Vlastenský slovník historický/Doubravský ze Skály

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Doubravská Hora	Doubravský ze Skály	Doudlebi

Údaje o textu
Titulek:	Doubravský ze Skály
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 93–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jan Dubravius

Doubravský ze Skály Jan, vůbec Doubrava, lat. Dubravius, vlastně Jan ze Skály Dubravky na Hradišti, třináctý biskup Olomoucký, státník a dějepisec český, narodil se ku konci XV. století v Plzni ze zámožné rodiny měšťanské, konal studia svá v Italii, kdež i hodnosti doktora práv dosáhl. Po svém návratu povolán jest od biskupa Olomouckého Stanislava Thurza za tajemníka, a brzy povýšen za jeho radu. V tom postavení byl mu pomocníkem při všech jeho diplomatických jednáních, a tovaryšem jeho na cestách, Když r. 1515 král Polský Sigmund na cestě ke schůzi Vídeňské s císařem Maximilianem I. a Vladislavem králem Českým a Uherským po dvakráte v Kroměříži u biskupa hostem byl, kdežto s ním o veřejných záležitostech se smlouval, D. přítomen byl všem jejich rozmluvám. R. 1518 poslán byl s Vilémem z Kunštátu k Janu Sforzovi vévodě Milanskému, aby o dceru jeho Bonu pro krále Polského Sigmunda jednal, což působením biskupa Olomouckého k úplné spokojenosti obou stran pořídil. Před bídným zahynutím krále Ludvika u Mohače byl s biskupem Stanislavem v Budíně při uherském sněmě, kdežto vzdor nesvorným a bouřícím se stavům věci sobě svěřené ke spokojenosti králově šťastně k místu a konci přivedl, začež mu král Ludvík daroval Břeclav co statek spupný. V ten čas nejspíše padá povýšení jeho do stavu vládyckého. Po vzetí od Turků Budína poslali D-ského čeští a moravští stavové k Sigmundovi králi Polskému žádat o pomoc proti úhlavnímu nepříteli, kterouž i dojemnou a obratnou řečí na králi vyprosil. Když pak roku 1529 Turci Vídeň oblehli, vedl D. vojenské zástupy biskupa Olomouckého a moravských stavů sklíčenému městu na pomoc a přispěl podstatně k zapuzení Turků. Po smrti Bernarda Zoubka, nástupce Stanislavova, r. 1541 jmenován jest od Ferdinanda I. D. sám biskupem Olomouckým, a zdá se, že teprve teď přijal svěcení kněžské. Brzy na to vykonal D. opětná poselství do Polska, jednou o pomoc proti Turkům, podruhé provázeje dceru Ferdinanda I. Alžbětu co nevěstu krále Sigmunda mladšího. V ten čas vznikla mezi Čechy s jedné a Slezany s druhé strany tuhá rozepře. Onino, opírajíce se na výsady Karla IV. a Vladislava II., stáli na tom, by nejvyšší správa v Slezsku nikomu nebyla svěřena leč rodilému Čechu, čemuž Slezáci odporujíce odvolávali se na svá nejstarší práva, nechtíce trpěti, aby v čele země stál cizinec. Spor se již delší čas protahoval, a král sám odebral se r. 1546 i s manželkou do Vratislavi, aby jej urovnal, což se mu však nepodařilo. I poručil tu záležitost rozšafnosti D-ského, který, čeho král vážností svou nedovedl, to moudrostí a mírností svou spůsobil a obě strany spolu smířil. Ve zpouře stavů českých proti králi Ferdinandovi roku 1547 D. tomuto důležitou službu prokázal, když vyslán jsa do Čech spolu s Jiřim Seldiem, místodržitelem Karla V., výmluvností svou značnou část stavů přiměl k odstoupení od povstání. Když potom po vítězství u Mühlberka král do Čech se vrátiv jal se trestati odpořilé stavy, k velikému štěstí Čechů postavil D-ského v čelo soudu nad nimi. Ten moudrostí svou tak dalece ukojil Ferdinandův prudký hněv, že pouze několik nejhlavnějších odbůjců na hrdle, jiní toliko na statcích trestáni jsou, ostatní pak životy i jmění zachovali. Při takových službách, které konal králi a vlasti, D. nezanedbával povinnosti svého biskupského úřadu, nad to pak prázdné chvíle své obětoval vědám, jak o tom zanechané spisy jeho svědčí. Znalť se ve filosofii, byl milovník přírodopisu a zběhlý ve věcech církevních; s obzvláštním však zalíbením obíral se studiemi historickými, přede vším dějinami své vlasti. D. zemřel raněn mrtvicí 6. září 1553, dědicem svého jmena zanechav ze sestry syna Václava, jemuž odkázal hrad a panství Blansko. Ten potom psal se Václavem Skalou z Doubravic. Nejdůležitější spis D-ského jest Historia regni Bohemiae (1552), sáhající až po Ferdinanda I. Co dějepisec má D. velikou cenu, pokud vypravuje události, jichžto sám byl svědkem; u vypravování starších dějin příliš lehkověrně následoval Hájka. Z ostatních děl jeho jmenujeme ještě De piscinis et piscium, qui in illis aluntur, naturis, kteroužto knihu, v hospodářském ohledu důležitou, sepsal povzbuzením biskupa Stanislava Thurza, aby zanedbávanému rybářství na Moravě pomohl k novému rozkvětu, a vydal ji 1547 ve Vratislavi.