Vlastencové z Boudy/VI. Básník-perníkář

Vlastencové z Boudy – čásť prvá Josef Jiří Stankovský
V. Pruští dobrodruzi	VI. Básník-perníkář	VII. Aut Shakespeare aut Hanswurst

Údaje o textu
Titulek:	VI. Básník-perníkář
Autor:	Josef Jiří Stankovský
Zdroj:	STANKOVSKÝ, Josef Jiří. Vlastencové z Boudy. Praha : Theodor Mourek, 1877. s. 44–53. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Již za dob našeho vypravování stál na rohu havířské ulice proti „národnímu“ — nyní německému — divadlu dům nazvaný „u modrého hroznu“, v němž nalezala se jedna z nejoblíbenějších vináren a kaváren tehdejší Prahy.

Starobylá tato budova, která již ve čtrnáctém století se připomíná, nazývala se tenkráte po svém majiteli domem Krätzlerovým; později, když král Václav k vůli upravení nové ulice k malé brance na Příkopy, vedlejší dům zbořiti kázal, nazývala se „domem u průlomu“ a ještě později „u Mojžíše“. Konečné byla roku 1756 proměněna ve vinárnu s názvem „u zlatého hroznu“. O deset let později zřídil zde jakýs Chmelař mimo vinárnu i kavárnu s kulečníkem, proměniv přitom zlatý hrozen na modrý, který až do nejnovější doby se zachoval. Již tenkráte sloužil za shromaždiště všem synům veselých múz z tehdejšího divadla v Kotcích a později i oněm z Nosticova „národního“ divadla německého.

Též nesmrtelný Mozart, který se tenkráte v Praze, vlastně v Košířích zdržoval, kdež zabýval se komponováním nejslavnějšího svého díla „Don Juana“, nezřídka do kavárny této docházel, aby se ve společnosti veselých komediantů hrou na kulečníku pobavil. — Také Weber, proslavený skladatel „Čarostřelce“ a svého času kapelník pražského divadla, býval denním navštěvovatelem této kavárny.

U památného toho domu stanuli před polednem nového roku dva mužové. Oba byli stejného stáří, více jak čtyřicátníci, však oblekem různili se rovněž jako postavou a vzezřením. První, stojící po levé straně, byl mužík malý, zavalitý, dosti nepatrný, a vyjímal se v obleku tehdejší doby skoro titěrně. Plstěný třírohý klobouk, z pod něhož vyčníval roztomilý copánek, dlouhý, hnědý kabát s vysokým jako prkno tuhým límcem a s velkými postříbřenými knoflíky, šedivé punčochy v nevysokých jen ku lýtku sahajících botách, sněhobílá velká mašle na krku a v ruce rákosová hůl s velikým též postříbřeným knoflíkem: vše to byly zevnější vlastnosti drobného mužíka. Jakkoli postavy nepatrné, byl přece nejpopulárnější osobností tehdejší Prahy.

Václav Melezinek, ex professo perníkář, byl celé Praze znám co nejzarputilejší vlastenec, ale ještě více co písničkář a příležitostní básník. Jeho básnické vlohy poznali jsme již částečně z předešlého vypravování. Prozatím budiž tolik podotknuto, že byl v kruzích vlasteneckých osobností velmi oblíbenou a že svou hřivnou nemálo přispíval k oživení probouzejícího se ducha českého.

Společník jeho byl muž o celou skoro hlavu větší, mohútného těla, tváře velmi zajímavé a významné. Byl oděn černým dlouhým kabátem, černými spodky i punčochami a na nohou měl lesklé střevíce se stříbrnými přezkami. Místo mašle, která zastiňovala jeho soudruhu téměř celou bradu, bylo hrdlo jeho spjato jednoduchým černým kolárkem s bílou obrubou. Na první pohled bylo viděti, že náleží ke stavu duchovnímu.

Oba mužové přišli havířskou ulicí od Příkopů, a kdo by si jich byl dříve povšimnul, byl by spozoroval, že jsou pohříženi ve velmi živý hovor. Když stanuli „u modrého hroznu“, podal Melezinek svému průvodci ruku a pravil:

„Opravdu, Vavřinče, větší radost jsi mi nemohl spůsobit, nežli že jsi’s na mne vzpomněl. Celých deset let jsme se neviděli a skoro jsem už myslil, že pan farář stydí se za bývalého kamaráda, který zůstal pouhým perníkářem.“

„Jdižiž!“ přerušil ho kněz. „Kdož by myslil něco takového! Myslíš, že jsem nevděčník? Myslíš, že bych mohl kdy zapomenouti, co dobří tvoji rodičové pro mne učinili, když se mne před lety jako chudého studentíka ujali? Můj otec zahynul v nešťastné bitvě před Prahou, v téže bitvě, ve které i Šverín své vítězství životem zaplatil, a já úplné osiřel. Jen tvým rodičům jsem díky povinován za to, čím jsem, a věř, příteli, že nemine den, abych jich ve svých modlitbách nevzpomínal.“

„Proč jsi tedy tak dlouho nedal o sobě vědět?“

„Můj bože, vždyť víš, že jsem celou dobu svého kaplanování prožil jako mimo svět. Zastrčili mne do hor a celých dvacet let zavítal jsem pouze jednou do Prahy. Že jsem tě tenkráte neopominul navštíviti, víš. Od těch dob byl jsem opět jako zahrabán; teprva moje povýšení za faráře otevřelo mi nový svět. Má fara není od Prahy příliš vzdálena i myslím, že tě budu moci nyní častěji navštívit.“

„Jsem tomu srdečné rád,“ pravil Melezinek, „nebo myslím, že získali jsme v tobě muže, který bude snahy naše všemožně podporovat.“

„Právě proto zajel jsem si do Prahy, abych se přece jednou dozvěděl, jak jste pokročili,“ odpověděl farář. „S hanbou musím se přiznat, že jsem u věci té zcela nevědomý. Jestli ti libo, příteli, zajděme někam do vinárny; tam musíš mi všecko jak se patří vyložit. Nemýlím-li se, stojíme právě u pramene. Nuže vejděme!“

„Ne, příteli, sem ne!“ zadržel ho Melezinek.

„V této vinárně scházejí se herci německého divadla, spustlá, cizácká cháska, která tropí si ze svatých našich snah jenom úsměšky, a proto je vždy líp, vyhneme-li se jim.“

„Posud tedy ta stará neuhasitelná zášť? Posud ten starý boj?“

„Ba krutší než kdy jindy. Však to právě důkazem, že se nás počínají bát a že s námi není ještě tak zle, jak jsme se domnívali. Jaký rozdíl mezi dneškem a dobou před patnácti roky, když jsme se poprvé osmělili růžky vystrčit! Tenkráte udělali jsme se svým „Knížetem Honzíkem“ nesmírné fiasko a celá Praha se nám vysmála. Teď je jinak. Máme svou Boudu a směle můžeme říci, že děláme nádhernému divadlu Nosticovu řádnou konkurenci.“

„Slyšel jsem o tom novém divu pražského světa,“ pravil páter Vavřinec. „Ten výrobek šlechtického vlastenectví musíš mi také ukázat.“

„Netřeba chodit příliš daleko. Tu stojí před tebou,“ odpověděl Melezinek, při čemž ukázal na skvostnou budovu uprostřed královské třídy.

Nákladem skoro sto tisíc zlatých dal tehdejší purkrabí hrabě Nostic-Rienek dle plánu jakéhos hraběte Künigla divadlo to postavit, v němž Wahrova společnost, hrající až posud ve starém Koteckém divadle, uspořádala 21. dubna 1783 první představení, k němuž zvolena Lessingova truchlohra „Emilie Galloti“. Divadlo bylo opravdu nádherné a zbuzovalo obdiv nejen Pražanů, nýbrž všech do Prahy zavítavších cizinců. Též páter Vavřinec, pohlednuv na skvostnou budovu, stanul pln udivení.

„Věru,“ pravil, „královské to dílo, a skoro se obávám, že neúhledná vaše Bouda obru tomu podlehne.“

„Nesuď příteli, dle zevnějšku,“ pravil Melezinek. „Je pravda, že Bouda naše nezbuzuje obdiv, ale jádro její jest zdravé a dobré. Ač malými prostředky pracujeme, víme, proč pracujeme, kdežto Nosticovo divadlo je útočištěm všech možných cizáckých dobrodruhů, jichž všecko snažení vrcholí v tom, aby hodně mnoho vydělali. I mezi obecenstvem naším a Nosticovým jest veliký rozdíl. Náš lid chodí do divadla, aby se poučil, z lásky ku své mateřštině, kdežto Nosticovo obecenstvo toliko z dlouhé chvíle a poněvadž to moda vyžaduje. Jest to krásná pozlacená skořápka, jakou skví se ořech na vánočním stromku, ale jádro jest nezdravé a červivé. Však hle, páni umělci vycházejí právě ze zkoušky. Ustupme, abychom se s nimi nesetkali!“

Z divadla vyhrnula se tlupa herců a hereček; hulákajíce, jakoby celá královská třída patřila jim, zamířili rovnou cestou k „modrému hrozni“. Oba přátelé zabočili dolů k uhelnému trhu, kamž čelilo skvostné, na štíhlých sloupech spočívající průčelí divadelní budovy. Opět se zastavili.

„Jak líbí se ti, příteli, tento zlatý památník?“ pravil Melezinek, ukazuje na pozlacený nápis, který skvěl se nad průčelím Nosticova divadla. „Patriae et musis!“ Mohl-liž vlastenecký pan purkrabí spáchati větší ironie? Patriae et musis — a vlast musela si zbudovati prkennou boudu, poněvadž ji z budovy, která jí byla věnována, vystrčili. Ale všeho do času!“

Po těchto slovech pojal faráře za ruku a obrátil se s ním ku železné ulici; náhle však se opět zastavil a pravil:

„Aj hle, tam jest několik našich přátel. Pojď, příteli, seznámím tě s nimi.“

A již táhl jej směrem k uhelnému trhu k tak zvaným Kotcům, kde stálo několik mužů v živý hovor pohřížených. Mezi nimi byl též Jiřík.

„Melezinek! Náš poeta laureatus!“ zvolali někteří a z daleka podávali statečnému básníku pernikáři ruce na přivítanou.

„Můj starý přítel, páter Jelenský, farář v Libošíně!“ představoval Melezinek svého soudruha. „Věrný, poctivý vlastenec, který po dlouhých letech přichází do Prahy, aby se vlastníma očima přesvědčil o našich pokrocích, aby pak mezi svými osadníky v našem směru mohl pracovat.“

Všickni tiskli farářovi ruce, a Jiřík prohodil:

„Buďte srdečně vítán, velebníčku! Každá síla jest nám vítána, zvláště náleží-li vašemu stavu, který může tak mnoho mezi lidem působit.“

„O čem jste hovořili, přátelé?“ pravil Melezinek. „Pozoroval jsem z daleka, že jste v plném proudu.“

„Aj o čem jiném neli o divadle!“ odpověděl Jiřík. „Jde-li člověk kolem této staré rachotiny,“ při tom ukázal na Kotecké stavení, „maně napadne mu, kterak bývalo před lety a co je teď. Zpomněli jsme si na nešťastné provozování „Knížete Michla: a na pozdější „Českou Ančičku“ a srdečně jsme se tomu zasmáli.“

Všickni dali se opět do smíchu; pouze farář naslouchal slovům Jiříkovým jaksi rozpačitě. Jiřík to spozoroval.

„Zdá se, velebníčku,“ pravil, „že tu historii posud neznáte.“

„K své hanbě musím se přiznati, že neznám,“ odpověděl kněz. „Žil jsem v horách jako poustevník a celý svět byl pro mne mrtvým. — Slibuju však pokání,“ dodal s úsměchem.

„Bylo to věru k popukání,“ jal se Jiřík vypravovat. „Jak víte, velebníčku, neviděla Praha od nešťastné bitvy bělohorské pořádného českého představení divadelního. Rozličná „umučení páně“, nevinně pronásledované „Jenofefy“ a všelijací „tři králové“ bylo vše, čím nás jezovitská štědrost krmívala. Německy, vlasky ano i anglicky hrálo se v Praze dost a dost, zvláště když zřízeno první stálé divadlo, které se až do vystavení divadla Nosticova v starobylých těchto Kotcích nalézalo. Vidouce ustavičné to odstrkování, umínili jsme si před patnácti roky, že se konečně ozveme. Poctivě smýšlejících vlastenců nebylo tenkráte arci mnoho, za to ale tím větší kuráž. Bez dlouhých okolků odebrali jsme se k tehdejšímu řediteli Koteckého divadla Bruniánovi i požádali jsme ho, aby uspořádal také nějaké české představení. Brunián byl poctivý, spravedlivý muž, uznal oprávněnou naši žádost a svolil. To však nestačilo. Kde vzíti herců, kde nějakého českého kusu? Společnost Bruniánova sestávala ze samých Vlachů a Němců, kteří česky sotva rozuměli, a literatura naše byla tak bohatá, že mimo nějaký „nebeklíč“ neb kalendář nic jiného nepsáno.“

„Ba věru, byly to smutné časy,“ doložil Melezinek. „Koniáš se velmi dobře o to postaral, aby literatura naše byla úplně zmařena.“

„Z rozpaků těch pomohl nám poněkud tehdejší kancléř pražského města Zeberer,“ pokračoval Jiřík. „Přinesl nám svůj překlad oblíbené činohry „Herzog Michel“. Překlad byl dosti chatrný, ale poněvadž to žádný z nás nedovedl lépe udělat, přijali jsme rukopis „Knížete Honzíka“^[1] — jak totiž Zeberer hru pokřtil — s velikým jásotem. Hůře bylo nám o herce. Ale což jsme se tenkráte na to ohlíželi! Co je české, to je hezké, bylo naše heslo, a proto jsme byli rádi, když Bruniánovi Němci a Vlachové svěřené jim úlohy převzali. Tloukli jsme to do nich jako do papoušku a tak jsme konečně po dlouhých přípravách docílili, že se „Kníže Honzík“ provozoval. Divadlo bylo přeplněno, ale většinou lidmi, kteří se přišli z pouhé zvědavosti na tu švandu podívat, jak se bude „sprostá“ čeština na jevišti vyjímat. Vyjímala se. Kdo to slyšel, do smrti na to nezapomene. Herci se v každém druhém slově podříkávali, sežvanili největší nesmysly a ostuda byla hotova. Vypískali nás a dlouhou dobu nemluveno v Praze o ničem, než o českém představení, které podalo nepřátelům našim příčinu k trpkému úsměšku, že čeština hodí se jenom pro sedláka a ne pro divadlo.“

„Však jsou i za naší doby ještě pitomcové, kteří pravdivost výroku toho dokládají,“ podotknul Melezinek.

„Ba že tak,“ pravil Jiřík. „Jenom že si z výroku těch hlupců mnoho neděláme, jako před patnácti lety. Tenkráte byli jsme porážkou svojí tak zaraženi, že jsme se skoro styděli vyjíti na ulici. Teprva po třech letech odvážili jsme se vystrčiti růžky. Abychom nepochodili jako poprvé, zvolili jsme ku představení operu, jsouce přesvědčeni, že při zpěvu nebude špatná výřečnost herců tak vadit jako při činohře. Neklamali jsme se. „Česká Ančička“^[2] líbila se nesmírně a musela být několikráte opakována. A teď už to šlo. Posměváčkové umlkli, nabyvše makavých důkazů, že se čeština na divadlo hodí, jako každá jiná řeč. Teď máme již dosti značný počet českých her, a poněvadž i řady povolaných spisovatelů co den se množí, netřeba se nám báti konkurence.“

„Dejž bůh, aby se výrok váš vyplnil!“ pravil farář, horováním poctivého vlastence patrně dojatý.

„Vyplní, vyplní,“ ujišťoval Melezinek. „Nový rok alespoň začíná velmi šťastně, neboť dnes uvidíme nový původní kus našeho znamenitého Stúny. Dnes se, milý příteli, přesvědčíš, kterak jsme pokročili, dnes večer poznáš v Boudě celý náš vlastenecký svět a budeš jistě potěšen. — Však hle,“ zvolal náhle, ukazuje k tak zvanému domu Täufflovu, „tam přichází první hvězda naší literatury, slavný náš Thám!“

Všichni obrátili se v onu stranu. Václav Thám, spatřiv již z daleka skupení svých přátel, urychlil kroky. Nastalo nové představování. Thám tiskl farářovi srdečně ruku a pravil, že vítá ho s radostí v řady božích bojovníků.

„Byl jste, pane Tháme, u hraběte, není-liž pravda?“ prohodil Jiřík.

„Ano. Chtěl jsem se přesvědčiti, jak se daří našemu starému Bruniánovi.“

„Brunián jest v Praze?“ zvolal Melezinek, který posud o případu minulé noci ničeho nevěděl.

„Ano, od včerejška,“ pravil Jiřík. „Zapomněl jsem ti to říci.“ — Pak obrátil se opět k Thámovi a řekl: „Nuže, jak se mu daří?“

„Výborně! Věru přátelé, ani ho nepoznáte. Vybídl jsem ho ke žluté huse. Mám za to, že se tam jako obyčejně sejdeme.“

„Jsem právě se svým přítelem na cestě,“ pravil Melezinek.

„Půjdeme všickni, zdaliž pánové?“ vece Jiřík.

„Ano, ano,“ přizvukovali ostatní, načež zabočili k oblíbené vinárně na staroměstském náměstí, která nalezala se v těchže místnostech, co nyní známá, četně navštěvovaná vinárna Bindrova.^[3]

---

1. Kníže Honzík. Činohra od jednoho zátahu(!!). Z německého vzata. Hra tato provozována r. 1771 v Koteckém divadle a vyšla tiskem téhož roku u Hechenbergera.
2. Ponocný aneb Česká Ančička. Zpěvohra v 1 jednání od Tučka; předělána od Štvána.
3. Vinárna tato připomíná se již r. 1458, tenkráte ovšem co krčma, náležející jakémus Mikulášovi, který jí dal jméno „u žluté husy“.