Vlastenský slovník historický/Eliška

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Eligius	Eliška	Emanuel

Údaje o textu
Titulek:	Eliška
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 103–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Eliška Přemyslovna

Eliška, skrácená forma jmena Alžběta. 1) E., Richsa, Rejska, v. Alžběta. — 2) E., poslední Přemyslovna, dcera krále Českého Václava II., manželka Jana Lucemburského a matka otce vlasti Karla, narodila se 20. led. 1292. Po násilné smrti Václava III., když stavové čeští shromáždili se na sněm do Prahy, aby volili nového krále, předstoupili před ně kněžny E. a Markéta, pozůstalé dcery po Václavu II. a sestry Václava III. (nejstarší, Anna, vdána byla za Jindřicha Korutanského), a prosily na kolenou svých, aby z dědictví otcovského vyloučeny nebyly. Největší právo byl by měl Korutanský, na ten čas správce království, od Václava III. při jeho odchodu ustanovený, jenž měl přízeň u Čechů, a kdyby byl býval povahy ráznější, snadno mohl postavení svého užiti k svému prospěchu. Ale on se dal předejíti císařem, který jak hrozbami tak velikými sliby dolehal na pány zemské, aby je naklonil k své straně. A skutečně většina jich, dílem ohrožena bezohledným jeho vystupováním, dílem nadějí se kojíc, že Rakousy jako za Otakara II. opět s Čechami spojeny budou, někteří snad i dary získáni, nedbajíc na prosby kněžen volila v říjnu 1206 na sněmě Pražském po vůli císařově syna jeho Rudolfa Rakouského za krále. Po brzké smrti tohoto zvítězila sice strana česká mezi panstvem, že i pominutím bratra jeho Fridricha, jejž císař mocí Čechům vnutiti chtěl za panovníka, volili za krále Jindřicha Korutanského, ale tento naděje v něj kladené šeredně oklamal. Nebyloť panovníka bídnějšího nad něj, a Čechové, seznavše brzy úplnou jeho neschopnost k vládě, dospěli ku přesvědčení, že delší panování jeho bylo by zkázou země. Tu všechněch zraky obracely se na kněžnu E-ku, která zpanilostí a vlídností všech srdce sobě byla naklonila a často hořké slzy prolévala nad záhubou vlasti. Té vybrati chtěli manžela, k čemuž nejvhodnější zdál se jim býti mladý Jan, syn nově zvoleného císaře Jindřicha VII., i počali někteří přední pánové tajně s tímto vyjednávati. O tom král Jindřich zvěděv zbaviti se chtěl E-ky, která dosavad při jeho dvoře žijíc čas svůj nejvíce uprostřed svých panen při řemeslných pracích ženských trávila, i vnucoval jí za manžela jakéhosi pána z Bergova. Toho když rozhodně zamítla, zakoušeti musila E. od svaka svého všelikého příkoří, ba jednoho času roztrousila se pověst, že jí dáno jedu, který však silné přirozenosti kněžnině nic neuškodil. Konečně i jako u vězení držána jest v jednom domě na Starém městě Pražském, ano hrozilo prý jí nebezpečenství ještě větší; než ona, výstrahu majíc, pomocí některých pánů, jmenovitě Jana probošta Vyšehradského (Václava II. postranního syna), za starou ženu převlečena z Prahy ušla a od Jana z Vartemberka do Nimburka odvedena jest, kde měšťané se zápalem ji přijavše v ochranu svou ji vzali (1310). Brzy potom sjeli se pánové zemští na sněm do Prahy, které se mezi tím byli zmocnili, a též E. tam opět přijela. Tu vypravili slavné poselství k císaři, žádajíce jménem vší země syna jeho Jana za krále a E-šce za manžela. Ku kteréžto žádosti když císař svolil, ještě téhož roku dovezena jest E. do Špýra, kdež slaven jest sňatek její s Janem teprv patnáctiletým, a tomuto od otce uděleno v leno království České, který také po přemožení Jindřicha Korutanského na trůn dosedl (ku konci r. 1310). S počátku vedli správu zemskou nejvíce němečtí radové, Janovi od otce jeho přidaní, ale později zdvihlo panstvo české stížnost proti vládě cizinců a vymohlo r. 1315 na mladém králi odbytí jich ze země. Na jich místo jmenován z prostředka panstva za vladaře zemského mocný Jindřich z Lipé, který provozoval v míře bezohledné poručenství nad králem v dorozumění s Alžbětou, vdovou po králích Václavovi II. a Rudolfovi I., od které E. již v dřívějších časech musila snášeti mnohé úkory. V postavení tom dovedl se Jindřich z Lipé udržeti proti všemu odporu královu, používaje ho k obohacení sebe i přátel svých na ujmu země. V takovém jeho počínání byla mu v cestě E., které nade všecko šel prospěch národu, i hleděl tedy rozdmychati různici mezi ní a královským manželem jejím, jejž brzy na svou stranu dostal hověním jeho marnotratnosti. Královnu, která jej vedla k moudřejšímu jednání, on a přátelé jeho zošklivovali mu všelikými pomluvami. Namluvili králi, že jej E. míní zbaviti panství a uvázati se v ně sama ve jmenu prvorozence svého Václava (potomního císaře Karla IV.), čímž Jan popuzen přepadl r. 1319 manželku svou z nenadání na hradě Lokti, a odňal jí děti, ano malého Václava (narozeného r. 1316) dal i věziti nějaký čas na Křivoklátě. Spor ten mezi manžely spůsobil povstání Prahy a některých pánů proti králi, které však od tohoto bylo přemoženo, načež král Jan nanovo se oddal pustému živobytí a toulkám po cizích zemích, zanechávaje Čechy zhoubnému nepořádku. Na čas smířil se král s královnou r. 1321, ale již r. 1322 podařilo se pánům vpraviti králi nové podezření. E. musila se před úklady jeho zachrániti útěkem do Bavor ku knížeti Jindřichovi Landshutskému, jemuž oddána byla dcera její Markéta, ač teprv desetiletá. Král Jan odňal jí všeliké její důchody v Čechách, a dal konečně syna jejího Václava odvézti do Paříže, aby tam byl chován při dvoře francouzském (1323). Teprv po půl třetím roce (2. led. 1325) vrátila se E. zase do země, ale od manžela svého zůstala odloučena, přebývajíc nejobyčejněji na Mělníce. Péče její byly odtud obráceny větším dílem k zakládáním a stavbám kostelním a dobročinným, zvláště takovým, které oživovaly památku královských jejích předků. Žalem usouzenou zastihla smrt 28. září 1330 na Vyšehradě v domě bratra jejího probošta Jana. Žalost pro smrt královny E-ky byla v národu všeobecná, slavnosti pohřební konaly se v Praze po dva dni, a konečně pochováno její tělo na Zbraslavi podle otce a bratra. Královna E. obzvláště ráda sbírala svaté ostatky, v čemž ji napotom veliký syn její Karel věrně následoval; r. 1326 dala tělo bratra svého krále Václava III. přinésti z Olomouce na Zbraslav, r. 1327 založila špitál před městem Mělníkem, 1328 zasazovala se u papeže o vyhlášení za svatou pratety své abatyše Anežky, 1329 jala se stavěti veliký kostel při klášteře Zbraslavském, nedlouho pak před smrtí založila na Újezdě pod Petřínem panenský klášter sv. Anny, který později přenešen jest na Staré město.