Vlastenský slovník historický/Eneáš

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Emma	Eneáš	Engel

Údaje o textu
Titulek:	Eneáš
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 106–108. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pius II.

Eneáš, Aeneas 1) E. Sylvius, jeden z nejpamátnějších mužů XV. století, pocházel z italského rodu Piccolomini a narodil se 18. říj. 1405 v Sieně. Věnovav se duchovnímu stavu brzy vynikal vzácnými dary ducha svého a byl přítomen sboru Basilejskému, který jej zvolil za referendara, notáře i hlavního prokuratora, a povýšen na proboštství S. Lorenzo v Milaně. Ve dlouhých sporech mezi konciliem a papežem Eugeniem IV., E. S. stál mezi nejdůmyslnějšími hajiteli sboru, od něhož užíván jest k důležitým poselstvím. Roku 1439 nově zvolený papež Felix učinil jej svým sekretářem. Roku 1442 vstoupil E. S. do služby císaře Fridricha  III. co sekretář jeho. V tom postavení účasten byv všech nejdůležitějších jednání státních přestoupil brzy na stranu Eugenia IV., a pomáhal mu platně k uvedení jemu v poslušenství zemí německých. Po smrti Eugeniově r. 1447, byv od císaře v poselství v Římě, stal se tam spolu s panem Prokopem z Rabšteina strážcem onoho konklave, v němž jeho přítel Tomáš de Sarrazano volen byl na papežství co Mikuláš V. Od toho povýšen jest na biskupství Terstské, kteréž r. 1451 změnil za Sienské. Téhož roku přišel co vyslanec císařův do Čech, kdež přítomen byl sněmu v Benešově, ale nehrubě tem pořídil. Seznámilť se tu s předními té doby muži českými, jmenovitě s Jiřím Poděbradským, s kterýmž měl dlouhou rozmluvu, a poznal také staré Tábory, u nichž nocoval; do Prahy však pro mor tam panující nepřišel. Když r. 1452 Fridrich III. na korunování do Říma jel, E. S. jej provázeje stal se předním prostředníkem mezi papežem a císařem. Potom když král Ladislav Pohrobek z moci Fridrichovy násilím vybaven byl, E. S. na sněmě o sv. Martině ve Vídni jmenem císařovým podruhé činiti měl se stavy českými. Roku 1456 jmenoval jej papež Kalixt kardinálem, ale o dvě léta později, 19. srp. 1458, sám E. S. zvolen jest za papeže pod jmenem Pius II. Jako papež usiloval zničiti vše, co byl prvé proti papežství mluvil, psal a jednal; odvolal r. 1463 zvláštní bulou (bulla rectractionum) náhledy a zásady své na sněmě Basilejském pronešené, odsoudil své dřívější spisy co poblouzení mladická do indexu (1459), a vyzýval, aby se papeži Piu II. věřilo více nežli E-i S-iovi. Aby utvrdil moc papežskou, hrozil exkomunikací všem, kdožby od papeže k sněmu obecnému se odvolávali; vymáhal na králi Francouzském Ludvíkovi XI. zrušení pragmatické sankce, v níž zásady Basilejské vysloveny byly, však pro odpor parlamentu marně; učinil smlouvu s králem Neapolským, v kteréž tento vasalem papežským býti se vyznal, a měl-liby bez dědice pokrevného zemříti, království své papeži odkázal; konečně jal se kázati křiž proti Turkům, ba sám se strojil vstoupiti na loď a státi v čele bojovníkům křesťanským, za kterýchžto příprav zemřel v Ankoně 15. srp. 1464. O jeho dalším zachování se k Čechům viz čl. Jiří Poděbradský. — E. S. byl jedním z nejplodnějších a nejznamenitějších spisovatelů věku svého. Maje dokonalou známost všech státních i církevních poměrů a všech čelnějších osob té doby složil paměti jejich v hojných dílech svých, o nichž jen litovati jest, že nikdy ještě úplně tiskem vydána nebyla. Nejvíce váží se jeho Cosmographia, Historia Bohemica, De concilio Basileensi, De viris illustribus, Historia Friederici III., Epitome decadum Blondi, zvláště pak hojná jeho psaní, jichžto sbírka po rozšíření knihtiskařství často vydávána byla. Čechům E. S. zvláště důležitým se stal svou historií českou, kterouž sepsal krátce před svým povýšením na papežství. Byl to hlavní pramen, z něhož nejen cizozemci, ale i Čechové sami dlouho známost dějin husitských čerpati obyčej měli, pročež stranické mínění spisovatele o husitství tak velikého rozšířeni nalezlo. Materiál k dílu tomu obdržel E. S. od dvou Čechů, M. Jana Papouška ze Soběslavi, probošta Litoměřického, a Jana Touška z Pacova, písaře Pražského. Tištěno bylo nejprvé v Římě r. 1475, a potom vícekrát na rozličných místech; do češtiny přeloženo třikráte, též od Daniele Adama z Veleslavína, kterýž překlad vyšel tiskem r. 1585 v Praze, pak tamtéž r. 1817 od Krameriusových dědiců. — 2) Jan E., vlastně Cibulka (Coepolla) bratr český, studoval v letech 1565—68 ve Vitemberce, později byl jáhnem a knězem v Slavkově na Moravě, r. 1578 na synodě Holešovské vzat do rady a učiněn starším jednoty se sídlem v Ivančicích. Po smrti bratra Štěpána vloženo naň spisování pamětí bratrských. V překládání a vydání bible Kralické měl E. vynikající účastenství, ano byl hlavním správcem veledůležitého toho díla. R. 1580 stal se prvním starším a r. 1592 předsedal synodě Žeravické. E. zemřel 5. ún. 1594 v Ivančicích náhlou smrti.