Vlastenský slovník historický/Bělohorská bitva

Vlastenský slovník historický Jakub Malý
Bělehrad	Bělohorská bitva	Benátky

Údaje o textu
Titulek:	Bělohorská bitva
Autor:	Jakub Malý
Zdroj:	MALÝ, Jakub. Vlastenský slovník historický. Praha : Rohlíček & Sievers, 1877. S. 22–23. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Bitva na Bílé hoře

Bělohorská bitva, svedená 8. list. 1620 mezi vojskem císařským pod vévodou Bavorským Maximilianem a vojskem českým pod Anhaltem, Thurnem a Hohenlohem. Vojsko české, ustupujíc před císařskými od Plzně, zastavilo se na Bílé Hoře u Prahy, kdež učinilo zákopy, očekávajíc nepřítele v pevném postavení. V patách za ním přitáhl Maximilian toliko s vojskem svým bavorským, a položil se v malé vzdálenosti pod horou. Tu svolal Anhalt vojenskou radu, měla-li by se bitva svésti, čili by měli dále ustoupiti a zavříti se v Praze. Čechové radili, aby se bitva svedla, pokud by nepřitáhl také Buquoi s vojskem svým; odpíral však Hohenlohe, pravě, že jest místo pevné, na němž není se obávati útoku od nepřítele, neradno pak odvážiti se boje, jenž by státi mohl korunu, pročež aby se ještě lépe ohradili, v bitvu žádnou se nepouštějíce. Dle té rady zůstalo vojsko na svém stanovišti na Bílé Hoře a počínalo si beze vší starosti. Mnozí důstojníci i sprostí vojáci dovolovali se do Prahy k svým přátelům, a vše jenom nedbale se konalo. Tu horlivější Čechové netajili se s domněním svým, že král Fridrich jest prodán od cizozemců Anhalta a Hohenloha. V tom přitáhl i Buquoi s vojskem svým, a také od císařských vůdců odbývána vojenská porada, v níž vévoda Bavorský se přimlouval, aby svedena byla bitva, čemuž Buquoi odporoval. Tu přistoupil k hádajícím se generál řádu karmelitanského Dominik a Santa Maria, který vojsko císařské provázel, a napomenuv vůdce, aby měli pevnou důvěru v Boha, přiměl je, že se rozhodli pro bitvu. Potom týž Dominik řečnil k vojákům císařským, maje v ruce obraz panny Marie, zohavený prý od vojska protestantského, a k udatnosti je napomínal, aby pomstili takového potupení rodičky boží. Bitva se začala téhož dne mezi dvanáctou a jednou hodinou, vojsko císařské učinilo útok na postavení české s hlučnou hudbou a velikým křikem. Anhalt kázal ze všech děl najednou vystřeliti, ale koule všecky přeletěly, žádnou škodu císařským neučinivše. S počátku Čechové šťastně bojovali, mladý Anhalt na pravém křídle útok odrazil, a na levém křídle Bornemissa, vůdce uherský s 8000 lidu Čechům od Betlena na pomoc poslaný, obrátiv jízdu Maximilianovu na útěk císařské ležení opanoval. Ale Uhři, více loupeže než vítězství žádostivi, nabravše tu hojně kořisti dali se s ní na útěk. Tím zotavilo se pravé křídlo císařské, že mohlo odeslati pomoc křídlu levému od mladého Anhalta tištěnému, i obnoven jest tu boj, v němž mladý Anhalt jest zajat a lid jeho poražen. Nejdéle bránili se Moravané, malý zástup, kteréž vedli mladý Thurn a Jindřich Šlik; obstoupeni u Hvězdy bojovali do posledního přemožení. Bojiště bylo pokryto 6000 mrtvolami, ležení české celé upadlo v moc nepřítele. Když se bitva začala, seděl vzdorokrál Fridrich na hradě při skvostné tabuli s pány a paními. Posel od Anhalta přijel napomínat jej, aby pospíšil na bojiště pro větší povzbuzení svých k udatenství. Ale Fridrich nepokládal věc za tak pilnou, a jel až po tabuli. U brány Strahovské potkal se s divým útěkem vojska svého, kteréž hledalo v Prase útočiště. Porážka na Bílé Hoře nemusila vésti naprosto k úplnému přemožení Čechů. Vojsko jejich, jakkoli v tu chvíli rozprášené, bylo ještě dosti četné k dalšímu odporu, a bylo by se dalo znamenitě sesíliti sebráním lidu boje chtivého ze samé Prahy aspoň k hájení města; 8000 Uhrů nově poslaných na pomoc přibylo právě do Brandejsa; Morava a Slezsko nacházely se ještě v ozbrojení; toliko Lužici byl mezi tím opanoval kurfiršt Saský. Mimo to stál Mansfeld vítěznému vojsku císařskému za zády, maje v moci své Plzeň, Tábor, Loket a Falknov. To vše předkládalo se Fridrichovi Falckému, ten však porážkou utrpěnou pozbyl vší mysli. Žádal od Maximiliana příměří na 24 hodin, Maximilian podával mu jen 8, a to, kdyby se hned napřed odřekl království Českého. Tu se Fridrich odstěhoval z hradu Pražského na Staré město, a nazejtří po bitvě odjel ve zmatku z Prahy do Vratislavi; s ním Anhalt, Hohenlohe, Thurn a jiní jeho stoupenci. Stavové čeští od něho opuštění rozpustili nyní vojsko, a poddali se s Prahou vítězi na milost a nemilost. Tak jest učiněn konec velikému povstání českému vinou vůdců jeho a neschopností vládce jimi zvoleného. Následek pak té porážky byl úpadek národu Českého, jehož květ vystěhoval se do ciziny, ostatek násilně jest pokatoličen a poněmčován po více než 200 let.