni mnohonásobnou zkušeností o ráznosti králově, s jakou záměry své uměl prováděti, že neměli odvahy protiviti se mu v té věci, i učinil mu sněm po vůli, čímž uznána jest dědičnost trůnu českého, tak dlouho v pochybnost braná. An takto v Čechách F-ovi všecko dle přání se dařilo, byl ve válkách uherských nešťasten, i musil r. 1545 v příměří na pět let s Turky uzavřeném zavázati se sultánu ku placení mu roční daně 30.000 dukátů. V Němcích zatím dospěly spory náboženské až k zjevné válce císaře s tak zvaným Šmalkaldským spolkem evangelických knížat, v jehož čele stáli Jan (Hanuš) Fridrich kurfiršt Saský a Filip lantkrabě Hesenský. Král F., chtěje bratru svému na pomoc přispěti, obdržel r. 1546 od sněmu svolení k veřejné hotovosti proti možnému útoku na království, i položil se s lidem takto sebraným a ostatním vojskem ze svých zemí u Kadaně. Dle úmluvy s císařem měl vtrhnouti do země kurfirštovy ve spolku s vévodou Mauricem z mladší větve Saské, který, ač sám protestant, nicméně ze zištnosti prohlásil se byl proti strýci svému Janu Fridrichovi, chtěje po jeho pokoření sám kurfirštské důstojnosti dosáhnouti. Ale stavové evangeličtí odepřeli přestoupiti hranice s hotovostí, která byla sebrána pouze k obraně země, a nad to předstírali staré přátelské smlouvy, jaké mají Čechy s domem Saským a které prý jim nedopouštějí bojovati proti kurfirštovi. Na to jim král odpověděl, že smlouvy ty nyní, an kurfiršt dán jest do říšské klatby, přešly na vévodu Morice, ale přes to všecko jen malá část hotovosti s králem přes hranice táhla; ostatní buď rozešli se anebo zůstali v ležení u Kadaně. Válečné štěstí nesloužilo trvale vojsku královskému i bylo se obávati nepřátelského vpádu do země, pročež král vydal 12. led. 1547 mandát ke všem stavům království, aby se dali nalézti s lidem svým u Litoměřic. Stavové evangeličtí, nemajíce chuti bojovati proti německým spoluvěrcům svým, prohlašovali ten mandát za neplatný, poněvadž vydán byl z pouhé vůle královské bez povolení sněmu, přece však se jich sešel valný počet v Litoměřicích, a tu jest mezi králem a stavy jednáno. Král u veliké potřebě jsa postaven, chtěl-li dosáhnouti nějaké pomoci, povolným prokázati se musil. Nesvolání sněmu krátkostí času omlouvaje odvolal mandát, načež stavové na vůli zůstavili každému, kdo by chtěl jíti na tu vojnu anebo penězi přispěti, aby tak učinil k libosti králi, však povinen aby k tomu nikdo nebyl. A tak vytáhl král podruhé na vojnu s těmi, kteří s ním jíti chtěli. Ti ale ze stavů, kteří doma zůstali, mínili použíti té příležitosti k novému obmezení moci královské, jenž v posledním čase přílišnou jich povolností znamenitě se byla vzmohla i utužila. Nejprv pobouřily se obce Pražské, konšelé musili proti vůli své svolati shromáždění veliké obce bez ohledu na zákazy královské, a měšťané všech tří měst uzavřeli jednotu k hájení svobod zemských. A hned se začali sjížděti v Praze stavové pod obojí, pánové a rytíři, a přihlašovali se též k ní u velikém počtu. Tu spisovány jsou artikule žádostí, které měly předloženy býti králi, a do všech krajů, i do Moravy, do Slezska a do Lužice, posláno provolání vyzývající ku přistupování k jednotě. Kurfiršt Jan Fridrich dal se v dopisování se stavy v Praze shromážděnými a podněcoval je k odporu proti králi. F-ovi odepřena žádaná potrava pro vojsko, a s výhrůžkou žádáno na něm svolání sněmu, který od něho vypsán jest po velikonoci. Mezi tím pak stavové, bojíce se trestu králova pro zpouru svou, počali sami sbírati vojsko, nad nímž nejvyšším vůdcem učinili Kašpara Pfluga z Rabšteina. V tom vojsko císařské s jedné, vojsko pak kurfirštovo s druhé strany do Čech vtrhlo, což nedálo se bez škody země. Vojsko stavovské s kurfirštovským dobré přátelství zachovávalo, užívajíc i stejných znamení s ním; však s císařskými bojem se nesetkalo, nýbrž jen z pozdálečí je pozorovalo, neboť nebylo u jednotníků ani sjednocenosti ani odvahy k rozhodnému činu. To nejlépe ukázalo se o sněmě na to držaném, ku kterému F. byl komisary své vypravil. Tu bylo mnoho důtklivých řečí mluveno proti králi, zvláště od pana Viléma Křineckého z Ronova, a skoro všickni přistoupili k jednotě, též města královská, kromě Plzně, Budějovic a Ústí. Ale jak mile přišla zpráva o vítězství císařově u Mühlberka, v kteréž bitvě i kurfiršt Jan Fridrich i lantkrabě Filip do zajetí se dostali, opanoval sněmovníky veliký strach. Mnozí se rozjeli, a ti co zůstali uzavřeli rozpustiti vojsko své a vypravili ku králi posly s omluvami. Král žádal na stavech, aby zápis jednoty zrušen byl, ale stavové v Praze pozůstalí ve své zaslepenosti netoliko toho neučinili, nýbrž k většímu ještě stvrzení jeho vložili jej do desk. Vojsko jejich zatím, ani rozkazu k tomu nečekajíc, rozprchlo se samo. F. s velikou mocí vojenskou přitáhl do Čech, i obeslal k sobě do Litoměřic všecky, kdož by žádostivi byli milost jeho obdržeti. Přišel jich větší počet, ale hlavní původcové zpoury, jako Kašpar Pflug z Rabšteina, Vilém Křinecký z Ronova a jiní, útěkem ze země se zachránili. Z Litoměřic hnul se král ku Praze, která nebyla na žádný odpor připravena, i osadil beze vší překážky hrad Pražský a Malou Stranu. Obecný lid sice bouřil se proti vojsku královskému, jest však upokojen od purkmistrů a konšelů, a Pražané musili podstoupiti kruté výminky, chtěli-li užiti milosti královské. Musili vydati všecku zbraň i všecky zásoby vojenské, jak obecní tak osob soukromých, postoupiti komoře královské všech statků i stálých důchodů obecních, zavázati se k dani z každého sudu piva, konečně předložiti králi všecka privilegia svá ku přehlédnutí. Podobným spůsobem pokračoval král v soudu nad zpurnými stavy po čtyry neděle, obsílaje druhá města královská a hlavní vinníky z panstva i rytířstva. Města musila králi postupovati statků a důchodů, skládati pokuty a vydávati privilegia svá. Ze šlechty kdo se nedostavili, prohlášeni jsou za zbavené cti, statků a hrdel, jiní pokutováni na statcích neb penězích, někteří trestáni domácí vazbou, ještě jiní musili statky své podati králi v manství; čtyry osoby, dvě stavu rytířského a dvě stavu městského, odsouzeni na smrt mečem, jiní k mrskání a vypovězení ze země. Po skončeném soudu položil král stavům sněm o sv. Bartoloměji, který otevřen jest popravou na Pohořelci čtyr osob na smrt odsouzených, odkudž nazván jest krvavým. Na sněmě tom zrušen jest zápis jednoty a z desk vymazán. Král ohlásil, že stav městský těžkým proviněním svým zasloužil sice zbaven býti třetího hlasu na sněmích, že mu jej však milostivě ponechává, toliko s ustanovením, aby napotom věrná města Plzeň, Budějovice a Ústí mívala první místa hned po městech Pražských. Z privilegií jemu odevzdaných navrátil F. městům jenom taková, která nebyla na překážku moci královské. Mimo to zavedl do zřízení obecního takové novoty, kterými se napotom poslušnosti měst dokonale ujistil. Nad každým městem totiž ustanovil zvláštního královského rychtáře, ve městech Pražských pak ještě nad nimi tak zvané městské hejtmany, bez jichž povolení a přítomnosti nesměla býti odbývána žádná schůzka konšelů ani obce, aniž cokoliv jednáno, co by se jim zdálo čeliti ke škodě neb ujmě koruny. Ze statků a důchodů městům vzatých navrátil jim král později jen tolik, co nevyhnutelně potřebovala k zapravení nejtěžších břemen obecních. Tak potrestáním zpoury stavovské král F. znamenitě rozmnožil důchody komory královské, uvedl města královská v tuhé poslušenství, a ponechav jim místo na sněmích jako dosud zemdlil tím samým moc sněmů, ve kterých nyní nacházel se živel tak velice od krále odvislý. Na tom sněmě také obnoven jest mandát krále Vladislava proti bratřím českým, které si umínil král obzvláště potrestati za to, že při zpouře proti němu osoby k jejich jednotě se přiznávající první slovo byly vedly. Po skončení těch věcí král, poručiv správu země svému druhorozenému synu Ferdinandovi, odebral se k říšskému sněmu do Augšpurku. Na tom sněmě chtěl císař Karel ve srozumění s knížaty německými uvaliti na království České břemena prv nebývalá, k jakým povinováni byli toliko údové říše; ale král F. rázně proti tomu se opřel, dokázav, že království české jest samostatné a neodvislé od říše Německé, nenáležejíc k žádnému z desíti jejích krajů, a odmítl všeliké příspěvky k říši (1548). Ještě z Augšpurku za času toho sněmu vydal F. nařízení do Čech, kterým zřízen jest královský soud nad apelacími na hradě Pražském, aby k němu napotom chodilo odvolání ode všech soudů městských jak z Čech tak i z Moravy a z druhých všech zemí koruny České. Tím zamezeno všeliké odvolávání ven ze země, a nad to dán podnět k potřebnému uvedení jednoty v práva sama, dotud po rozličných městech rozličná, a později také k srovnání práv městských s právy zemskými. Též z Augšpurku ještě vydal král nový, ostřejší nález proti bratřím, jichž sborové jsou následkem toho zavřeni, a oni vypovídáni ze země. Biskup pak jejich Jan Augusta jest zajat a držán v těžkém žaláři plných 16 let. Následujícího roku vymohl F. na sněmě, že prvorozený syn jeho Maximilian přijat jest za budoucího krále právem dědičným. Na témž sněmě pokusil se F. o to, aby přijaty byly jisté artikule, kterými se zavrhovaly všeliké novoty luteránské, ale nedocílil toho. Konsistoř podobojí sice, jejíž administrator Mystopol, jako druhdy Cahera, byl se stal z horlitele pro Lutherovo učení jeho odpůrcem, přiznala se k nim, ale universita i stavové evangeličtí, kteří tvořili většinu na sněmě, zavrhli je rozhodně, a totéž stalo se r. 1550 také na sněmě moravském. Nemoha král docíliti jednoty u víře snažil se alespoň o všemožné sesílení strany pod jednou, aby tím lépe odporovati mohla zmáhajícím se novotám. K tomu konci uvedl do Čech nedávno založený řád jesuitů, jimž roku 1556 odevzdal kolej u sv. Klimenta v Praze blíž mostu, kdež ihned otevřeli učení filosofické a theologické. Roku pak 1561 postaral se také o nové obsazení arcibiskupství Pražského, uprázdněného od půldruha sta let, i zvolil k tomu důstojenství Antonína Brusa z Mohelnice, mistra řádu křižovnického s červenou hvězdou a na ten čas biskupa Vídeňského. — Mezi tím byl F. po bratru svém Karlovi V. nastoupil také v důstojenství císařské, ale za příčinou obnovených válek s Turkem a vyřizování důležitých jednání v říši zdržoval se po delší čas mimo Čechy. Když pak r. 1561 ponejprv jako císař do Prahy vjížděl, vyšli mu měšťané naproti a vítali jej se slávou dávno nevídanou. Roku 1562 dal F. syna svého Maximiliana ještě za živobytí svého korunovati na království České. Na sněmě při té příležitosti držaném odňal F. stavům podobojí právo jmenovati administratora konsistoře, tvrdě, že si je samovolně osobují, i ustanovil sám administratora v osobě Mystopola. Roku 1564 vymohl F. na církevním sboru Tridentském povolení kalicha pro Čechy a jiné země své, což ohlášeno v Praze s velikými slavnostmi, při kterých sám arcibiskup i jesuité podávali večeři Páně pod oboji spůsobou. Ale účinkův od toho očekávaných nedožil se F., neboť zemřel téhož roku ve Vídni dne 25. července. Tělo jeho přivezeno do Prahy a pochováno ve hrobce králů Českých v kostele sv. Víta na hradě Pražském. Na smrtelném loži učinil F. bohaté odkazy ve prospěch chudiny, jmenovitě Pražské, kterážto nadání trvají posavad, nesouce podnes jmeno svého zakladatele. — Volba F-a na království České položila základ k mocnářství Rakouskému, a země pod žezlem jeho spojené nikdy od těch dob nepřestaly míti společného panovníka. F. byl muž vůle pevné, při tom obezřelý a opatrný; co panovník český pak směřoval všemi silami k dvojímu cíli: ku povznešení neobmezené moci královské a přivedení Čech do lůna církve katolické, k čemuž obojímu pracoval bezohledně. První snažení jeho dařilo se mu u vysoké míře, provedení druhého úkolu musil zůstaviti svým nástupcům. Ta však veliká zásluha nedá se mu upříti, že zavedením přísného pořádku v zemi a jmenovitě zjednáním dokonalé bezpečnosti veřejné povznesl vysoko hmotný blahobyt národu. — 2) F. II. císař Římský, král Český a Uherský, syn arciknížete Karla, vévody Štýrského a Korutanského, a Marie, dcery Albrechta vévody Bavorského, vnuk F-a I., narozen 9. čce 1578 v Štýrském Hradci, byl od matky své přísně katolicky vychován a v Ingolštatě od jesuitů vycvičen, na to dlel v Mnichově u Viléma vévody Bavorského až do 18. roku, v kterémžto čase putoval do Loreta a Říma, kdež mu papež Urban VIII. věrné setrvání při víře katolické úsilně na srdce kladl. Po smrti otcově (1590) následoval F. ve Štýrsku, Korutansku, Krajině a Gorici pod poručnictvím císaře Rudolfa; když pak sám se vlády uchopil (1596), odstranil všecky protestantské důstojníky a vojáky, vypudil protestantské kazatele a rozkázal konečně (1599), aby protestanté buď k víře katolické přistoupili anebo země jeho opustili. Tím dosáhl účele svého, že zemi svou zcela pokatoličil. Bezdětný císař Matiáš, chtěje F-a v královstvích Českém a Uherském za nástupce míti, přednesl tuto žádost na sněmě Pražském 3. kv. 1617, na němž však Morava, Slezsko a Lužice zastoupeny nebyly, a dosáhl svolení stavů, ale pod výminkou, aby za živobytí Matiášova žádné vlády nevykonával; na to jest F. v Praze korunován (29. čna), pak i v Moravě, Slezsku a Lužici za krále přijat. Také Uhři uznali jej pod výminkami za krále (1618). Následující na to přísné vystupování Matiášovo proti protestantům českým přičítáno jest vůbec radě F-ově a pokládáno mu za zrušení učiněného slibu. Když pak následkem toho stalo se roku 1618 známé vyhození král. místodržících s okna hradu Pražského a všeobecné pozdvižení Čech, radil F. k násilnému jeho potlačení, a povolal k tomu konci vojsko španělské pod Dampierrem z Furlanska, kdež proti Benátčanům stálo. Po smrti Matiášově (20. bř. 1619) vyslal sice F. mírné poselství do Čech, ale Čechové, vytýkajíce mu přestoupení reversu jim daného, nechtěli bo za krále přijmouti a chystali se k nové volbě. Měla tedy válka další průchod, a hrabě Thurn vtrhl s českým vojskem do Rakous, položil se před Vídeň a střílel do hradu. Toho použili rakouští protestanti, vrazili do pokoje F-ova a chtěli na něm vynutiti, aby podepsal listinu svobodu náboženství jim udělující. Přední z nich, Ondřej Thonradtl z Ebergassinku, chytiv krále za rukáv zvolal: „Podepiš, F-e.“ „Nepodepíši,“ odpověděl tento pevně, a v tom ozvalo se troubení kyrysníků od Dampierra po Dunaji F-ovi na pomoc vyslaných. Uleklí buřiči dali se na útěk. F. od měšťanů podporován uhájil se ve Vídni, a Thurn musil konečně s nepořízenou odtáhnouti. Na to odebral se F. do Frankfurtu, kdežto vzdor protestu stavů českých na císařství zvolen jest (28. srp.). Čechové ale prohlásili F-a za zbavena království a povolali Fridricha kurfiršta Falckého na uprázdněný trůn (26. srp.). Také Uhři se pozdvihli, Bethlen Gabor, kníže Sedmihradský, vtrhl s nimi do Rakous, a s druhé strany přitáhl opět Thurn, tak že F. z Frankfurtu se navrátiv (2. list.) nalezl Vídeň zase v obležení. Brzy však, válečnými běhy přinuceni, ustoupili nepřátelé, F. spojil se na to s Maximilianem vévodou Bavorským, hlavou ligy katolické v Němcích, a s Janem Jiřím kurfirštem Saským, a odevzdal onomu vedení války české. Maximilian dobyl pak v bitvě Bělohorské (8. list. 1620) úplného vítězství a tak Čechy F-ovi znova podrobil. Tu nastal krutý soud nad povstalci, popravy 21. čna 1621, konfiskování statků, vypovězení protestantů a násilné obracování obyvatelstva na víru katolickou (v. Protireformace). F. vlastnoručně rozřezal pověstný majestát Rudolfa II., a vydal r. 1627 Obnovené zřízení zemské, jimž na větším díle zrušeny jsou dosavadní svobody země a zavedena vláda absolutní. Kurfirštovi Falckému, od něho achtovanému, odňal F. jeho země, a Horní Falc udělil Maximilianu Bavorskému, jejž zároveň na kurfiršta povýšil. Tím ale roznítila se vojna v Němcích, pověstná pod jmenem třicetileté a nad jiné v dějinách připomínané záhubnější, neboť protestantská knížata, jejichžto spolku, unie nazvaného, byl Fridrich Falcký hlavou, povstali v jeho prospěch, a později vměšovaly se do toho i cizí mocnosti. Tu jmenoval F. velitelem vojsk svých Albrechta z Valdšteina, jenž v brzce Kristiana IV. krále Dánského, který se byl protestantů ujal, úplně přemohl a k míru Lubeckému (12. kv. 1629) přinutil. Valdšteina musil sice F. na dolehání kurfirštů, jimž hrdost jeho se protivila, propustiti, ale když potom Gustav Adolf král Švédský německým protestantům na pomoc přispěl a vítězně sobě počínal, an stejnou dobou kurfiršt Saský s ním spojený Prahu opanoval, v Horních Rakousích pak povstání hrozilo, viděl se F. nucena, Valdšteina pod snižujícími výminkami opět k neobmezenému velitelství povolati. Valdštein vyhnal Sasy z Čech a odrazil u Norimberka útok krále Švédského, ale ucouvnul po ztracené bitvě u Lützenu (6. listopadu 1632), kde Gustav Adolf padl, do Čech. Následujícího roku porazil v Slezsku Švédy na hlavu a zajal jich 10.000 i s vůdcem jejich hrabětem Thurnem, kterého však zase propustil. To vzbudilo nelibost při dvoře, a když potom Valdštein odepřel přispěti na pomoc Maximilianovi Bavorskému, osobnímu svému nepříteli, a ještě v jiných věcech žádostem císařovým nevyhověl, vzniklo proti němu podezření zrady. O tom Valdštein zvěděv dal se ve vyjednávání s nepřáteli, jest však dříve, nežli mohl rozhodný nějaký krok učiniti, z rozkazu císařského dne 25. února 1634 v Chebu zavražděn. Téhož roku zvítězil císařův syn F. dne 7. září u Nordlink nad Švédy, a 30. května 1635 uzavřen mír s kurfirštem Saským, v němž obě Lužice jemu postoupeny jsou. Na sněmě Řezenském vymohl pak císař, že přijat jest syn jeho F. III. za krále Římského (22. prosince 1636). Brzy na to zemřel F. II. (15. února 1637). Bylť on panovník pevný, v úmyslech nezvratný, jemuž co vychovanci jezuitů, dle jichž návodů se ve všem řídil, vztýčení víry katolické šlo nade všecky jiné ohledy. Největší vliv měl naň jeho zpovědník Lamormain. K duchovenstvu byl F. nad míru štědrý a zakládal četné kláštery. Též na nešťastné a chudé byl laskav, zakládaje nemocnice a jiné dobročinné ústavy. — 3) F. III. císař Římský, král Český a Uherský, syn předešlého, narozen 11. čce v Štýrském Hradci, roku 1625 na království České a roku 1627 na Uherské korunován, stal se po zavražděné Valdšteinově nejvyšším velitelem vojska císařského a zvítězil u Nordlink nad Švédy, které pak z krajin podunajských a porýnských vypudil. Dne 22. pros. 1636 na království Římské zvolen následoval po brzké smrti otcově na trůně císařském. Za panování jeho byla země Česká strašlivě pleněna od Švédů, nejprvé pod Banerem (1639), který přitáhl po dvakráte až ku Praze, pak od Torstensona, který r. 1643 zhoubně prošel Čechy i Moravu, roku pak 1645 na hlavu porazil vojsko císařské u Jankova. Mezi tím F. III. usilovně o to se staral, aby počalo vyjednávání o mír, což se i roku 1645 stalo, ale válka nicméně trvala dále. R. 1646 dal císař syna svého F-da IV. korunovati v Praze na království České (4. srpna). Následujícího roku navštívil Čechy švédský generál Wrangel a zmocnil se Chebu, roku pak 1648 jiný švédský vůdce Königsmark přitáhl až ku Praze a opanoval zradou hrad Pražský a Malou Stranu (26. července). Ale Staré i Nové město ubránili se hrdinsky až do uzavření míru Vestfálského (24. října 1648). Tak skončila se pověstná třicetiletá válka, po jejímž skončení pozůstala v Čechách jen asi čtvrtina předešlého obyvatelstva. Po smrti F-a IV. († 1654) korunován jest v Praze druhý syn císařův Leopold na království České (14. září 1656). Uzavřev ještě s Polskem, Dánskem i Braniborskem spolek proti Švédům, zemřel F. ve Vídni 2. dubna 1657. F. III. byl panovník mírný, pevný i spravedlivý; ačkoliv od jesuitů vychován, nepřipustil jim vlivu na panování; v náboženství byl snášelivý, jazyk český miloval a častěji než otec přebýval v Praze. Připomíná se o něm, že v kostele sv. Víta, kdykoli přítomen byl a zpívala se píseň staročeská k sv. Václavu, on zpíval spolu tak hlasitě, že bylo rozeznati hlas jeho od jiných. Obnovené zřízení zemské, které nepřipouštělo na sněmě jiného jednání leč o proposicích královských, změnil roku 1640 přídavkem deklaratoria v ten spůsob, že dopouštělo se stavům jednati na sněmích i mimo proposice královské o potřeby zemské, čímž vráceno jim důležité právo iniciativy parlamentární. — 4) F. arcikníže Rakouský, hrabě Tirolský, syn cís. F-a I. a Anny Jagailovny, královské princezny české a Uherské, narozen v Linci 14. června 1529, obdržel výborné vychování a skvěl se vzácnými přednostmi tělesními i duševními. Roku 1547 jmenoval jej otec jeho vladařem v Čechách, kdež vlídností svou všecka srdce sobě naklonil. Téhož roku zasnoubil se F. potají s krásnou Filipinou Welserovou, dcerou Augšpurského peněžníka, která obyčejně sídlila na Křivoklátě, kdež dobrotivost povahy své jevila jmenovitě vřelou přímluvou za vězně bratrské (Jana Augustu a Bílka) na témž hradě uvězněné. Aby smířil otce svého, pro sňatek ten na něj velmi rozhněvaného, musil se F. roku 1559 písemně zavázati, že jej chce zatajiti, začež císař děti z něho pošlé za manželské uznal, a v případu, že by ostatní potomstvo z rodu Habsburského vymřelo, nástupnictví v dědičných zemích Rakouských jim přiřkl. Slib svůj, tajiti ten sňatek, držel F. tak svědomitě, že děti z manželství toho pošlé choval co nalezence. Po smrti otcově († 1567) nastoupil F. vládu v Tirolsku a v tak zvaných předních zemích Rakouských, a Filipina sídlila mu na blízku na hradě Ambrasském. Roku 1576 vymohl F. na papeži, že slib zatajení sňatku otci učiněný rozvázal, načež F. Filipinu veřejně za svou řádnou manželku prohlásil, která však již 13. dubna 1580 zemřela. F. zemřel v Inšpruku 24. ledna 1595. Byl moudrý panovník, a mezi jiným založil pověstné sbírky Ambrasské.